ECLI:CZ:US:2019:4.US.1477.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1477/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 3 Tdo 1467/2018-72, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 3 To 272/2017-2627 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. února 2017 č. j. 10 T 219/2014-2491, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") stěžovatele vinným ze spáchání opakovaného trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 4 a odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že inicioval a organizoval opakované pojistné podvody s automobily v rámci rozsáhlé skupiny spoluobviněných. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitému trestu ve výši 730 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě doznání několik obžalovaných a řady listinných důkazů.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě zrušil Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části o trestu a sám nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání čtyř let a peněžitý trest ve výši 400 000 Kč. V otázce viny se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Stěžovatel je dle krajského soudu usvědčován rozsáhlým souborem důkazů. Znalci, jejichž posudky předložila obhajoba, se vůbec neseznámili se spisem a pouze reagovali na posudky jiných znalců.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Hodnocení soudů nižších stupňů neobsahují tzv. extrémní rozpor. Námitky stěžovatele jsou v podstatě skutkové povahy a tedy v dovolacím řízení irelevantní. Soudy náležitě odůvodnily, proč upřednostnily závěry některých znalců. V řízení zároveň nebyly opomenuty žádné důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení práva na zákonného soudce. Jeho dovolání bylo dne 13. 8. 2018 zaevidováno pod sp. zn. 7 Tdo 994/2018. Dne 20. 11. 2018 byla ovšem věc přidělena jinému senátu pod sp. zn. 3 Tdo 1467/2018. Účastníkům není do současné doby znám důvod této změny. Uvedený postup nevyplývá z žádného právního předpisu, ani jednacího řádu Nejvyššího soudu. Tím Nejvyšší soud postupoval dle stěžovatele nepředvídatelně. Dále stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly celou řadu obhajobou navržených důkazů a naprosto rozdílně hodnotily důkazy předložené oběma stranami soudního řízení. Soudy přitom dle stěžovatele ani neměly znalosti na to, aby se s rozpory mezi znaleckými posudky vypořádaly. Tato otázka je přitom dle stěžovatele stěžejní při posuzování viny. Tvrzené vyvrácení stěžovatelovy obhajoby není podloženo žádnými důkazy a tedy nepřezkoumatelné. Soud pouze dospěl k závěru, že je nějaká obhajoba "absurdní", resp. nemožná. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. K namítanému porušení práva na zákonného soudce uvedl, že věc byla senátu 3 Tdo přidělena v souladu s rozvrhem práce. Poprvé věc Nejvyššímu soudu napadla dne 13. 8. 2018 a byla přidělena senátu 7 Tdo (soudci Patru Hrachovcovi), přičemž byla vyřízena tzv. jinak, tedy vrácena soudu prvního stupně bez věcného projednání. Podruhé byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2018. Podle rozvrhu práce sice platí, že taková věc má být přidělena stejnému soudci, avšak od 15. 10. 2018 se soudci Petru Hrachovcovi již věci nepřidělovaly. V souladu s rozvrhem práce byla tedy věc přidělena podle obecných pravidel senátu 3 Tdo (soudci Pavlu Šilhaveckému).
7. Toto vyjádření bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Stěžovatel tohoto práva nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud nepřisvědčil námitce porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ke změně rozhodujícího senátu došlo v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že funkce soudce Petra Hrachovce zanikla [§94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], přičemž je nezbytné a v souladu se zákonem, aby mu přestaly být přidělovány další věci k vyřízení a muselo tedy dojít ke změně rozhodujícího soudce. Postup Nejvyššího soudu byl tedy zcela v souladu s principy určování zákonného soudce. Nadto, stěžovatel se k odůvodnění Nejvyššího soudu ani nikterak nevyjádřil.
11. Zbývající stěžovatelovy námitky jsou pak jen zopakováním již dříve uplatněné obhajoby stran nedostatků důkazního řízení, s níž se však soudy obsáhle vypořádaly. Jde především o otázku dostatečného rozsahu dokazování a vypořádání se s rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky (viz str. 26 a 27 rozsudku nalézacího soudu, str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu a str. 5 usnesení dovolacího soudu). Soudy se tedy s touto námitkou opakovaně vypořádaly, a to způsobem ústavně konformním. Jejich závěry nelze považovat za nahrazování znalců, jak naznačuje stěžovatel. Nejde o závěry, k nimž by nebyly soudy odborně způsobilé (kupříkladu, že znalci obhajoby neměly k dispozici spis). Z hlediska provádění a hodnocení důkazů tedy nedošlo k žádnému porušení stěžovatelových ústavních práv.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu