ECLI:CZ:US:2019:4.US.1848.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1848/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNION BUSINESS AGENCY LTD., sídlem 3rd Floor, 207 Regent Street, W1B 3HH Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 5603131, zastoupené Mgr. Danem Modlitbou, advokátem, sídlem K Horoměřicům 584/10, Praha-Suchdol, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 32 Cdo 667/2019-756, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2018 č. j. 7 Cmo 12/2018-741 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2017 č. j. 10 Cm 15/2002-671, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŠKODA VAGONKA a.s., sídlem 1. máje 3176/102, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 6. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 27. 12. 2001 obdržel Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu Ing. Petra Dostála, správce konkurzní podstaty úpadce ČKD DOPRAVNÍ SYSTÉMY, a.s., proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 42 085 560,47 Kč s příslušenstvím. Pohledávka žalobce vznikla nesplněním několika závazků, jejichž původním nositelem byla Moravskoslezská vagónka, a.s. a které postupně přešly na vedlejší účastnici. V září 2004 byla žaloba vyloučena k samostatnému řízení v části týkající se zaplacení částky 4 077 Kč. Zbylá pohledávka byla postoupena na společnost MICHIN spol. s r.o., která usnesením ze dne 28. 6. 2005 č. j. 10 Cm 15/2002-61 vstoupila do řízení na místo dosavadního žalobce. Usnesením krajského soudu ze dne 8. 3. 2006 č. j. 10 Cm 15/2002-75 bylo připuštěno, aby v části týkající se zaplacení částky 9 412 089 Kč s příslušenstvím do řízení vstoupil na místo žalobce Matěj Brož, jemuž byla v tomto rozsahu postoupena část žalovaných pohledávek. Protože uvedený žalobce následně vzal ve vztahu k uvedené částce žalobu zpět, krajský soud usnesením ze dne 22. 8. 2006 č. j. 10 Cm 15/2002-88 řízení v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení před obecnými soudy tak zůstala částka 32 669 394,47 Kč s příslušenstvím.
3. Vedlejší účastnice učinila v průběhu řízení nespornou existenci i výši uplatněných nároků. Namítla však, že společnost MICHIN spol. s r.o. na základě tří smluv z 15. a 16. 10. 2003 postoupila veškeré pohledávky uplatněné žalobou (s výjimkou těch, které byly postoupeny na Matěje Brože) třem obchodním společnostem (obchodní společnosti BEC, a.s., obchodní společnosti CLARK OIL, s.r.o. a obchodní společnosti A-Z LOKOMAT, s.r.o.; posledně uvedená společnost byla zřízena podle práva Slovenské republiky), které takto nabyté pohledávky následně započetly proti vzájemným pohledávkám vedlejší účastnice. Společnost MICHIN spol. s r.o. v reakci na tuto procesní obranu namítla neplatnost uvedených třech smluv, neplatnost všech souvisejících oznámení o postoupení pohledávek i neplatnost kompenzačních úkonů. Důvodem namítané neplatnosti byla nedostatečná specifikace pohledávek uvedených v těchto dokumentech. Protože společnost MICHIN spol. s r.o. se nadále považovala za majitele pohledávek uplatněných žalobou, dne 9. 2. 2007 uzavřela se stěžovatelkou smlouvu, kterou jí všechny pohledávky, jež zůstaly předmětem řízení, postoupila. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 10 Cm 15/2002-113 pak stěžovatelka vstoupila do řízení na místo uvedené společnosti.
4. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 11. 2008 č. j. 10 Cm 15/2002-212, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 32 669 394,47 Kč s částí žalovaného příslušenství. Tři smlouvy o postoupení pohledávek z října 2003 byly shledány absolutně neplatnými, v důsledku čehož měla společnost MICHIN spol. s r.o. zůstat věřitelem žalovaných pohledávek. Tento rozsudek byl nicméně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 4. 2010 č. j. 7 Cmo 160/2009-295, podle něhož otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky není rozhodná z hlediska účinku splnění závazku dlužníkem postupníkovi, jestliže postupitel oznámil dlužníku postoupení pohledávky. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je pouze oznámení postupitele dlužníkovi. Povinností dlužníka je pak splnit dluh podle pokynu věřitele, a to bez ohledu na to, zda k postoupení skutečně došlo. Otázku, zda pohledávka byla postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Pohledávky, které jsou předmětem sporu, tak mohly zaniknout započtením.
5. Krajský soud v následném rozsudku ze dne 10. 6. 2011 č. j. 10 Cm 15/2002-363, kterým vedlejší účastnici opětovně uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 32 669 394,47 Kč, tentokrát i s celým žalovaným příslušenstvím, navázal na právní závěry vyslovené vrchním soudem. Uplatnění pohledávek k započtení společnostmi BEC, a.s., CLARK OIL, s.r.o. a A-Z LOKOMAT, s.r.o. vůči pohledávkám vedlejší účastnice podle jeho názoru nebylo určitým právním úkonem a splněna nebyla ani podmínka vzájemnosti pohledávek. Uvedené společnosti se totiž věřiteli pohledávek vedlejší účastnice nikdy nestaly z důvodu neplatnosti smluv o jejich postoupení. K zániku pohledávek jejich započtením proto nedošlo. Dále krajský soud nepřisvědčil námitce vedlejší účastnice, podle níž měla být smlouva o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007, kterou uzavřely společnost MICHIN spol. s r.o. a stěžovatelka, neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), pro rozpor s dobrými mravy či obcházení zákona. Stejně tak nepovažoval výkon stěžovatelčina práva za jsoucí v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, v důsledku čehož by podle §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), neměl požívat právní ochrany. Vedlejší účastnice si mohla a měla posoudit určitost identifikace pohledávek uplatněných k započtení a vyvodit z toho příslušné závěry.
6. Uvedený rozsudek byl k odvolání vedlejší účastnice změněn rozsudkem vrchního soudu ze dne 5. 6. 2012 č. j. 7 Cmo 360/2011-441 tak, že se žaloba zamítá. Vrchní soud zdůraznil, že pro posouzení věci je významné, zda vedlejší účastnici bylo postupitelem platně oznámeno postoupení pohledávek, tedy zda toto oznámení vyvolává účinky, že dlužník je v jeho důsledku zbaven možnosti plnit postupiteli a je povinen vyrovnat závazek vůči postupníkovi bez ohledu na platnost postupních smluv. Oznámením o postoupení pohledávek adresovaným dlužníkovi postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění. Zároveň tím na sebe bere riziko, že v případě neplatnosti smluv o postoupení pohledávky bude i vůči němu dluh splněn plněním třetí osobě. Teprve bylo-li by oznámení shledáno neplatným, bylo by nutné zabývat se platností smluv o postoupení pohledávek.
7. Podle vrchního soudu krajský soud pochybil, jestliže za situace, kdy oznámení o postoupení pohledávek považoval za platná, prioritně hodnotil platnost postupních smluv. Ze závěru o jejich platnosti pak nesprávně dovodil aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky. Vrchní soud poukázal na to, že podle vedlejší účastnice nevzbuzovala oznámení o postoupení pohledávek z 15. 10. 2003 a 16. 10. 2003, které dostala od společnosti MICHIN spol. s r.o., žádné pochybnosti o tom, že byla učiněna věřitelem a kterých pohledávek se týkají. Pro závěr o určitosti oznámení měla svědčit i skutečnost, že vedlejší účastnice se nebránila jednostranným zápočtům, což by neučinila, kdyby nevěděla, o které pohledávky jde. Od okamžiku oznámení o postoupení pohledávek společnostem BEC, a.s., CLARK OIL, s.r.o. a A-Z LOKOMAT, s.r.o. byla proto vedlejší účastnice povinna plnit jim, a nikoli společnosti MICHIN spol. s r.o.
8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 32 Cdo 3908/2012-534 byly rozsudky vrchního soudu a krajského soudu zrušeny. Dovolací soud vytkl vrchnímu soudu, že se v otázce určitosti oznámení o postoupení pohledávek ohledně vymezení předmětu postoupení spokojil toliko s poukazem na tvrzení vedlejší účastnice a na následné jednání zúčastněných osob. Ve vztahu k obsahu vlastního právního úkonu se omezil na lakonické sdělení, že jednotlivá oznámení o postoupení jsou podle jeho názoru platnými úkony. Není přitom patrno, zda takto hodnotil vedlejší účastnicí předložená písemná oznámení o postoupení pohledávek, či jiná (ve zjištěném skutkovém stavu věci nezahrnutá a blíže nespecifikovaná) právní jednání, v intencích předem avizovaného právního názoru o tom, že oznámení o postoupení může být učiněno i jinak než písemně. Za tohoto stavu dovolací soud uzavřel, že dovoláním zpochybněné právní posouzení v otázce platnosti oznámení o postoupení pohledávek je neúplné, a tudíž nesprávné. V dalším řízení se měly obecné soudy vypořádat také s otázkou, kdy a jakým způsobem bylo vedlejší účastnici oznámeno postoupení pohledávek z původního žalobce na společnost MICHIN spol. s r.o.
9. Ve věci tak již potřetí rozhodoval krajský soud, který tentokrát žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 3. 5. 2017 č. j. 10 Cm 15/2002-671. S jeho skutkovými zjištěními i právním hodnocením se plně ztotožnil i vrchní soud, který tento rozsudek k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudkem ze dne 31. 7. 2018 č. j. 7 Cmo 12/2018-741.
10. Krajský soud shledal písemná oznámení z 15. a 16. 10. 2003 o postoupení pohledávek třem společnostem neplatnými pro neurčitost, neboť neurčitě identifikovaly části postupovaných pohledávek a úroků z prodlení. Vedlejší účastnici se nepodařilo prokázat, že jí jako dlužnici bylo postoupení pohledávek ze společnosti MICHIN spol. s r.o. na uvedené postupníky oznámeno ústně, včetně dostatečné identifikace pohledávek a jejich příslušenství. Vedlejší účastnice se tak plněním postupníkům formou započtení pohledávek, které krajský soud rovněž považoval za neurčité a neplatné, svých závazků nezprostila.
11. Na základě provedeného dokazování krajský soud posoudil jako platnou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 15. 10. 2003, na jejímž základě nabyla společnost MICHIN spol. s r.o. pohledávky za dlužníkem od správce konkursní podstaty úpadce ČKD DOPRAVNÍ SYSTÉMY, a.s. Jednotlivé pohledávky v ní byly identifikovány dostatečně určitě a výpověďmi svědků bylo prokázáno, že postupitel postoupení pohledávek dlužníkovi řádně oznámil. Pokud jde o postoupení pohledávek společnostem BEC, a.s., CLARK OIL, s.r.o. a A-Z LOKOMAT, s.r.o., předmětné smlouvy z 15. a 16. 10. 2003 hodnotil krajský soud jako absolutně neplatné pro neurčitost identifikace postupovaných pohledávek. Tento nedostatek nemohl být odstraněn ani jejich dodatečnou identifikací v přílohách k těmto smlouvám. Neplatný právní úkon totiž nelze doplňovat či měnit. Společnost MICHIN spol. s r.o. tedy zůstala vlastníkem předmětných pohledávek a právě jí byla nadále povinna plnit vedlejší účastnice.
12. K opakované námitce vedlejší účastnice se krajský soud zabýval i otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007, uzavřená mezi společností MICHIN spol. s r.o. a stěžovatelkou, není neplatnou podle §39 občanského zákoníku z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Krajský soud shledal tuto námitku důvodnou. Poukázal na to, že společnost MICHIN spol. s r.o. postoupila pohledávky stěžovatelce úplatně více jak tři roky poté, co stejné pohledávky rovněž úplatně postoupila společnostem BEC, a.s., CLARK OIL, s.r.o. a A-Z LOKOMAT, s.r.o. Z výpovědí svědků vyplývá, že společnost MICHIN spol. s r.o. sjednanou úplatu od těchto tří společností skutečně obdržela. Následně se ale dovolávala neplatnosti smluv i oznámení o postoupení, kterou sama způsobila, přestože věděla, že na základě těchto postoupení došlo k následným zápočtům. Dalším postoupením pohledávek stěžovatelce by se tak vedlejší účastnice ocitla v situaci, kdy bude muset pohledávky uhradit podruhé, a to s ohledem na neskončený soudní spor o zaplacení těchto pohledávek, který vyvolal jejich původní vlastník. Z těchto důvodů krajský soud shledal smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007 neplatnou. Jednání společnosti MICHIN spol. s r.o., kterým byla zaviněna neplatnost smlouvy, zase posoudil jako v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Krajský soud závěrem dodal, že i kdyby smlouva o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007 nebyla neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, výkon z něj plynoucího práva stěžovatelky by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a podle §265 obchodního zákoníku by nepožíval právní ochrany. Stěžovatelka si při nabytí pohledávek od společnosti MICHIN spol. s r.o. byla vědoma situace, do které se dlužník uplatněním jeho nabytých práv dostane, a proto je nezbytné jí výkon tohoto práva odepřít.
13. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 32 Cdo 667/2019-756 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Dovolací soud je neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru se vrchní soud při řešení otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007 neodchýlil od stěžovatelkou označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I v obchodních závazkových vztazích lze použít §39 občanského zákoníku prohlašující za neplatný právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům. Užití této normy není co do rozporu právního úkonu s dobrými mravy apriorně vyloučeno úpravou obsaženou v §265 obchodního zákoníku. Krajský soud vyšel ze zjištěných okolností případu a vzhledem k nim dovodil, že smlouva v konfrontaci s pravidly ekvity neobstojí. Závěry, že společnost MICHIN spol. s r.o. nepoctivým jednáním zavinila rozpor s dobrými mravy a že stěžovatelka nebyla v dobré víře, jelikož jí byly relevantní okolnosti známy, se do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nedostal. Stěžovatelka se marně snaží zpochybnit tyto závěry tím, že předkládá vlastní odlišnou verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud připomněl, že posouzení, zda se konkrétní právní úkon, respektive některé jeho ustanovení příčí dobrým mravům, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť jde o úvahu soudu v konkrétní věci, odvíjející se od posouzení jedinečných skutkových okolností případu. Tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu ale ve věci stěžovatelky podle jeho názoru nebylo.
III.
Argumentace stěžovatelky
14. Ústavní stížností rozporuje stěžovatelka závěry obecných soudů, podle nichž je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007, kterou uzavřela se společností MICHIN spol. s r.o., neplatná podle §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a podle nichž by byl výkon práva stěžovatelky na zaplacení žalované částky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku. Stěžovatelka uznává, že tyto námitky byly ze strany vedlejší účastnice uplatněny již v roce 2007, až do napadeného rozsudku krajského soudu je však obecné soudy považovaly za nedůvodné. Možnost odlišného právního názoru tak pro ni byla překvapivá. Ostatně i Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aniž by je v tomto směru zavázal odlišným právním názorem. O nepředvídatelnosti postupu krajského soudu svědčí i to, že nejdříve vyzval vedlejší účastnici k prokázání jejích tvrzení, že zástupce společnosti MICHIN spol. s r.o. na společném jednání s dvěma ze tří společností, jímž byly postoupeny pohledávky, ústně doplnil oznámení o postoupení pohledávek. Současně ji poučil o následku nesplnění výzvy soudu, kterým je neunesení důkazního břemene. Učinil tak nicméně navzdory tomu, že týden poté přisvědčil tvrzení vedlejší účastnice o rozporu jednání stěžovatelky se zásadami poctivého obchodního styku, čímž uvedená výzva pozbyla z hlediska výsledku řízení smyslu.
15. Stěžovatelka vytýká napadeným rozhodnutím, že obecné soudy při posuzování jejího jednání nevzaly v potaz všechny skutečnosti zjištěné v průběhu řízení. Tvorbu příslušných smluvních dokumentů sice zajišťovala společnost MICHIN spol. s r.o., následně je ale vždy odsouhlasila vedlejší účastnice, čímž se sama podílela na zjištěné neplatnosti příslušné smluvní dokumentace. Vedlejší účastnice mohla a měla rozpoznat neplatnost oznámení o postoupení pohledávek. V předmětné době byla podnikatelem a disponovala k tomu dostatečnou odbornou způsobilostí a personálním aparátem. Podle stěžovatelky nelze bez dalšího poskytovat právní ochranu tomu, kdo si vlastním neuváženým jednáním způsobil újmu, jenom odkazem na rozsah možných důsledků takového neuváženého jednání. Stěžovatelce navíc nemůže být přiznána odpovědnost za neplatnost kompenzačních úkonů, neboť se na nich nijak neúčastnila. Obecné soudy se měly zabývat mírou odpovědnosti jednotlivých aktérů dotčené transakce, a nikoli bez dalšího přisvědčit účelové argumentaci vedlejší účastnice, do značné míry vyvrácené provedeným dokazováním, že je třeba ji před následky jejího neuváženého jednání chránit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
19. Námitky stěžovatelky se týkají hodnocení platnosti smlouvy, kterou uzavřela dne 9. 2. 2007 se společností MICHIN spol. s r.o. a kterou jí měly být podle §524 občanského zákoníku postoupeny žalované pohledávky. Obecné soudy shledaly tuto smlouvu neplatnou podle §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Současně dospěly k závěru o nutnosti odepření právní ochrany případnému výkonu práva stěžovatelky z této smlouvy pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku.
20. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, které změnily své původní právní hodnocení týkající se platnosti uvedené smlouvy o postoupení pohledávek, takové pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatou zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, jak se podává z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99)], není vyloučení změny právního hodnocení obecných soudů v průběhu soudního řízení, nýbrž zajištění práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. V dané věci toto právo nebylo stěžovatelce odepřeno. Jak sama uznala, namítaný nesoulad byl vedlejší účastnicí opakovaně tvrzen po celou dobu řízení a krajský soud se jí věnoval již ve svém dřívějším rozhodnutí. V průběhu řízení tak k této argumentaci mohla zaujmout stanovisko. I kdyby však bylo možné změnu právního názoru krajského soudu v napadeném rozsudku považovat za nepředvídatelnou, tato skutečnost nebránila stěžovatelce, aby tyto právní závěry rozporovala v odvolacím řízení, což také učinila. Nebylo jí tedy upřeno právo vyjádřit se k věci.
21. Pokud jde o samotné rozporované právní hodnocení, týká se především výkladu a použití §3 odst. 1 občanského zákoníku a §265 obchodního zákoníku. Ústavní soud podotýká, že obecnými soudy provedený výklad a použití tzv. podústavního práva může přezkoumávat zpravidla jen z těch hledisek, zda jimi nedošlo k vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Tak je tomu typicky v případech, kdy právní závěry obecných soudů nezohlední nebo zohlední nesprávně dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)] nebo nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)] nebo zjevně a neodůvodněně vybočují ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by nemohlo obstát. V posuzované věci ovšem o takovéto pochybení nejde.
22. Nepřiznání nároku pro rozpor s dobrými mravy lze připustit v případech, kdy výklad zákona vede s ohledem na specifické okolnosti konkrétní věci k nespravedlivým či z ústavního hlediska problematickým a nepřiměřeným důsledkům [např. nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185)]. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, v jakém jednání společnosti MICHIN spol. s r.o. a stěžovatelky spatřují právě takovéto okolnosti, přičemž jejich závěrům, které jsou shrnuty výše, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Námitky stěžovatelky, která upozorňuje na podíl vedlejší účastnice na jednání, jež mělo zapříčinit rozpor smlouvy s dobrými mravy, toto hodnocení nevyvracejí. Není jimi nijak zpochybněna neúnosnost popsaného výsledného stavu, v jehož rámci by vedlejší účastnice fakticky plnila dvakrát v důsledku neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, jimiž byly žalované pohledávky ještě před uzavřením uvedené smlouvy postoupeny společnostem BEC, a.s., CLARK OIL, s.r.o. a A-Z LOKOMAT, s.r.o. Vedlejší účastnice by se totiž s ohledem na promlčení nemohla domoci zaplacení svých pohledávek vůči uvedeným společnostem, jež měly být předmětem vzájemného započtení. Společnost MICHIN spol. s r.o., které bylo těmito společnostmi za postoupení pohledávek zaplaceno, i stěžovatelka si v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 2. 2007 byly této skutečnosti vědomy, přesto rozporováním neplatnosti uvedených smluv s časovým odstupem usilovaly o vyvolání stavu, který je z hlediska následků pro vedlejší účastnici zjevně nespravedlivý.
23. Protože napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu