ECLI:CZ:US:2019:4.US.1252.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1252/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, sídlem Pekařská 12, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. prosince 2018 č. j. 1 ZT 135/2017-34 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Územního odboru SKPV MŘ Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 15. listopadu 2018 č. j. KRPB-10701-75/TČ-2017-060281-FK, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Územního odboru SKPV MŘ Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Územního odboru SKPV MŘ Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v 17 případech podal šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení, přičemž v některých uváděl nepravdivé informace nebo postupoval záměrně škodlivým způsobem, ohrožující dobré jméno dotčených společností. Uvedené skutečnosti vyplývají ze spisů předmětných insolvenčních řízení a okolností stěžovatelova jednání v každém konkrétním případě, vyplývajících zejména z výpovědí dotčených osob.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Právní hodnocení stěžovatelova jednání odpovídá dle usnesení judikatuře Nejvyššího soudu. Zjištěný skutkový stav přitom dostatečně odůvodňuje závěr o důvodném podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Doposud nevyšly najevo žádné skutečnosti, pro něž by bylo nutné rozhodnutí policejního orgánu rušit.
4. Následně stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"). To přípisem ze dne 13. února 2019 č. j. 2 KZT 8/2019-59 vyrozumělo stěžovatele, že v postupu městského státní zastupitelství neshledalo žádné pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Usnesení policejního orgánu stěžovatel vytýká, že se nezabývá zejména subjektivní stránkou trestného činu. Totéž platí i u objektivní stránky. Celé stíhání je pak dle stěžovatele v rozporu se zásadou ultima ratio. Pro úplnost stěžovatel uvádí, že u mnoha společností, proti kterým podal insolvenční návrh, bylo pravomocně rozhodnuto o jejich úpadku. V těchto řízeních vystupovala i krajská státní zastupitelství, která neshledala, že by došlo ke spáchání trestného činu. Policejní orgán ignoroval stěžovatelovu argumentaci uvedenou v podání vysvětlení. Městské státní zastupitelství se podanou stížností (v celkovém rozsahu 54 stran) zabývalo na dvou stranách odůvodnění a k nejpodstatnějším argumentům nepřihlédlo. Totéž platí i pro postup krajského státního zastupitelství. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud dle své ustálené judikatury [srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] nezasahuje do probíhajících trestních řízení, a to tím spíše v jejich přípravné fázi, nedochází-li tím současně k významnému a nenapravitelnému zásahu do základních práv a svobod (např. vzetím do vazby či zajištěním finančních prostředků). Existenci takového zásahu stěžovatel nenamítá. V takových případech lze ústavní stížnosti, brojící proti zahájení trestního stíhání, vyhovět toliko tehdy, lze-li postup orgánů činných v trestním řízení označit za svévolný, a tedy zjevně postrádající jakýkoliv racionální a právní podklad. Tak tomu však v dané věci není.
9. Usnesení policejního orgánu je dostatečně obsáhlé a zevrubně popisuje jak nashromážděné důkazy, tak z nich logicky vyplývající podezření o stěžovatelově vině. Tím obě napadená rozhodnutí ve svém souhrnu splňují ústavní požadavky na zahájení trestního stíhání. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by orgány činné v trestním řízení měly již v této (zcela úvodní) fázi trestního řízení povinnost uzavřít celou řadu jím vznesených otázek. Stěžovatelovy velmi obsáhlé námitky (např. aplikace zásady subsidiarity trestní represe) mají takovou povahu, že je bude nezbytné vypořádat až po opatření všech dostupných důkazů, neboť např. míru společenské škodlivosti stěžovatelova jednání nelze zásadně určit až do ukončení vyšetřování a zjištění všech souvisejících okolností. Orgány státního zastupitelství tak zásadně nemají povinnost tuto otázku řešit již při zahájení trestního stíhání, kdy je dáno "pouhé" důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nýbrž až při pozdějších fázích. Věrohodnost důkazů a opatřování dalších má i podle odůvodnění napadených rozhodnutí následovat. V tomto směru nelze orgánům činným v trestním řízení cokoliv vytknout. Totéž platí i o právním hodnocení stěžovatelova údajného jednání. I to bude předmětem dalších fází trestního řízení, a bylo by v rozporu s principy ústavního pořádku, aby do této oblasti Ústavní soud v dané chvíli zasahoval. K tomu jsou jiné příslušné orgány.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu