ECLI:CZ:US:2019:4.US.1602.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1602/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele S. L., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2019 sp. zn. 8 To 19/2019 a 8 To 20/2019 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2018 č. j. 50 T 11/2011-3135, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 50 T 11/2011, uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že si za finanční odměnu objednal usmrcení poškozeného, neboť ten narušoval stěžovatelovy podnikatelské aktivity. Napadeným usnesením krajský soud zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud ve veřejném zasedání znovu vyslechl stěžovatele a několik jím navržených svědků. Jednoho ze svědků pak vyslechl cestou právní pomoci ukrajinským soudem. Uvedené důkazy však dle soudu nepřinesly žádné neznámé skutečnosti, které by mohly znamenat nové rozhodnutí v otázce viny nebo trestu. Žádný ze svědků neuvedl nic k vraždě samotné, ale popisovali pouze vztahy mezi stěžovatelem a poškozeným. Další výpovědi označil soud za nevěrohodné, přičemž označil jejich nelogické a s ostatními důkazy rozporné části.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením sp. zn. 8 To 19/2019. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu krajského. Ke změnám výpovědí obviněných docházelo již v předchozích částech řízení a nejde tedy ani o nové skutečnosti.
4. Usnesením ze dne 19. 2. 2019 č. j. 50 T 11/2011-3151 rozhodl krajský soud o tom, že peněžitá záruka, složená stěžovatelem, ve výši 1 000 000 Kč, připadá státu. Po právní moci odsuzujícího rozsudku se stěžovatel vyhýbal výkonu trestu, do nějž musel být dodán cestou příkazu k dodání do výkonu trestu a evropského zatýkacího rozkazu.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením sp. zn. 8 To 20/2019, neboť stěžovatel dle vrchního soudu nedbal zákazu vycestování. Vrcholem pak dle vrchního soudu bylo nenastoupení výkonu trestu přesto, že stěžovatel věděl, že byl pravomocně odsouzen a že zároveň věděl, že mu další odklad výkonu trestu nebude povolen. Jeho obhajoba, že o povinnosti nastoupit výkon trestu nevěděl, je dle vrchního sodu nedůvodná, neboť jeho obhájce velmi aktivně podával opakované návrhy na odklad výkonu trestu. Za takové situace je propadnutí peněžité záruky zcela namístě.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že usnesení vrchního soudu je fakticky nepřezkoumatelné. Jeho odůvodnění je obsaženo jen ve dvou odstavcích, přičemž není zřejmé, z jakých důvodů byla zamítnuta stěžovatelova obsáhlá stížnost. Dále stěžovatel namítá, že vrchnímu soudu předložil dopis, který byl důkazem o tom, že iniciátorem vraždy byl někdo jiný než stěžovatel. Dále z něj vyplývá, z jakého důvodu byl stěžovatel původně křivě obviněn spoluobviněným. Tento důkaz nebyl proveden, neboť vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Z odůvodnění napadeného usnesení není zřejmé, proč nebylo k tomuto důkazu přihlédnuto. Přitom je takový důkaz (přiznání křivého obvinění) zjevně významný. Jde tedy o tzv. opomenutý důkaz, jenž představuje porušení spravedlivého procesu. Mimoto stěžovatel předložil i dostatek dalších důkazů, které zpochybňují původní odsouzení. Závěry soudů, tyto důkazy hodnotící, jsou dle stěžovatele extrémně rozporné s obsahem těchto důkazů.
7. Dále stěžovatel považuje za neústavní, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval stejný soudce, který rozhodoval v původním řízení. Povolení obnovy řízení vede ke zrušení původního rozhodnutí pro jeho faktickou nesprávnost. Vždy tak vzniká negativní dojem vůči soudci, který původní rozhodnutí vydal. Je tedy logické, že daný soudce má tendenci původní rozhodnutí hájit a zachovat. Tím je u něj systémově dána podjatost. U jiných opravných prostředků je přitom zakázáno, aby o něm rozhodoval tentýž soudce. Tyto důvody však platí dle stěžovatele obecně. Paradoxní je, že kdyby podal státní zástupce návrh na povolení obnovy řízení s tím, že podle kvalifikace skutku je k jeho projednání příslušný soud vyššího stupně, byl by původní soudce vyloučen. Ve stěžovatelově věci však o jeho stížnosti rozhodoval stejný soudce jako v původním řízení. Jeho podjatost stěžovatel mimo jiné dokládá stručností (resp. absencí) jeho vlastních úvah v napadeném usnesení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v předchozím řízení zmíněný soudce označil stěžovateli uložený trest za mírný a uvažoval nad jeho zvýšením. To by však představovalo porušení zásady zákazu reformationis in peius.
8. Konečně stěžovatel namítá protiústavnost rozhodnutí vrchního soudu o propadnutí peněžité záruky státu. Soud toto své rozhodnutí opřel o porušení zákazu vycestování, který byl však následně zrušen soudem. Takové odůvodnění propadnutí peněžité záruky je dle stěžovatele nepřípustné. I tento postup dle stěžovatele ukazuje podjatost soudce vrchního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. K jednotlivým námitkám stěžovatele je pak třeba v podrobnostech uvést.
11. Co se týče námitky podjatosti ve věci rozhodujících soudců, Ústavní soud se totožnými námitkami zabýval již opakovaně v minulosti (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2518/15 nebo ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2764/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci pak Ústavní soud neshledal žádný důvod odchýlit se od uvedených závěrů o ústavní přípustnosti ustálené praxe. Pro úplnost lze poznamenat, že ani procesní (odborný) postup soudců v dané věci nevykazuje žádné znaky jejich podjatosti. Konečně ani případná pochybení soudců (např. dřívější nesprávný právní názor, chybný procesní postup) nejsou zásadně důvodem pro jejich vyloučení.
12. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení vrchního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud se bezezbytku ztotožnil se závěry krajského soudu, jejichž odůvodnění je velmi zevrubné. Krajský soud velmi podrobně rozebral všechny nově provedené důkazy a zejména logicky vyhodnotil, z jakého důvodu nemůže jejich obsah změnit celkovou konstrukci usvědčujících důkazů z původního řízení. Toto hodnocení neobsahuje žádný extrémní rozpor, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu.
13. Namítá-li stěžovatel neprovedení důležitého nového důkazu (dopisu, kterým spoluobviněný přiznává křivé nařčení stěžovatele), neshledal Ústavní soud ani v tomto postupu žádné pochybení. Vrchní soud totiž daný důkaz za nový neoznačil, resp. jeho obsah neoznačil za novou skutečnost. Se změnou výpovědi ohledně nařčení stěžovatele z podílu na trestné činnosti se vypořádaly soudy již v původním řízení. V tomto směru tedy daný důkaz nic nového nepřináší. Nejde tedy ani o tzv. opomenutý důkaz, neboť vrchní soud jeho neprovedení dostatečně vysvětlil, přičemž třeba připomenout, že soudy v řízení o povolení obnovy řízení ani nemají povinnost provádět bez dalšího všechny navržené důkazy.
14. Konečně obecné soudy se dostatečně vypořádaly i s otázkou propadnutí tzv. peněžité záruky. K němu dle napadeného usnesení vrchního soudu nedošlo z důvodu porušení zrušeného zákazu vycestování (jak tvrdí stěžovatel), ale především kvůli nenastoupení stěžovatele k výkonu trestu.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu