ECLI:CZ:US:2019:4.US.1628.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1628/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti rozhodnutím Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Vízového odboru ze dne 11. dubna 2019, č. j. 305674-1/2019-VO, a Velvyslanectví České republiky v Moskvě ze dne 11. prosince 2018, o žádosti o vízum č. QMOB201811280305, za účasti Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Velvyslanectví České republiky v Moskvě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Velvyslanectví České republiky v Moskvě neudělilo stěžovateli turistické vízum a Vízový odbor Ministerstva zahraničních věcí České republiky zamítl žádost o nové posouzení důvodů pro neudělení víza.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá zásah do svých zaručených práv nepřezkoumatelností obou rozhodnutí a naprostou absencí odůvodnění neudělení víza. Stěžovateli byla dříve opakovaně udělena víza do jiných zemí v rámci Schengenského prostoru; napadená rozhodnutí jsou založena na pouhém formálním konstatování o hrozbě pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo pro mezinárodní vztahy jednoho nebo více členských států. Podle stěžovatele odporují rozhodnutí rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2011, č. j. 5 Ans 5/2011-221, a Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018, č. j. 45 A 102/2016-23, které vymezují odůvodnění v případě neudělení víza; napadená rozhodnutí pouze odkázala na nařízení (ES) č. 562/2006 (Schengenský hraniční kodex) bez bližší specifikace, čímž byl porušen §180e odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), ve spojení s §155 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a jsou absolutně nepřezkoumatelná. Takové jednání orgánů veřejné moci je projevem libovůle, porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, soudní ochranu i veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a při zachování možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům; tím byl stěžovatel zkrácen v právech zakotvených v čl. 2 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že na udělení víza není právní nárok. Neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců ke vstupu a pobytu na území České republiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/04, III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591) či nález ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, (N 218/51 SbNU 709, č. 47/2009 Sb.), všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud přitom v minulosti jednoznačně vyjádřil, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze takovým právům, která garantuje právní řád [viz například sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (N 24/1 SbNU 175) či sp. zn. IV. ÚS 85/04].
Zákon o pobytu cizinců v jednotlivých hlavách první části upravuje především podmínky vstupu na území České republiky, rozlišuje několik variant pobytů přechodných, pobyt trvalý, pobyt občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků -s tím, že každá z konkrétních hlav upravuje rozdílné instituty, pro které existují jiné požadavky. Toho dokladem jsou i stěžovatelem citované rozsudky správních soudů, které projednávaly žaloby proti rozhodnutím, která nebyla vyloučena ze soudního přezkumu §171 zákona o pobytu cizinců, jako je tomu v případě stěžovatele.
Důvody pro odmítnutí víza specifikuje i stěžovatelem citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 45 A 102/2016-23, v odstavci 18: "...rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza a důvody, na nichž se zakládá, se oznámí žadateli prostřednictvím jednotného formuláře uvedeného v příloze VI (čl. 32 odst. 2 vízového kodexu a §20 odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců). Tento standardní formulář neposkytuje prostor pro uvedení individualizovaných důvodů neudělení požadovaného víza, lze uvést toliko důvody typizované předvídané formulářem, což je postačující pro oznámení rozhodnutí o neudělení víza cizinci, jenž není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. V případě neudělení víza rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie je třeba připojit k jednotnému formuláři odůvodnění, které plně objasní důvody tohoto rozhodnutí, nepostačuje uvést jednu či více možností zaškrtnutím políčka v jednotném formuláři".
Nelze proto bez dalšího tvrdit, jak namítá stěžovatel, že rozhodnutí musí vždy obsahovat podrobné odůvodnění, proč nebylo cizinci (stěžovateli) uděleno vízum. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ans 5/2011-221, který přímo v odstavci stěžovatelem citovaném zmiňuje důvody pro neudělení víza podle §56 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, jež se týká víz dlouhodobých, na rozdíl od případu stěžovatele, který požádal o krátkodobé vízum za účelem "turistika". Pro krátkodobá víza je zamítnutí žádosti, jak již výše uvedeno, vyhotoveno na jednotném formuláři, který je specifikován v příloze Schengenského hraničního kodexu. Z uvedených důvodů je odkaz stěžovatele na citované judikáty nepřípadný.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu