ECLI:CZ:US:2019:4.US.1589.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1589/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Biskoupky 33, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2019, č. j. 2 To 20/2019-2310, a Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2018, č. j. 50 T 14/2011-2295, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení; Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") pak zamítl následnou stížnost.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti oběma usnesením a je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně měl být porušen čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě.
Podle stěžovatele není správný závěr, že nelze důkazy neprovedené v původním řízení považovat za důkazy nové, jak konstatoval stížnostní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v původním řízení (usnesení ze dne 19. srpna 2015, č. j. 5 Tdo 688/2015-81), který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího". Podle stěžovatele jde o závažné porušení původního řízení, a proto nelze řízení o obnově založit jen na nových důkazech, ale, je-li návrh na obnovu podán ve prospěch obviněného, je nutné zkoumat spravedlivost původního řízení jako celku [k tomu stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), ze dne 1. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), ve spojení s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (například Pélissier a Sassi proti Francii, č. 25444/94, Lavents proti Lotyšsku, č. 58442/00, Öculan proti Turecku, č. 46221/99)]. Stěžovatel dále uvádí, že k takovému přístupu, kdy obnova nebude založena pouze na existenci nových důkazů, by mohla vést změna (rekodifikace) trestního řádu, která doposud nenastala, a to přesto, že stávající (zastaralá) úprava je překonaná a podle stěžovatele je i v rozporu s právem Evropské unie. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů v řízení o návrhu na obnovu řízení a jeho stěžejní argumentace spočívá v tvrzení, že obnova řízení je možná nejen za podmínek daných zákonem (§278 trestního řádu), ale i za situace, kdy původní řízení bylo stiženo podstatnou vadou (neprovedení všech stěžovatelem navržených důkazů). Námitky stěžovatele týkající se neprovedení důkazů v původním řízení však byly projednány nejen v řízení před obecnými soudy, ale i v řízení o ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. I. ÚS 290/16; tvrzenou existenci opomenutých důkazů ani jiné závažné (procení) pochybení Ústavní soud nezjistil. Již tehdy stěžovatel namítal, že postup Nejvyššího soudu je formalistický, a pokud v ústavní stížnosti opět namítá, že Nejvyšší soud dostatečně nepřezkoumal jeho dovolání, v němž "nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody", není ani nyní taková námitka relevantní v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení.
Stěžovatel je dlouhodobě nespokojen, odmítá závěry obecných soudů, je přesvědčen, že navržené, ale neprovedené důkazy jsou důkazy, které musí soudy provést, případně je jejich neprovedení takovým pochybením, které odůvodňuje obnovu řízení. Ústavní soud však toto přesvědčení stěžovatele nesdílí, natož aby shledal v postupu obecných soudů porušení jeho ústavních práv.
Článek 4 protokolu č. 7 k Úmluvě upravuje v 1. odstavci zásadu ne bis in idem jako právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (zejména byl-li účastník zproštěn) a ve 2. odstavci výjimku z této zásady spočívající v obnově řízení "jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci", a to na základě právní úpravy toho kterého státu. Stěžovatel svoji nespokojenost s pravomocnými rozhodnutími prezentuje jako podstatnou vadu - přesto, že se jí obecné soudy (i Ústavní soud) již zabývaly a nezjistily její oprávněnost. Porušením práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není, dospějí-li obecné soudy k jinému právnímu závěru než stěžovatel a jeho argumentace je založena jen na nesouhlasu s vyslovenými závěry. Mimo této polemiky, tvrzení, že původní řízení bylo stiženo podstatnou vadou a opakovaného požadavku na provedení týchž důkazů, neuvádí stěžovatel nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění (§43 odst. 3 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu