ECLI:CZ:US:2019:4.US.1539.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1539/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Koukolské, zastoupené JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 131/2019-348 ze dne 26. 2. 2019, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 507/2017-323 ze dne 30. 8. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Milana Bakalíka, zastoupeného Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutková rekapitulace věci
1. Stěžovatelka nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2012, uzavřené mezi ní a manželi Horákovými, pozemek p. č. X1 o výměře 1 655 m2, zahrada, v k. ú. Dolní Studénky. V říjnu 2013 koupil vedlejší účastník sousední pozemek p. č. X2 o výměře 612 m2, následně stěžovatelku vyzval k vyklizení části pozemku a odstranění dělícího plotu, který do jeho pozemku p. č. X2 oproti hranici zaměřené podle katastrálního operátu zasahoval v pásu širokém cca 11 m. Stěžovatelka na výzvu reagovala sdělením, že je řádným vlastníkem sporné části pozemku a nabídla vedlejšímu účastníku možnost vyřešit chybné zaměření v katastru nemovitostí souhlasným prohlášením vlastníků. Vedlejší účastník bezprostředně poté svépomocí odstranil plot a odstranil porost, který se na předmětné části pozemku nacházel.
2. Stěžovatelka nechala vypracovat geometrický plán, podle kterého je hranice pozemků p. č. X1 a X2 v katastru nemovitostí evidována nesprávně. Geometrickým plánem proto zpracovatel navrhl vytvořit nové pozemky, které odrazí realitu zaužívanou od roku 1979 - z pozemku p. č. X2 měl být oddělen nový pozemek p. č. X3 o výměře 453 m2 a z dále sousedícího pozemku p. č. X4 (podle katastru nemovitostí též ve vlastnictví vedlejšího účastníka) měl být oddělen nový pozemek p. č. X5 o výměře 1 m2. Určení vlastnictví k takto nově definovaným pozemkům p. č. X6 a X5 o celkové výměře 454 m2 se stěžovatelka žalobou v posuzovaném řízení domáhala.
II. Řízení před obecnými soudy
3. Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") v pořadí druhým rozsudkem ve věci č. j. 17 C 202/2013-266 ze dne 15. 6. 2017 znovu určil, že stěžovatelka je vlastnicí nově definovaných pozemků p. č. X6 a X5, k nimž je jako k dosavadním součástem pozemků p. č. X2 a X4 v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo vedlejšího účastníka, a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Podle nalézacího soudu (zkráceně řečeno) bylo v řízení prokázáno, že při původním dělení zahrady z jednoho celku v roce 1979 byla hranice nejprve vytyčena v terénu a až následně byl vyhotoven geometrický plán, na jehož základě měla být změna zanesena v tehdejší pozemkové evidenci. Nalézací soud vyhodnotil, že vydržecí doba počala běžet od 1. 4. 1984 (dříve to právní úprava neumožňovala) a běžela nepřetržitě až do září 2013, neboť právní předchůdci vedlejšího účastníka umístění plotu nerozporovali, hranici akceptovali a katastrální úřad v roce 2005 ubezpečil všechny zúčastněné, včetně právních předchůdců stěžovatelky, že odchylka je v toleranci a opravy katastrálního operátu není třeba. Právním předchůdcům stěžovatelky nemohlo jít v návaznosti na ujištění katastrálního úřadu podle nalézacího soudu k tíži, že si v roce 1993, kdy vznikly pochybnosti o souladu vytyčení hranic v terénu a v evidenci, nenechali pozemek přeměřit - neporušili obvyklou míru opatrnosti a jejich omyl byl s ohledem na 1/4 celkové výměry a tvar pozemku omluvitelný.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka změnil - napadeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba zamítá, a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení. Nalézací soud podle soudu odvolacího nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), podle které se oprávněná držba předchůdce může započíst pouze tehdy, nevydržel-li věc ještě předchůdce sám, jinak běží nástupci vlastní, nová vydržecí doba, která v případě stěžovatelky do okamžiku, kdy byla vedlejším účastníkem upozorněna na nesrovnalost, neuplynula. Odvolací soud odmítl argumentaci, že stěžovatelka sporné části pozemků nabyla kupní smlouvou s tím, že vůli smluvních stran bylo převést pozemek podle terénu, neboť ve smlouvě byl řádně označen podle katastru nemovitostí a z takového vymezení je třeba v případě převodu nemovitých věci, evidovaných v katastru nemovitostí, vycházet.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Námitku nesprávného posouzení plynutí a účinku uplynutí vydržecí doby shledal dovolací soud nepřípustnou, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit. Ve vztahu k posouzení obsahu kupní smlouvy a skutečné vůle smluvních stran, kterým se odvolací soud podle stěžovatelky nezabýval, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nebyl vymezen důvod přípustnosti dovolání a nemohl se tak k přednesené námitce vyjádřit.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se domáhá zrušení nadepsaných rozhodnutí pro rozpor s právem na ochranu vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; vytýká obecným soudům především nesprávné posouzení otázky vydržení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka vlastnictví k dotčeným částem sousedních pozemků nevydržela, neboť sama jejich oprávněnou držitelkou po dobu 10 let nebyla a nemohla započíst dobu, po kterou části pozemku drželi její právní předchůdci, jelikož ti již vlastnické právo sami nabyli vydržením. Obecné soudy tak neumožnily napravit rozpor mezi faktickou držbou a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, kde je v současnosti u dotčených pozemků zapsán vedlejší účastník, přestože vlastnické právo k nim vydrželi již právní předchůdci stěžovatelky.
7. Odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá případu stěžovatelky, neboť vůlí stran bylo převést pozemek podle plotů, nikoliv podle špatné evidence v katastru. Pro stěžovatelku nyní nastala absurdní situace - soud jí odpírá vlastnické právo ke sporným částem pozemků, které podle něj svědčí manželům Horákovým - ti jsou ale přesvědčeni, že pozemek p. č. X1 včetně sporných částí platně převedli stěžovatelce a nehodlají se ve věci nijak angažovat. V katastru nemovitostí je vlastnické právo chybně evidováno ve prospěch vedlejšího účastníka, což vytváří právní nejistotu. Stěžovatelka proto vyjadřuje přesvědčení, že výklad zákona i obsahu kupní smlouvy, na jejímž základě byly předmětné pozemky na stěžovatelku převedeny jejími právními předchůdci, je přehnaně formalistický a fakticky vede k odepření spravedlnosti a nastolení stavu právní nejistoty.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. K přípustnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo nutno zohlednit, že podle petitu ústavní stížnosti je stěžovatelkou napaden pouze rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti nicméně Ústavní soud považuje za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání a jehož kopii stěžovatelka taktéž přiložila k ústavní stížnosti, neboť argumentace stěžovatelky směřuje primárně ke zpochybnění aplikace ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na případ stěžovatelky. Ústavní soud proto v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci rovněž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání, a shledal tak ústavní stížnost přípustnou.
V. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
10. Ústavní soud připojil spis a vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení; krajský soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval.
11. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž je vysvětleno, proč podle dlouhodobě ustálené judikatury není možné, aby držitel do doby potřebné k vydržení započítal i vlastnickou držbu předchůdce. Výklad předkládaný stěžovatelkou by zbavoval vlastnického práva skutečné vlastníky, kteří věc vydrželi; byla by tak poskytnuta ochrana držbě, která dosud nevedla k vydržení, na úkor vlastnického práva. Nejvyšší soud si je vědom zvláštnosti případu stěžovatelky; odmítají-li právní předchůdci stěžovatelky, kteří patrně sporné části pozemků vydrželi a jsou jejich vlastníky, své vlastnictví uznat - situace stěžovatelky je složitá, nikoli však neřešitelná. V každém případě uvedená okolnost nebyla v dovolacím řízení uplatněna, a proto se jí Nejvyšší soud nemohl zabývat.
12. Vedlejší účastník opakuje argumentaci předkládanou v řízení před obecnými soudy a obsáhle cituje související judikaturu, o kterou obecné soudy svůj závěr opřely. Stěžovatelka podle něj kupní smlouvou od svých právních předchůdců, manželů Horákových, nabyla pozemek p. č. X1 tak, jak je ve smlouvě specifikováno, tj. v hranicích vymezených katastrem nemovitostí. Stejným způsobem později vedlejší účastník nabyl kupní smlouvou od svých předchůdců, manželů Vybíralových, sousední pozemek p. č. X2 a jeho vlastnické právo požívá podle čl. 11 odst. 1 Listiny ústavněprávní ochrany.
13. Stěžovatelka v replice upozorňuje, že ani vedlejší účastník při koupi pozemku p. č. X2 nepochyboval, že jej od prodávajících kupuje v hranicích vymezených v terénu; nesrovnalosti zjistil až při zajišťování elektrické přípojky. Dále stěžovatelka odkazuje na závěry v řízení ustanoveného znalce, podle kterého lze příčiny rozdílnosti zobrazení hranic mezi pozemky X1 a X2 spatřovat v původním zjednodušeném mapování v pozemkovém katastru a možných chybách i v evidenci nemovitostí při tvorbě geometrických plánů. Vedlejší účastník se podle stěžovatelky nesprávně domnívá, že je vlastníkem sporné části pozemků, neboť i podle názoru Nejvyššího soudu jsou na základě vydržení vlastníky právní předchůdci stěžovatelky, manželé Horákovi.
VI. Posouzení Ústavního soudu
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, obsahu spisu a zaslaných vyjádření dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ochrana vlastnického práva je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny; od 1. 1. 1993 je vlastnické právo k nemovitým věcem v České republice vedeno v katastru nemovitostí. Z toho mimo jiné plyne, že převod vlastnického práva se uskutečňuje nikoli účinností smlouvy či předáním, nýbrž až zápisem v katastru nemovitostí (dnes §1105 občanského zákoníku). Katastr nemovitostí jako veřejný seznam byl a je postaven na zásadě materiální publicity (dnes §980, §984 a násl. občanského zákoníku), na jejímž základě je poskytována ochrana osobě, která uskutečnila právní jednání v důvěře ve skutkový stav potvrzený údaji z veřejné evidence [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), či nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]. Zásada ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu) se tedy dostává do kolize s principem materiální publicity, podle něhož osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou ve skutkový stav potvrzený údaji z veřejné evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana [nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16 (N 83/85 SbNU 439; 182/2017 Sb.)].
16. Jelikož takto důsledně a přesně nebyly nemovité věci evidovány vždy, vznikla v minulosti řada dodnes nedořešených nesrovnalostí, které komplikují následné převody i vlastnické vztahy sousedů a vyvolávají zbytečné a složité spory. Složitost věci na jedné straně nezbavuje soudy povinnosti zohlednit individuální okolnosti případu, uspořádat vztahy v souladu s ústavním pořádkem (čl. 1 a 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny) a podle principů spravedlnosti (§2, §10 občanského zákoníku), na straně druhé však neexistuje záruka, že v každé jednotlivé věci lze nalézt řešení vyhovující všem tak, aby žádná ze zúčastněných stran (ať už z vlastního subjektivního hlediska, či dokonce objektivně) netratila.
17. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle §984 občanského zákoníku (dříve §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou ve stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti (nález sp. zn. II. ÚS 165/11). Právní řád přitom poskytuje dotčeným osobám prostředky ochrany - osoby, jimž jako oprávněným svědčí skutečný právní stav, mohou uplatněním poznámky spornosti podle §984 - 986 občanského zákoníku u toho, kdo veřejný seznam vede, a podáním žaloby na určení právního vztahu usilovat o uvedení stavu zapsaného v katastru nemovitostí do souladu se skutečností.
18. Stěžovatelka své domnělé právo uplatnila řádně u soudu (zdánlivě v souladu s návodem obsaženým v předchozím odstavci), nemohla však být se svou žalobou úspěšná pro nedostatek aktivní legitimace, jak obecné soudy v napadených rozhodnutím srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily. Civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispozitivní, zahajuje se pouze na návrh. Žalobce předloží soudu svůj návrh (§79 odst. 1 o. s. ř.), žalovaný k němu sdělí své stanovisko (§101 o. s. ř.), soud provede dokazování (§120 a násl. o. s. ř.), důkazy na základě své volné úvahy zhodnotí (§132 o. s. ř.), a podle výsledku dokazování "dá za pravdu" jedné či druhé procesní straně (§153 odst. 1 o. s. ř.); je přitom zcela vázán žalobním petitem (§153 odst. 2 o. s. ř.). Domáhala-li se tedy stěžovatelka v řízení určení, že vlastnické právo k nově generovaným pozemkům p. č. X6 a X5 svědčí jí samotné, nemohlo být takové žalobě na základě provedeného dokazování vyhověno, byť naléhavý právní zájem byl shledán. Výsledkem vedeného soudního řízení nicméně, jak si ostatně stěžovatelka uvědomuje, není současně konstatování, že by vlastnické právo k částem původních pozemků p. č. X1 a X2, odpovídající označení p. č. X6 a X5 o celkové výměře 454 m2, svědčilo vedlejšímu účastníkovi.
19. Problém stěžovatelky netkví v ustáleném výkladu institutu vydržení Nejvyšším soudem. Výklad Nejvyššího soudu stojí na správné premise, že nelze poskytnout silnější ochranu oprávněnému držiteli, který se dosud nestal vydržitelem, před vlastníkem. Komplikovanost situace stěžovatelky je způsobena nezájmem jejích právních předchůdců zapojit se do řešení sporu - bez jejich účasti, ať už dobrovolné, či soudně vynucené, se však vzájemné narovnání vlastnických a jiných vztahů neobejde. Jelikož zrušené rozsudky nalézacího soudu byly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu chybně založeny na předpokladu, že stěžovatelka může započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců (vydržitelů), bylo dokazování (nadbytečně) vedeno k prokázání dobré víry nejen stěžovatelky, ale i jejích právních předchůdců. Z provedeného dokazování tak vyplynul pravděpodobný předběžný závěr, že vlastnické právo ke sporným částem pozemků vydrželi právní předchůdci stěžovatelky, a jelikož z kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2012 nelze ani příznivějším výkladem vůle stran dovodit, že by tyto sporné části stěžovatelce kupní smlouvou platně převedli (viz dále bod 21), zůstávají pravděpodobně jejich vlastníky i nadále.
20. Jak uvedl i Nejvyšší soud, situace stěžovatelky je sice složitá, nikoli však neřešitelná. Stěžovatelce se nabízí několik možností - může se například po svých právních předchůdcích domáhat slevy z kupní ceny za neuskutečněnou část převodu zahrady, případně od nich zbývající část zahrady získat poté, co budou katastrální operát a navazující vlastnické vztahy uvedeny do souladu s léta zaužívaným terénem; v každém případě je třeba trvat na jejich součinnosti. Přestože si stěžovatelka takový výsledek šestiletého soudního sporu patrně (a pochopitelně) nepředstavovala, Ústavní soud neshledává závěr obecných soudů vůči stěžovatelce za nespravedlivý ani formalistický. Jak bylo uvedeno výše, evidence nemovitostí i přístup státu k soukromému vlastnictví prošly výrazným vývojem; přísná formálnost evidence nemovitých věcí i jejich převodu má svůj dobrý důvod právě v předcházení vzniku podobných sporů. Dnešní situace má bohužel kořeny ještě v době před rokem 1989, což ji činí o to složitější - nelze ji však označit za nevyhnutelnou.
21. Především mohli (a měli) být ke svým právům po roce 1989 bdělejší právní předchůdci stěžovatelky [dřívější liknavost jim nelze s ohledem na despekt totalitního režimu k soukromému vlastnictví vytýkat - viz nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013 (N 122/70 SbNU 109)] - spoléhat se při prodeji zahrady na radu příbuzného, že spornou část zahrady vydrželi, bez snahy promítnout danou právní skutečnost do katastru nemovitostí míře odpovídá běžné péče a opatrnosti (terminologií §4 účinného občanského zákoníku) jen stěží. Také stěžovatelka sama mohla celé soudní při předejít, věnovala-li by před koupí zahrady bližší pozornost katastrálnímu a reálnému zaměření hranic pozemků. Právě s ohledem na formální obsahové požadavky kladené zákonem na smlouvu o převodu nemovité věci (dnes zejména §8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí) proto nelze přisvědčit ani námitce, že kupní smlouva měla být podle svého obsahu vyložena ve prospěch terénních hranic pozemků. Odvolací soud ostatně vypořádal uvedenou námitku navzdory přesvědčení stěžovatelky v témže duchu (viz bod 11 napadeného rozsudku); dovolací soud se jí naopak záměrně nezabýval pro nevymezení důvodu přípustnosti - ani k jednomu rozhodnutí nemá Ústavní soud výhrady.
VII. Závěr
22. Věcný rozdíl nynější pře oproti všem citovaným nálezům, jimiž byla ze strany Ústavního soudu poskytnuta ochrana dobrověrným nabyvatelům nemovitých věcí, je dán zejména osobami účastníků řízení - stěžovatelka není ve věci aktivně legitimovaná, proto nemohla být se svou žalobou úspěšná; z takového výsledku řízení nicméně automaticky neplyne, že vlastníkem sporných částí pozemků je vedlejší účastník, byť právě jemu nyní svědčí zápis v katastru nemovitostí.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu