ECLI:CZ:US:2019:3.US.941.19.1
sp. zn. III. ÚS 941/19
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti výrokům II a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 72 Co 370, 371/2018-94, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 3. 2019, navrhl stěžovatel zrušení výroků II a IV v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se žalobou podanou dne 2. 1. 2018 domáhal omluvy za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 30 C 136/2012 a zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady související nemajetkové újmy. Uvedené řízení trvalo 4 roky a 5 měsíců a šlo v něm o omluvu a náhradu nemajetkové újmy za průtahy v jiném řízení, konkrétně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 9 Ca 113/2007 (později 9 A 43/2011), jehož byl stěžovatel účastníkem.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 6. 2018 č. j. 17 C 1/2018-34 bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice omluvit se stěžovateli za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem uvedeného soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného pod sp. zn. 30 C 136/2012. Omluva se vztahovala k porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i k porušení základního práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem podle čl. 13 Úmluvy (výrok I). Žaloba stěžovatele na zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu na nákladech řízení částku 16 456 Kč (výrok III). Usnesením obvodního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 17 C 1/2018-42 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání doplňujícího rozsudku, kterým měla být vedlejší účastnici uložena povinnost, aby její omluva byla opatřena otiskem úředního razítka.
4. K odvoláním stěžovatele i vedlejší účastnice městský soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 72 Co 370, 371/2018-94 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé, tedy výrocích I a II (výrok I). Ve výroku III o nákladech řízení byl tento rozsudek změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále bylo potvrzeno i výše uvedené usnesení obvodního soudu (výrok III). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
5. Městskému soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel iniciuje velké množství obdobných soudních řízení, v nichž požaduje po vedlejší účastnici odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci. Tato skutečnost vedla městský soud k závěru, že nastolení právní jistoty ohledně kompenzace nemajetkové újmy, kterou utrpěl v jiném řízení, pro stěžovatele sice bylo žádoucí, nikoli však podstatným způsobem zasahující do jeho života. Účast v obdobných soudních řízeních je pro něj běžnou až rutinní záležitostí. Jeho účast v jednom z mnoha jím iniciovaných soudních řízení proto nelze vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu, který by měl stresující dopad na jeho osobní život, jako je tomu například u osob, které jsou účastníky soudního řízení ojediněle, a takové řízení je proto pro ně více či méně úzkostným zážitkem, není-li skončeno v přiměřené lhůtě. Za této situace byla podle městského soudu přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy omluva. Městský soud zároveň nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na mimořádně velký počet soudních řízení, která již stěžovatel proti vedlejší účastnici vyvolal a která jsou obdobného charakteru, měl uvedený soud za to, že stěžovatel se v tomto řízení uchyluje ke zneužívání svého práva na soudní ochranu. To platí tím spíše, když dosáhnout přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení lze přímo v odškodňovacím řízení, bez nutnosti vyvolávat další odškodňovací řízení, jak se stalo v dané věci. Náklady řízení, které stěžovatel vynaložil, proto nelze považovat za účelně vynaložené, a to přesto, že v tomto řízení dosáhl požadované omluvy. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl městský soud podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že míra procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení byla v zásadě stejná.
6. Proti části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání. V něm navrhl také zrušení akcesorických výroků II a IV, jimiž bylo rozhodnuto, že nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že se mu v daném řízení podařilo prokázat základ nároku, tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení a že mu tím vznikla nemajetková újma. Měl mít proto nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu zásady plného úspěchu ve věci. Městský soud tuto skutečnost nicméně obešel tím, že chování stěžovatele označil za sudičské a za zneužití práva, a to jenom na základě údaje o "velkém množství žalob" stěžovatele, bez jakéhokoli alespoň procentuálního rozboru poměru jejich úspěšnosti ve vztahu k jejich počtu a na základě naprosto mylného tvrzení o možném dosažení kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení již v samotném průtažném řízení, bez nutnosti vyvolávat řízení nové. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že princip zákazu zneužití práva platí pouze jako ultima ratio a jako důvod pro odepření právní ochrany jej lze použít jen v krajním případě. Samotné množství řízení vedených jednou osobou bez hodnocení jejich důvodů a výsledku k závěru o zneužití práva na soudní ochranu nepostačuje. Ačkoli nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení u osoby, která vede větší počet sporů, může být objektivně nižší, neznamená to, že takováto újma je zanedbatelná, nízká nebo že není žádná. Stěžovatel dodává, že s odlišným právním názorem městského soudu nebyl seznámen, a tudíž se k němu před vydáním rozhodnutí nemohl vyjádřit. Závěr městského soudu o tom, že mohl kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení dosáhnout již v samotném průtažném řízení, bez nutnosti vyvolávat řízení nové, se zcela míjí s judikaturou Nejvyššího soudu a časovými poměry projednávané věci.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
10. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V posuzované věci podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu dovolání i ústavní stížnost. Dovolání směřoval i proti výroku, jímž městský soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřovala jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti tak bylo určující, zda měl stěžovatel možnost podat dovolání i proti těmto výrokům.
12. Podle §237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zase stanoví, že dovolání podle §237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatel sice mohl podat dovolání proti rozsudku městského soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadl výrok ve věci samé. Výroky o náhradě nákladů řízení dovoláním napadeny být nemohly.
13. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení jako přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e občanského soudního řádu), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c ve spojení s §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výroky rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení ještě předtím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
14. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
15. Stěžovatel sice podal ústavní stížnost proti výrokům II a IV rozsudku městského soudu "předčasně", tato skutečnost jej však nijak nepoškozuje na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu. I kdyby nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.