ECLI:CZ:US:2019:4.US.1651.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1651/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. Vazební věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2019 č. j. Nc 570/2019-68, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel vznesl v řízení u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 30 P a Nc 191/2018, 4 P a Nc 4/2019, 4 P a Nc 31 - 34/2019, jehož předmětem je svěření stěžovatelových nezletilých dětí do péče jejich babičky, námitku podjatosti soudkyně Ludmily Horské. Podstatou této námitky je manželský vztah uvedené soudkyně k advokátovi, který vystupuje proti stěžovateli v trestním řízení, kde zastupuje obviněného, zatímco stěžovatel je v postavení poškozeného. Zároveň dle stěžovatele došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť v předchozích řízeních ohledně pěstounské péče rozhodovala jiná soudkyně. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že takovýto vztah není důvodem zakládajícím pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce. Mezi soudkyní a účastníky řízení není žádný vztah a v řízení nevystupuje ani její manžel. Námitka podjatosti tedy není založena na reálných skutečnostech. Námitka porušení práva na zákonného soudce pak rovněž nezakládá nijak pochybnosti o podjatosti rozhodující soudkyně.
3. Ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je zásadně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy). Je především nutné zdůraznit, že námitku podjatosti rozhodujících soudců lze uplatnit v opravných prostředcích proti meritorním rozhodnutím, jimiž se dané řízení končí. Za splnění zákonných podmínek může rovněž účastník řízení využít institutu žaloby pro zmatečnost. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13, ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1982/15, ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16, ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17, ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17 nebo ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1154/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj