ECLI:CZ:US:2019:4.US.1089.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1089/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 8 Tdo 1191/2018-50, a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 9 To 74/2017-5896, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 17 T 30/2002-5813, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "nalézací soud") uznal výše uvedeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry a pokračujícího zločinu podvodu, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a dva měsíce, k trestu zákazu specifikované činnosti na pět let a uložil mu povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody 19 537 057 Kč; se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") citovaným usnesením zamítl, Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá především porušení zásady prohibitio reformationis in peius a zásady obžalovací, neboť napadená rozhodnutí byla vydána poté, co původní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2005, sp. zn. 9 To 135/2004, vydané v řízení proti uprchlému, bylo zrušeno; k tomu odkazuje na nález ze dne 24. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 (N 88/41 SbNU 127, všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 741/2013-28. Podle stěžovatele z citovaných judikátů vyplývá, že posledním arbitrem toho, co je či není ku prospěchu odsouzeného, je on sám, a proto se zmíněná zásada nemůže vztahovat pouze na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu, která v konečném důsledku zhoršuje postavení odsouzeného. Byla-li tedy původním rozsudkem zproštěna jeho manželka proto, že její jednání nebylo trestným činem, pak měly soudy na základě akcesority zprostit obžaloby i stěžovatele; obecné soudy ale tuto argumentaci nepřijaly, odkazují výhradně na nižší trest, než jaký byl stěžovateli uložen původně, čímž porušily zákaz libovůle při rozhodování. Další vadu spatřuje stěžovatel ve vypuštění části popisu skutku; k tomu odkazuje na nález ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437), podle kterého péče o dokonalost popisu skutku leží na aktivitě obžaloby a nikoliv soudu. V popsaném postupu soudů stěžovatel spatřuje zásah do svých práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky.
Při ověřování formálních náležitostí ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že stěžovatel podal souběžně i stížnost pro porušení zákona, a proto byl spis nalézacího soudu zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Po ověření, že ústavní stížnost doručená dne 29. března 2019 byla podána včas, neboť stěžovateli bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno teprve dne 31. ledna 2019, postoupil státní zástupce spis sp. zn. 17 T 30/2002 Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavnímu soudu. Ze spisu se podává, že stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 8. října 2004, č. j. 17 T 30/2002-5022, a to společně s manželkou pro skutky popsané pod body I/1 - 61 a II/1 - 7, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, zákazu činnosti na pět let a k náhradě škody (společně a nerozdílně) v celkové výši 26 753 640 Kč.
K odvolání obžalovaných, státního zástupce a jedné poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 9 To 135/2004-5153, kterým zrušil rozsudek nalézacího soudu a stěžovatele uznal vinným pro skutky popsanými pod body I/16 - 64 a II/1 - 7; současně zprostil obžaloby manželku stěžovatele pro všechny skutky a stěžovatele pro jednání I/1 - 15. Stěžovatele odsoudil jako zvlášť nebezpečného recidivistu k trestu odnětí svobody v trvání desíti let, zákazu činnosti na deset let a k náhradě škody v souhrnné výši 18 855 880 Kč. Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v řízení proti uprchlému stěžovateli, požádal dne 10. února 2017 (poté co byl v zahraničí 24. ledna 2017 zadržen a dodán do výkonu trestu v České republice) o zrušení rozsudků podle §306a odst. 2 trestního řádu (č. l. 5337). V následném řízení rozhodoval soud prvního stupně, a to výhradně o odsuzující části, neboť zprošťující výroky nebyly napadeny (viz též č. l. 5449).
Jak se ze spisu nalézacího soudu podává, namítal stěžovatel porušení zásad prohibitio reformationis in peius a beneficio cohaesionis v průběhu celého řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti. Jak obecné soudy v průběhu řízení prokázaly, stěžovatel páchal trestnou činnost v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy pro svůj předchozí postih nemohl vykonávat funkci jednatele sám, ale formálně prostřednictvím své manželky jako statutární zástupkyně obchodní společnosti.
Obecné soudy se v obnoveném řízení pečlivě zabývaly jak dopadem uvedených zásad, tak i formou účastenství stěžovatele na protiprávním jednání (viz například rozsudek nalézacího soudu str. 20). Namítá-li proto stěžovatel v ústavní stížnosti porušení zásady prohibitio reformationis in peius ve vztahu ke zrušenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
2. května 2005, pak Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, neboť konstrukce napadeného rozsudku nalézacího soudu je založena na stejných úvahách, na jakých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2005 zcela zprostil manželku stěžovatele, a stěžovatele uznal vinným přísněji, než jak rozhodl nalézací soud v rozsudku ze dne 8. října 2004. V novém řízení pak nalézací soud provedl řízení znovu a přihlédl nejen k námitkám stěžovatele, ale rovněž ke skutečnosti, že v mezidobí nejenže byla provedena změna trestního řádu, ale byl přijat i nový trestní zákoník. Proto byl stěžovatel v novém řízení uznán vinným ze spáchání typově méně závažného trestného činu, než v původním řízení, což ve svém důsledku vedlo ke snížení trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti. Reformulace popisu skutků pod body II/6 s 7 nemá vliv na skutkový závěr, zohledňuje pouze skutečnost, že v těchto bodech obžaloba (č. l. 4771) počítala s účastí manželky stěžovatele, která však byla zproštěna, neboť v jejím případě nebylo možno prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu a odvolací soud rozhodl v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž opakuje své argumenty z odvolání a dovolání, projevuje nespokojenost s pro něj nepříznivými závěry obecných soudů, které ani po mnoha letech od spáchání trestného činu a od vynesení původních pravomocných rozhodnutí nerevidovaly závěry o vině a trestu podle jeho představ. K moderaci výroku o vině a o trestu došlo i s ohledem na změnu právní úpravy, a jakkoliv je i nyní stěžovatel odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody, netrpí rozhodnutí obecných soudů vadami, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla zasažena jeho základní práva. Soudy se námitkami stěžovatele velice podrobně zabývaly, vypořádaly se s nimi, a proto lze na odůvodnění jejich napadených rozhodnutí bez dalšího odkázat; Ústavní soud tvrzený zásah nezjistil.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu