ECLI:CZ:US:2019:4.US.2019.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2019/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti "postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 130/2019 a postupu Městského soudu v Brně pod sp. zn. 82 Nc 2503/2017, kterými jsou činěna opatření směřující k provedení výkonu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437", za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený postup obecných soudů, když tvrdí, že tímto postupem bylo porušeno právo její nezletilé dcery [E. A. S. (dále jen "nezletilá")] chráněné čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že se "Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně zakazuje činit opatření směřující k provedení výkonu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437."
2. Stěžovatelka společně s ústavní stížností podala podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na vydání předběžného opatření, a to ve znění: "Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně se zakazuje činit opatření směřující k provedení výkonu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018
č. j. 20 Co 452/2017-437."
3. Stěžovatelka, která je občankou České republiky i Spojených států amerických, žila se svým manželem, D. S. (dále jen "otec"), který je občanem Spojených států amerických, ve městě A., stát M., kde se jim v březnu XXXX narodila nezletilá. S výjimkou období od konce roku 2014 do března 2015 žili manželé společně. V červnu 2016 odcestovali s dcerou do České republiky na minimálně tříměsíční pobyt, jehož důvodem měl být špatný zdravotní stav nezletilé, jakož i snaha napravit manželský vztah. Celá rodina bydlela u matky stěžovatelky v J. Zpět do Spojených států amerických se v říjnu 2016 vrátil pouze otec, zatímco stěžovatelka s nezletilou zůstaly v České republice. Dne 25. 8. 2017 podal otec návrh, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu ve městě A.
4. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 byl návrh otce zamítnut.
5. K odvolání otce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437 změnil rozsudek městského soudu tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A. Současně stanovil stěžovatelce povinnost zajistit navrácení nezletilé ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku s tím, že pokud by tak neučinila, otec bude oprávněn si ji za tímto účelem od stěžovatelky převzít v České republice. Navrácení nezletilé krajský soud podmínil splněním několika záruk ze strany otce. Do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem ve Spojených státech amerických rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé, je otec povinen zajistit stěžovatelce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím a náklady s tímto bydlením v plné výši hradit; uhradit stěžovatelce na její účet výživné na nezletilou za 6 měsíců předem v kapitalizované výši 6 000 USD; zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a uhradit na účet stěžovatelky částku 30 000 Kč na úhradu letenek v ekonomické třídě pro stěžovatelku a nezletilou za účelem návratu do místa obvyklého bydliště nezletilé.
6. Ústavní stížnost stěžovatelky a nezletilé proti výše rubrikovanému rozsudku krajského soudu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, když Ústavní soud shledal, že rozsudkem krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé podle Haagské úmluvy do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., nebylo porušeno základní právo stěžovatelky a nezletilé na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jejich základní právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Rovněž nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na péči o děti podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, či stejnými ustanoveními Listiny zaručeného základního práva nezletilé na rodičovskou výchovu, ani k porušení jakéhokoli jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
7. Následně otec podal u městského soudu dne 20. 12. 2018 návrh na výkon exekučního titulu, tj. pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437.
8. Městský soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 82 Nc 2503/2017-542 návrh otce na nařízení výkonu rozsudku krajského soudu ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, odnětím nezletilé stěžovatelce a jejím předáním otci za účelem jejího navrácení do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A. zamítl (výrok I), stejně jako návrh stěžovatelky na zastavení řízení o výkon rozhodnutí (výrok II) a na odklad jeho výkonu (výrok III). Dále městský soud rozhodl o jmenování procesního opatrovníka nezletilé (výrok IV) a o nákladech řízení (výrok V).
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla (ovšem nikterak neprokázala, a to ani např. předložením protokolu o jednání), že dne 4. 6. 2019 krajský soud vyhlásil usnesení, jímž změnil výše rubrikované usnesení městského soudu ve výroku I tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí exekučního titulu odnětím nezletilé a jejího předání do péče otce, a potvrdil výroky II a III předmětného usnesení městského soudu.
10. Stěžovatelka dále uvedla, že vyhlášené rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019 bylo pouze vyhlášeno, nikoliv vyhotoveno a doručeno. Avšak doručeno toto rozhodnutí bude současně s provedením výkonu rozhodnutí odnětím nezletilé z péče matky a přemístěním do Spojených států amerických. Stěžovatelka proto podává tuto ústavní stížnost spěšně v časové tísni pod tlakem hrozby vlastního provedení výkonu exekučního titulu, kterým by došlo k nevratnému poškození psychického zdraví a duševního a mravního vývoje nezletilé jejím vytržením z přirozeného komfortního prostředí, v němž je hluboce zakořeněno (se silným citovým vztahem k matce, babičce a tetě), do zcela cizího prostředí ve Spojených státech amerických. Výkon exekučního titulu má být navíc proveden předáním otci, který nemluví stejným jazykem a otcovský vztah s dcerou nikdy nenavázal. Škodlivost a nebezpečnost provedení výkonu exekučního titulu jsou pro každou rozumně uvažující osobu zjevné a potvrzuje je řada lékařských zpráv a znalecký posudek. Jen senát 20 Co krajského soudu, který samostatně o dalším osudu nezletilé vrchnostensky rozhodoval, tuto skutečnost nepochopitelně ignoruje. Stěžovatelka spatřuje v průběhu vykonávacího řízení a v hrozícím způsobu vlastního provedení výkonu exekučního titulu jiný zásah veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky a nezletilé, pročež proti tomuto postupu podává ústavní stížnost. Stěžovatelka nemá možnost podat ústavní stížnost proti pouze vyhlášenému rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019, jelikož toto nebylo vyhotovené a doručené. Proti vyhlášenému rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019 lze podat ústavní stížnost až po datu nabytí jeho právní moci, která ovšem nastane jeho doručením současně s vlastním výkonem exekučního titulu. K zásahu do ústavně zaručených práv nezletilé a stěžovatelky tak má dojít současně s momentem, kdy by bylo stěžovatelce umožněno podat ústavní stížnost proti rozhodnutí. Taková stížnost by nezajišťovala efektivní ochranu práv nezletilé a stěžovatelky. Stěžovatelka nemá jinou možnost, než bránit nezletilou a svá práva ústavní stížností proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který představuje komplementární právní ochranu ústavně zaručených práv vedle ústavní stížnosti proti rozhodnutí. Stěžovatelka je současně připravena řádně proti vyhlášenému rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019 podat ústavní stížnost, jakmile jí bude doručeno a bude pravomocné. Charakter této ústavní stížnosti však bude čistě akademický.
11. Stěžovatelka dále zaslala Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, ve kterém zejména uvádí, že ze skutkového pozadí a dokumentů vyplývá, že na pobytu v České republice se oba rodiče skutečně dohodli a stěžovatelka nezletilou v České republice nezadržela, naopak otec bez vysvětlení v rozporu s dohodou rodičů rodinu na konci října 2016 opustil, aniž by požadoval návrat stěžovatelky a nezletilé nebo alespoň nezletilé do Spojených států amerických a nedal o sobě několik měsíců vědět. Provedením výkonu rozhodnutí tak hrozí zjevná nespravedlnost ve smyslu nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (338/2017 Sb.).
12. Ústavní stížnost není přípustná.
13. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
15. V posuzované věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti postupu obecných soudů v doposud pravomocně neskončeném vykonávacím řízení za situace, kdy v daném řízení nebylo dosud řízení pravomocně skončeno. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani z textu ústavní stížnosti ani z jejího petitu nevyplývá, že by ústavní stížnost směřovala proti finálnímu rozhodnutí krajského soudu.
16. Při posuzování podobné situace uvedl Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99: "Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
17. Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadený postup krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 130/2019 a postup městského soudu v řízení pod sp. zn. 82 Nc 2503/2017, kterými jsou činěna opatření směřující k provedení výkonu rozsudku městského soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, se týká stále pravomocně neskončeného soudního řízení, a tento postup obecných soudů lze přezkoumat až v rámci přezkumu konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatelky. Napadá-li tedy stěžovatelka toliko postup obecných soudů v probíhajícím soudním řízení, je zřejmé, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2712/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný (předčasný). Z důvodu rozhodnutí o této ústavní stížnosti, de facto okamžitě po jejím nápadu, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření (srov. sub 2 usnesení).
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje s odkazem na celý průběh dosavadního řízení (sub 3 až 11 usnesení), že do jisté míry rozumí argumentaci stěžovatelky, proč tato podala ústavní stížnost ještě předtím, než bylo vykonávací řízení pravomocně skončeno, nicméně Ústavní soud připomíná, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána. Argumentuje-li stěžovatelka, že charakter takovéto ústavní stížnosti bude čistě akademický, jelikož nezletilá již bude ve Spojených státech amerických, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka má stále procesní nástroje k tomu, aby tomu případně (po splnění zákonem daných předpokladů) zabránila (předběžné opatření v řízení před obecným soudem).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj