ECLI:CZ:US:2019:3.US.837.19.1
sp. zn. III. ÚS 837/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 7 Td 56/2018-7, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, především došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s odkazem na čl. 90 a čl. 91 odst. 2 Ústavy, které reflektují právo obviněného na zákonného soudce a dále principu presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") dne 14. 9. 2018 obžalobu na stěžovatele a spoluobviněného J. G. pro přečin šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 11. 2018 č. j. 2 T 99/2018-377 byl podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), předložen Nejvyššímu soudu návrh na odnětí věci obvodnímu soudu a její přikázání Okresnímu soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud").
4. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle §25 tr. řádu se věc obvodnímu soudu neodnímá, neboť neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle tohoto ustanovení tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že závěry učiněné Nejvyšším soudem neshledává za dostatečné a přesvědčivé. Nejvyšší soud vycházel z toho, že skutečnosti, o které se opírá návrh na delegaci, nejsou svou povahou výjimečné, přičemž stěžovatel je nadále přesvědčen o existenci důležitých důvodů pro postup podle §25 tr. řádu.
6. Stěžovatel odkazuje na zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR o zhodnocení poznatků z rozhodovací činnosti senátů trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR o návrzích na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. řádu a o sporech o příslušnost (§24 tr. řádu) uveřejněnou pod č. 12/1972 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 5 Nd 42/99 a ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 7 Td 22/2014, podle nichž delegace trestní věci podle §25 tr. řádu musí být opřena především o důvody a skutečnosti, které ve svém souhrnu brání příslušnému soudu projednat a rozhodnout věc za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení (§2 tr. řádu), jež se mohou lépe uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Stěžovatel dává najevo, že tyto zásady se podle jeho názoru mohou lépe uplatnit právě u okresního soudu.
7. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že k porušení zásady zákonného soudce došlo tím, že místně příslušné orgány činné v trestním řízení na Zlínsku trestný čin ani přestupek v jednání stěžovatele nespatřovaly a věc odložily, avšak poté došlo k přenesení místní příslušnosti do Prahy, přičemž tamní orgány činné v trestním řízení dospěly ke zcela odlišným závěrům. Jde tedy o úsilí části státních orgánů jeho jednání a podnikání postihnout prostředky trestního práva za každou cenu. Společnost XX, s níž obžaloba stíhanou trestnou činnost spojuje, má v Praze zřízené pouze tzv. virtuální sídlo, avšak inkriminovaná činnost se odtud ve skutečnosti neodehrávala. Obdobná hlediska uznal za relevantní Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 7 Td 6/2018, přičemž dospěl k závěru, že jsou dány důležité důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu.
8. Nejvyšší soud, dovozuje dále stěžovatel, neměl rozhodovat toliko s odkazem na §25 tr. řádu, ale rovněž s ohledem na §24 odst. 1 tr. řádu.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil zásadu šetření práv a svobod osob, kterých se dotýkají úkony trestního řízení. Stěžovatel je totiž nucen nést zvýšené náklady související s cestou z Luhačovic do Prahy. Obdobná zátěž dopadá i na svědky, které hodlá v rámci hlavního líčení navrhnout k výslechu. Podle stěžovatele Nejvyšší soud porušil princip presumpce neviny, neboť uvedl, že "řízení také u příslušného Obvodního soudu pro Prahu 2 bude mít také výchovný účinek na pachatele".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv a svobod v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Záruka nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. řádu. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191) a usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17 a ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle §25 tr. řádu. Odnětím trestní věci obvodnímu soudu a jejím přikázáním okresnímu soudu (jak je navrhováno) by nebylo výrazně lépe zabezpečeno řádné objasnění věci, ani rychlost a hospodárnost řízení. Podle Nejvyššího soudu je nutno trvat na tom, že jde o postup zcela výjimečný, a tedy odůvodněný výjimečnými okolnostmi.
16. Ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 7 Td 6/2018 tvrzení uváděná v ústavní stížnosti neposunuje do ústavněprávní roviny; stěžovatel uvádí, že střediskem podnikatelských aktivit společnosti XX, byl Zlín, avšak na podporu zmiňovaného závěru uvádí pouze to, že odtud byla činná pracovnice jejího telefonního centra.
17. Nejvyšší soud dal najevo, že skutečnost, že obviněný má bydliště mimo obvod soudu příslušného k projednání věci, obecně není důležitým důvodem pro postup podle §25 tr. řádu. Z trestního spisu nejsou zřejmé (a ani soud v návrhu na delegaci neuvádí) žádné důležité důvody (např. zdravotní omezení), proč by se stěžovatel (stejně jako spoluobviněný) nemohl účastnit soudního řízení u místně příslušného soudu v Praze (obvinění dokonce ve svých výpovědích uvádějí, že se v Praze zdržují velmi často). Tím Nejvyšší soud ústavněprávně akceptovatelným způsobem vypořádal námitky, které stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti, že je nucen nést zvýšené náklady související s cestou z Luhačovic do Prahy; Nejvyšší soud přitom respektoval i závěry plynoucí ze stěžovatelem citované prejudikatury.
18. Ani větší počet svědků navržených ke slyšení u hlavního líčení z různých částí území státu, uvedl dále Nejvyšší soud, není všeobecně důležitým důvodem ve smyslu §25 tr. řádu k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání jinému soudu, neboť se jedná o zcela běžnou skutečnost, zvlášť u trestných činů spáchaných prostřednictvím internetu. Nejvyšší soud uvedl, že v tomto konkrétním případě není obžalobou navržen žádný svědek ke slyšení u hlavního líčení. Bude samozřejmě otázkou dokazování, zda bude nutné ve věci některé osoby coby svědky vyslechnout. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě svědka) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18).
19. Úvahy stěžovatele vycházející z toho, že různé policejní orgány měly odlišný právní názor na jeho údajné jednání, odůvodnění postupu podle §25 tr. řádu nepředstavují. Odkazuje-li stěžovatel na §24 odst. 1 tr. řádu, nedoceňuje, že usnesením obvodního soudu ze dne 2. 11. 2018 sp. zn. 2 T 99/2018 byl předložen trestní spis uvedeného soudu sp. zn. 2 T 99/2018 s návrhem tohoto soudu na odnětí věci obvodnímu soudu a její přikázání okresnímu soudu podle §25 tr. řádu.
20. Nejvyšší soud se nezpronevěřil ani zásadě presumpce neviny. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191) dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Vyjádření o výchovném účinku trestního řízení na pachatele však představovalo formulaci, která se nevztahovala konkrétně a specificky ke stěžovateli (popř. spoluobviněnému), nýbrž k účelu trestního řízení v obecné rovině.
22. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
23. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu