ECLI:CZ:US:2019:4.US.1697.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1697/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. C., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 11 Tdo 1231/2018-72, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018 č. j. 3 To 429/2017-2536 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 101 T 136/2016-2346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že ve čtyřech případech prodával dalším osobám pervitin nebo prekursor k výrobě pervitinu. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, trest propadnutí věci, vesměs předmětů k výrobě drog, a trest propadnutí náhradní hodnoty. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi spoluobžalovaných, výpovědí svědků (hlavně "klientů" spoluobžalovaných), záznamy z telefonních odposlechů a výsledků domovní prohlídky.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o trestu a sám nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, trest propadnutí totožných věcí a trest propadnutí náhradní hodnoty. V oblasti skutkových zjištění se odvolací soud ztotožnil se závěry okresního soudu. Přitom se okresní soud dostatečně vypořádal s většinou důkazních návrhů. Některé sice opomenul, avšak tyto návrhy zamítl sám odvolací soud.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelovy dovolací námitky byly převážně skutkové povahy a tedy neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu. V hodnocení soudů nižších stupňů není přítomen tzv. extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě dospěly k vadným skutkovým zjištěním, a že neprovedly obhajobou navržené důkazy a jejich neprovedení dostatečně neodůvodnily. Dále pak namítá, že došlo k procesním pochybením soudů, která jsou svým charakterem tak závažná, že mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci stěžovatele.
6. V souvislosti s namítanými opomenutými důkazy stěžovatel poukazuje na nahrávku počítání peněz pořízenou z mobilního telefonu spoluobžalované, na níž měl být zachycen jeho hlas. Stěžovatel však v řízení namítal, že mužský hlas na nahrávce nepatří jemu, a proto navrhoval před obecnými soudy vypracování znaleckého posudku. Dále pak stěžovatel v souvislosti s opomenutými důkazy namítá, že obecné soudy se opřely zejména o výpověď spoluobžalovaného a naopak zamítly návrhy stěžovatele na provedení výslechu dalších svědků, kteří měli dosvědčit jeho nevěrohodnost.
7. Podle stěžovatele došlo v řízení před obecnými soudy i k několika procesním pochybením, která měla spočívat v tom, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč označily výpověď spoluobžalovaného za věrohodnou a výpověď stěžovatele za nevěrohodnou. Konečně pak stěžovatel namítá, že skutková zjištění obecných soudů nevyplývají z provedených důkazů a jsou v tzv. extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel opakovaně poukazuje na nevěrohodnost výpovědi spoluobžalovaného a dalších svědků, jež měla být založena tím, že jde o osoby požívající omamné a psychotropní látky. Na základě těchto pochybností měly podle stěžovatele obecné soudy užít zásadu in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Z ústavněprávního hlediska je totiž podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým námitkám, protože se s nimi náležitě a pečlivě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. To platí zejména v otázce úplnosti důkazního řízení a tzv. opomenutých důkazů.
13. Stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy opřely svůj odsuzující rozsudek výhradně o výpověď spoluobžalovaného, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se podává, že oba soudy přihlédly při rozhodování též k dalším důkazům, totiž k výpovědi spoluobžalované, odposlechům mezi spoluobžalovanými, výpovědím svědků, a dalším důkazům. Dostatečně se soudy vypořádaly rovněž se všemi důkazními návrhy, včetně zkoumání zmíněné zvukové nahrávky.
14. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že ústavní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu