ECLI:CZ:US:2019:4.US.1741.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1741/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky: Areál Zálesí, a.s., IČO 25710974, se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 8. 2. 2019, č. j. KRPA-40958-172/TČ-2017-000091-HL, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 18. 3. 2019, č. j. KRPA-40958-181/TČ-2017-000091-HL, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2019 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2019 specifikovaným výše v návětí bylo rozhodnuto dle §31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §30 odst. 1 trestního řádu tak, že vrchní komisařka kpt. Ing. Zuzana Hlaváčková Czapková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení týkajícího se podezření ze spáchání trestných činů podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a poškození cizích práv dle §181 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku. Druhým napadeným usnesením policejního orgánu (ze dne 18. 3. 2019) byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí uvedenému v předchozí větě.
3. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelky, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
5. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
7. Tyto závěry plně dopadají i na stěžovatelčinu věc, neboť trestní řízení v době vydání napadených rozhodnutí stále trvalo a podle obsahu ústavní stížnosti i jejích příloh se dokonce stále nacházelo toliko ve stadiu přípravného řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ústavní stížnosti proti rozhodnutím o námitce podjatosti orgánů činných v trestním řízení zpravidla přípustné nejsou (z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 15/18 ze dne 15. 2. 2018, bod 6.; usnesení sp. zn. III. ÚS 831/19 ze dne 9. 4. 2019, bod 6.; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2925/17 ze dne 21. 12. 2017, bod 12.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2449/16 ze dne 12. 10. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 2722/16 ze dne 7. 10. 2016, bod 9.; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2532/16 ze dne 23. 8. 2016). Tento závěr se netýká pouze rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti osobám soudců, ale např. i státních zástupců (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, bod 11.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016, bod 8.; či usnesení sp. zn III. ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017), jakož i osob činných v dané věci za policejní orgán (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2048/17 ze dne 29. 12. 2017 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 280/17 ze dne 16. 3. 2017).
8. Stěžovatelka přitom ve své ústavní stížnosti netvrdila nic, co by odůvodňovalo mimořádný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, upravující případy, v nichž Ústavní soud nepřípustnou ústavní stížnost neodmítne. Nic takového nezjistil ani z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh ani Ústavní soud. Stěžovatelka přitom přesně neosvětlila, v jakém procesním postavení se v daném trestním řízení nachází. Z kontextu stížnosti se zdá, že se považuje za poškozenou.
9. Pokud stěžovatelka vystupuje v pozici poškozeného, bude mít možnost eventuálně námitku podjatosti policejního orgánu uplatnit v dalším průběhu řízení, a to nejen v rámci řízení před soudem a možném opravném řízení na ně navazujícím, ale podle §157a odst. 1 trestního řádu má právo již v řízení přípravném žádat státního zástupce o výkon dozoru dle §174 trestního řádu či žádat o výkon dohledu dle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti nevyplývá, zda všechny tyto prostředky stěžovatelka využila, případně jaký byl jejich osud, a eventuální výsledky jejich uplatnění ani ústavní stížností nenapadá.
10. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu