ECLI:CZ:US:2019:4.US.1730.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1730/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem, sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2019 sp. zn. 9 To 154/2019 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2019 č. j. 70 Nt 3529/2019-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Brně (dále jen "městský soud"), že stěžovatel se na návrh vedlejšího účastníka bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, rozsáhlou organizací tzv. karuselového podvodu. Dle městského soudu současný důkazní stav odpovídá reálné hrozbě, že stěžovatel uprchne, bude ovlivňovat svědky nebo bude v trestné činnosti pokračovat. Městský soud ještě před rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o nahlédnutí do spisu, neboť dle jeho názoru je v přípravné fázi ústavně konformní, že existuje jistý rozdíl mezi stranami trestního řízení, co se týče znalosti důkazů založených ve spise. Tato nerovnost je kompenzována řadou práv obviněných. Stěžovateli byly poskytnuty důkazy a informace, které jsou potřebné v daném stadiu trestního řízení, kdy je možno rozlišovat důkazy pro důvodnost zahájení trestního stíhání a důkazy pro důvodnost vazby. Není přitom předepsáno zpřístupnit obviněnému celý spis. Stačí tak učinit ústně soudy, což se stalo i v dané věci.
3. Z provedených důkazů má soud za to, že je trestní stíhání vedeno důvodně. Svědčí o tom zejména listinné důkazy finančních úřadů a výsledky použití operativně pátracích prostředků, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dány jsou rovněž všechny vazební důvody. Návrh na uvalení tzv. útěkové vazby se důvodně opírá o vztahy stěžovatele k sousedním zemím. Reálně rovněž stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody [srov. k tomu již nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Tzv. koluzní vazba je dána tím, že v dané věci nebyly doposud provedeny všechny důkazy. Ujišťování stěžovatele o nezájmu zasahovat do trestního řízení ve světle opatřených důkazů nevyznívá přesvědčivě. Ani předchozí odsouzení a hrozba dalšího trestu stěžovatele neodradila od páchání trestné činnosti. Konečně jsou naplněny i důvody pro uvalení tzv. předstižné vazby. Stěžovatel byl za podobnou trestnou činnost již v minulosti odsouzen a jeho chování svědčí o jeho sklonech k páchání podobné trestné činnosti.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, neboť napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Z odůvodnění je zřejmé, že se městský soud ztotožnil se závěrem o důvodnosti trestního stíhání. Stejně tak jsou řádně odůvodněny jednotlivé vazební důvody. K námitce nahlížení do spisu krajský soud konstatoval, že soudce stěžovateli vysvětlil podstatu podaného návrhu, předložil mu usnesení o zahájení trestního stíhání a stěžovatel i obhájce měli možnost reagovat na skutečnosti v nich uvedené.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že usnesení městského soudu má jen vágní odůvodnění a v podstatě pouze rekapituluje návrh státního zástupce. Soud rovněž nepřezkoumal všechny důležité skutkové okolnosti. Těchto pochybení se dopustil rovněž krajský soud. Napadená usnesení neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z kterých by vyplývalo nebezpečí stěžovatelova uprchnutí. Samotné vlastnictví bankovních účtů v zahraničí (patřících navíc obchodním společnostem, a nikoliv stěžovateli), ani možnost vycestovat, nemohou být důvodem pro uvalení vazby. Takovým důvodem nemůže být ani samotná hrozba trestu. Soudy se navíc nezabývaly tím, jaký stěžovateli hrozí reálně trest, neboť uvedly pouze rozpětí zákonné sazby. Stěžovatel přitom poukázal na srovnatelný trestní případ (s vyšší způsobenou škodou), kde byl pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody kratšímu než osm let, což je hranice pro přípustnost vazby z důvodu hrozby vysokého trestu.
6. Podobného pochybení se soudy dopustily i ve vztahu k tzv. koluzní vazbě. Napadená rozhodnutí neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, podle které by měl stěžovatel působit na svědky. Z ničeho taková obava nevyplývá. Není ani zřejmé, jaké další důkazy mají být ve věci provedeny, když kvůli nim má být nařízena koluzní vazba.
7. K tzv. předstižné vazbě stěžovatel namítá, že soudy ji opřely pouze o jeden stěžovatelův skutek z dávné minulosti, který ani nebyl dokonaným trestným činem. Soudy dle stěžovatele nemohou odůvodnit vazbu povahou stěžovatelova podnikání, které je jako svoboda zaručeno ústavním pořádkem. Dokonce i stíhané jednání bylo dle stěžovatele ukončeno v říjnu 2018 a nelze tedy hovořit o jeho pokračování. Žádný z vazebních důvodů tak není dle stěžovatele dán.
8. Dále stěžovatel namítá nedostatečnost usnesení o zahájení trestního stíhání. V jeho výrokové části není dle stěžovatele popsáno podvodné jednání a uvedený popis nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Celé usnesení se opírá pouze o nepodložená tvrzení finančních úřadů. Z usnesení není rovněž zřejmé, zda operativní úkony byly provedeny v souladu s trestním řádem. Soudy toto usnesení nepodrobily řádnému přezkumu.
9. Konečně stěžovatel namítá, že jemu ani obhájci nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Státní zástupce odmítal možnost nahlédnout do spisu s absurdním odůvodněním, že stěžovatel ještě ve věci nevypovídal. To je však právo každého obviněného. Právo nahlédnout do spisu dovozuje stěžovatel i ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13. Především však toto právo jednoznačně vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Tím došlo rovněž k porušení principu kontradiktornosti řízení. Úřední záznamy o tzv. operativních prostředcích jsou pak ve vazebním zasedání nepoužitelné. Rozhodnutí krajského soudu je nepřiměřeně stručné v rekapitulaci stížnosti stěžovatele a s některými stížnostními námitkami se soud vůbec nevypořádal. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí a aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat především námitce tvrzeného práva stěžovatele na nahlédnutí do spisu v rámci vazebního zasedání (resp. před ním). Jak totiž vyplývá již ze starší judikatury Ústavního soudu, je podobnými tvrzeními směšováno několik oddělených procesních oprávnění obhajoby (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tím prvním je oprávnění obviněného (obhajoby) nahlížet do spisů orgánů činných v trestním řízení podle §65 trestního řádu. Toto právo se však předmětu ústavní stížnosti (ústavnost soudních rozhodnutí) vůbec netýká. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení soudních rozhodnutí, jejichž předmětem bylo posouzení důvodnosti stěžovatelovy vazby. Odepření práva nahlédnout do spisu může být důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí toliko tehdy, je-li to právě rozhodující soud, který tento spis vede, anebo rozhoduje-li na základě obsahu tohoto spisu (resp. jeho částí) a obhajobu s jeho podstatnou částí neseznámí (viz níže). K tomu však v posuzované věci dle Ústavního soudu nedošlo.
13. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyl po celé vazební řízení zpřístupněn spis vedený policejním orgánem. Jak ústavní principy, tak i zákon umožňují uvedené právo omezit, o čemž má být obviněný informován a mají mu být sděleny důvody tohoto postupu, jež následně podléhají přezkumu orgány státního zastupitelství a posléze i Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325) nebo usnesení ze dne 8. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 589/06]. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel vyčerpal prostředky ochrany svých práv v rámci trestního řízení. Porušení práv, vyplývajících z §65 trestního řádu, tak Ústavní soud fakticky ani přezkoumat nemohl, neboť toto právo nebylo (a nemohlo zásadně být) předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ve vazebním řízení se však aplikuje především jiné právo, jehož se stěžovatel nepřímo dovolává, a sice právo seznámit se se všemi důkazy, o něž má být rozhodnutí o vazbě opřeno. Toto právo pak v dané věci porušeno nebylo, neboť stěžovatel byl s těmito důkazy (zejména obsah usnesení o zahájení trestního stíhání) seznámen a mohl se k nim vyjádřit, což (byť jen stručně) učinil. V tomto směru tedy k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
14. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato odůvodnění odpovídají požadavkům judikatury Ústavního soudu a u všech vazebních důvodů uvádějí konkrétní skutečnosti (vazby na cizí země, způsob předchozího páchání trestné činnost a stěžovatelovy pravděpodobné duševní sklony), o něž nutnost uvalení vazby opírá. Rozhodnutí nelze považovat ani za vágní, ani za nesrozumitelná. Skutečnost, že se soudy ztotožnily se závěry státního zástupce, není sama o sobě protiústavní. Z hlediska procesní ekonomie považuje Ústavní soud za zbytečné, aby byly soudy povinné jinými slovy opisovat tytéž skutečnosti a závěry, k nimž dospěl jiný orgán činný v trestním řízení. Oba soudy se ve svém souhrnu rovněž dostatečně zabývají podložeností důvodného podezření, jakožto podmínky pro zahájení trestního stíhání. Z hlediska formálních náležitostí tedy napadená rozhodnutí obstojí.
15. Posuzuje-li pak Ústavní soud jejich samotný obsah, musí v první řadě připomenout závěr své judikatury, týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je totiž vyloučeno v situaci, pokud jejich závěry obstojí při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, pokud je nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k posouzení té části námitek, týkajících se tzv. útěkové a předstižné vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby koluzní.
16. Soudy uložení tohoto druhu vazby odůvodnily jednak obecnou nutností provést nerušeně několik dalších důkazů (zejména klíčových svědeckých výpovědí). Ve vztahu ke stěžovateli pak vyhodnotily jeho nezájem na ovlivňování svědků jako nepřesvědčivý. Stěžovatele od další trestné činnosti totiž neodradil ani předchozí trest. Takovému odůvodnění nemůže Ústavní soud nic vytknout. Přihlíží totiž jak ke stěžovatelově trestní minulosti, tak k danému stadiu trestního řízení, a nepřímo zejména k povaze páchané trestné činnosti, která vykazuje znaky vysoké organizovanosti s určitými prvky "konspirace". Existuje tedy důvodné podezření, že organizování trestné činnosti, včetně jejího zakrývání, je v podstatě běžným (nikoliv nenadálým) stěžovatelovým jednáním. Z toho důvodu je závěr o riziku jeho zasahování do trestního řízení odůvodněn.
17. Konečně musí Ústavní soud odmítnout námitky ohledně nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Usnesení dle Ústavního soudu splňuje základní ústavní požadavky na takové rozhodnutí, které je navíc pouze podkladem pro rozhodnutí o vazbě. Usnesení o zahájení trestního stíhání uvádí celou řadu konkrétních okolností, které nasvědčují podloženosti podezření orgánů činných v trestním řízení. Otázku zákonnosti použití tzv. operativních prostředků nemusí vazební soudy v omezeném zkráceném prostoru svého rozhodování řešit bez podezření o jejich protiprávnosti, nejčastěji vzneseného obhajobou.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu