ECLI:CZ:US:2019:4.US.1499.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1499/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2018, č. j. 6 Afs 300/2017-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 94 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zčásti neshledal důvodnou a zčásti vyhodnotil kasační námitky jako nepřípustné, neboť byly uplatněny po lhůtě stanovené zákonem pro doplnění kasační stížnosti. Ke kasační námitce stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce rozsudkem krajského soudu Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozvrh práce krajského soudu v době, kdy tento soud rozhodoval stěžovatelčin případ, nesplňoval standard vyžadovaný následným nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, neboť výslovné pravidlo o určení složení senátu u vícečlenných soudních oddělení v něm chybělo. I přes to se Nejvyšší správní soud rozhodl nepřistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu, neboť skutkové okolnosti jsou v daném případě co do intenzity nepředvídatelnosti složení senátu výrazně odlišné od těch, které hodnotil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu. Žádost stěžovatelky podle §106 odst. 3 soudního řádu správního o prodloužení lhůty k dalšímu doplnění kasační stížnosti o další měsíc, kdy stěžovatelka byla nejprve vyzvána k odstranění vad své blanketní kasační stížnosti v zákonné jednoměsíční lhůtě, Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Afs 300/2017-35.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, že rozvrh práce krajského soudu nesplňoval ústavní kritéria pro určení zákonného soudce, nelze v takovém porušení pokračovat a bagatelizovat je. Předvídatelnost je antonymem nepředvídatelnosti a jakékoliv určování "míry předvídatelnosti" je logickým nesmyslem, a to zejména v právu veřejném. To, že by měl účastník soudního řízení správního bez výslovného určení v rozvrhu práce sám předpokládat, že některým ze členů senátu nebudou věci přidělovány, přičemž mu ovšem fakticky přidělovány jsou, rozhodně nelze podřadit pod transparentní, předem stanovené obecné pravidlo pro určení konkrétního soudce. K usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty pro doplnění kasační stížnosti, stěžovatelka namítá, že nebylo vydáno senátem, nýbrž toliko jeho předsedou a nemohlo proto založit odpovídající procesní účinky. Nejvyšší správní soud se proto měl vypořádat i s doplněním kasační stížnosti stěžovatelky.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce před krajským soudem, resp. vypořádáním dané námitky Nejvyšším správním soudem.
Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce či svévole. Důležitou složkou práva na zákonného soudce je rovněž tzv. interní nezávislost soudců. Účelem je tedy vyloučit výběr soudů a soudců ad hoc, vytvořit transparentní a předvídatelná (obecná) pravidla určující soud a soudce (přísedící), kterým má ta která věc připadnout k projednání a rozhodnutí. Záruku naplnění daného práva představuje především zákonné určení věcné, místní a funkční příslušnosti soudu, určení hledisek rozdělení agendy mezi senáty a samosoudce, stanovení počtu soudců a přísedících v senátech, institut vyloučení soudce či přísedícího pro podjatost a stanovení pravidel pro určení konkrétních soudců (přísedících) k projednání a rozhodnutí věci, jakož i jejich zástupců (náhradníků). Ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), tak na stabilitu obsazení daného rozhodovacích tělesa, aby nedocházelo ke svévolným změnám ve složení. Otázka změn ve složení rozhodovacího tělesa souvisí také se zásadami přímosti a bezprostřednosti a rovněž se zásadou rychlosti řízení. Ústavní soud v minulosti zdůraznil naléhavost uvedených požadavků zejména v případě, kdy je rozhodováno bez jednání [k uvedenému viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71), ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 29/01 (N 153/24 SbNU 125), ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243), ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2029/08 (N 125/53 SbNU 565), ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239), ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581), ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2430/15, ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), a ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, nebo usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 657)].
Základní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech upravuje §41 až §45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS"). Konkrétní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku (§41 odst. 2 ZSS). Ústavní soud dále připomíná, že zatímco senát krajského soudu je tříčlenné těleso tvořené předsedou senátu a dvěma soudci nebo přísedícími (§31 odst. 2 ZSS, §31 odst. 1 soudního řádu správního), soudní oddělení se vytváří podle senátů nebo samosoudců (§40 odst. 1 ZSS), přičemž zahrnuje i další osoby [asistenty soudců, vyšší soudní úředníky, soudní tajemníky a soudní vykonavatele - viz §42 odst. 1 písm. a) ZSS]. Nadto ZSS nevylučuje, aby v soudním oddělení působilo i více soudců (či přísedících), než kolik jich tvoří senát, případně více samosoudců.
Shodně s Nejvyšším správním soudem je třeba konstatovat, že část rozvrhu práce týkající se správního úseku, zejména tedy rozhodná část týkající se senátu 29 Af, nebyla upravena podrobně a jednoznačně, pokud jde o stanovení konkrétního složení tříčlenného senátu pro projednání a rozhodnutí té které napadnuté věci. Nicméně nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že rozhodnutí krajského soudu musí být v takovém případě jako neústavní zrušeno vždy a bez dalšího. Naopak je v těchto případech namístě posoudit všechny podstatné okolnosti dané věci a to, zda došlo k zásahu do základního práva na zákonného soudce v intenzitě, jež by nezbytně vedla ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 144/16).
Právě k takovému posouzení Nejvyšší správní soud přistoupil a dospěl k závěru, že skutkové okolnosti jsou v daném případě co do intenzity nepředvídatelnosti složení senátu výrazně odlišné od těch, které hodnotil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud konstatoval, že: "Soudní oddělení 29 A je totiž pouze čtyřčlenné (oproti sedmičlennému oddělení Krajského soudu v Ostravě, který se stal předmětem kritiky Ústavního soudu), přičemž jedna z jeho členek (JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., srov. rozvrh práce na rok 2017 ve znění změny č. 3 na výše uvedeném internetovém odkazu) je zároveň i samosoudkyní a lze tudíž předpokládat, že senátní věci se jí nepřidělují. Kromě toho je zřejmé, že změna obsazení senátu v daném případě spočívala v přistoupení jediného, nadto ještě nově přiděleného soudce JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D, který nadto byl standardně zastupujícím soudcem v daném senátu, přičemž předsedkyně senátu a další věc referující soudkyně byly stejné (zatímco ve zmíněném ostravském případě došlo i ke změně v předsednictví senátu a v osobě referujícího soudce); nevzniká proto žádné podezření ze záměrné manipulace se složením senátu za účelem ovlivnění jeho rozhodnutí". Za těchto okolností také podle Ústavního soudu složení senátu krajského soudu, který ve věci stěžovatelky rozhodl, nenasvědčuje libovůli či zneužití absence výslovného pravidla o určení složení senátu (srov. rozhodování nejasně vybraným senátem, či rozhodování soudcem odlišným od soudců stanovených v rozvrhu práce - nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, IV. ÚS 2053/12, IV. ÚS 307/03, IV. ÚS 1302/10).
Ústavní soud má s ohledem na všechny podstatné okolnosti dané věci za to, že nedošlo k zásahu do základního práva na zákonného soudce v intenzitě, jež by nezbytně vedla ke zrušení napadených rozhodnutí správních soudů. Uvedeným Ústavní soud nijak nebagatelizuje neurčitosti, jež byly obsaženy v rozvrzích práce krajského soudu pro správní úsek v období rozhodnutí krajského soudu platném znění. Poukazuje však na konkrétní okolnosti dané věci. Současně poukazuje na postupně se vyvíjející judikaturu soudů, kdy zejména (až) nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 jednoznačně řešil problematiku výběru konkrétního složení senátu z více soudců zařazených rozvrhem práce do daného oddělení, a jednoznačně apeloval na vysoký standard rozvrhů práce soudů. Je zřejmé, s ohledem na podobu rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2019 (veřejně dostupná na www.justice.cz), že krajský soud danou judikaturu již reflektoval (bod 13., s. 61 až 63).
Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Afs 300/2017-35, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty pro doplnění kasační stížnosti, avšak ani zde neshledal protiústavní zásah Nejvyššího správního soudu. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že §106 odst. 3 soudního řádu správního, opravňující Nejvyšší správní soud prodloužit lhůtu k doplnění kasační stížnosti, sice sám výslovně nestanoví, že lhůta může být prodloužena předsedou senátu, nicméně vydání usnesení o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad kasační stížnosti předsedou senátu ve věci stěžovatelky má zákonnou oporu v takovém výkladu §106 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého rozhodování o žádosti o prodloužení lhůty pro doplnění kasační stížnosti je zvláštním případem obecného mechanismu prodloužení lhůty ve smyslu §40 odst. 5 soudního řádu správního, který výslovně stanoví, že o prodloužení lhůty rozhoduje předseda senátu (viz Potěšil L., Šimíček V., Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges. 2014, s. 1035). K takovému výkladu lze přistoupit i s ohledem na to, že by soud měl o žádosti o prodloužení lhůty rozhodovat v přiměřené (odpovídající) době, aby své rozhodnutí o žádosti doručil účastníkovi před uplynutím (další) měsíční lhůty, a to zejména v případech, kdy je žádost o prodloužení lhůty podána poslední den zákonné jednoměsíční lhůty, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 179/08 ze dne 10. 7. 2008). Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že závěr Nejvyššího správního soudu o nevyhovění žádosti stěžovatelky je řádně odůvodněn, je přesvědčivý a v jeho postupu nelze shledat libovůli. Stěžovatelka ostatně proti tomuto věcnému (obsahovému) vyřízení její žádosti o prodloužení lhůty v ústavní stížnosti ani nebrojila.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu