ECLI:CZ:US:2019:4.US.2029.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2029/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, tř. Václava Klementa 203, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 Tdo 52/2018-59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 8 To 35/2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 2 T 51/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že i když v řízení před nalézacím soudem, jakož i v řízení před soudem odvolacím, navrhoval provedení konkrétních důkazů, byly tyto návrhy odmítány a orgány činné v trestním řízení prováděly důkazy výhradně v jeho neprospěch. Brojí proti tomu, že mu byla bez důvodu odepřena jeho osobní účast na prováděné rekonstrukci, a argumentuje zejména tím, že jeho spoluobviněnému R. S. účast na tomto úkonu umožněna byla. Má za to, že odmítnutí jeho osobní účasti na rekonstrukci znemožnilo účinnou ochranu jeho práv, která nemohla být zajištěna ani přítomností jeho obhájce. Upozorňuje dále na absenci časového snímku, konkrétně na to, že mezi důkazy nebyly zahrnuty záznamy kamer Městské policie Mladá Boleslav. Záznamy z průmyslových kamer z baru X považuje za neprůkazné z důvodu kontroverzní transformace času zachyceného na záběrech těchto kamer. Trest, který mu byl uložen, považuje stěžovatel za krutý, resp. ponižující ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny. Podle jeho názoru byla jediným důkazem svědčícím o jeho vině výpověď spoluobžalovaného S., kterého považuje za nevěrohodnou osobu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Námitku o nemožnosti osobní účasti při provádění rekonstrukce uplatňoval stěžovatel již v rámci odvolání. Vrchní soud v Praze se s touto námitkou beze zbytku vypořádal, když připomněl, že stěžovatel popíral jak napadení poškozených, tak i jejich odvoz na místo, kde byli nalezeni, a trval na tom, že každého z nich vysadil tam, kde si přál. Odvolací soud z toho správně dovodil, že stěžovatel by tak při rekonstrukci mohl maximálně popřít pravdivost výpovědi spoluobviněného S. tak, jak to učinil při své výpovědi. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že osobní přítomnost stěžovatele nebyla potřebná pro efektivní objasnění skutkových okolností, ani pro účinnou ochranu jeho práv. Provedením rekonstrukce nedošlo k žádnému zásahu do práva stěžovatele na obhajobu, neboť probíhala za přítomnosti jeho obhájce. Je vhodné připomenout, že podle §165 odst. 1 trestního řádu policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech, obviněný však nemá na přítomnost u vyšetřovacích úkonů procesní nárok.
Vrchní soud v Praze se v napadeném rozsudku srozumitelně a racionálně vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se absence záznamů z kamer Městské policie v Mladé Boleslavi a nespolehlivosti záznamů z průmyslových kamer z baru X. Vysvětlil, že časový posun záznamu z bezpečnostních kamer z baru X byl pro objasnění relevantního skutkového stavu zcela bezvýznamný, neboť podstatná byla časová posloupnost jednotlivých událostí zaznamenaných těmito kamerami (blíže srov. č. l. 8 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že jediný důkaz svědčící o jeho vině představuje výpověď spoluobžalovaného S. Opět lze odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde bylo na č. l. 9 přehledně shrnuto, že výpověď obžalovaného S. nepředstavovala osamocený usvědčující důkaz, neboť korespondovala výpovědím některých svědků a její pravdivost byla potvrzena i nálezem částí rozebraných mobilních telefonů obou poškozených. Připomenout lze rovněž odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, podle kterého o vině stěžovatele svědčily mj. již zmíněné kamerové záznamy z baru X či skutečnost, že stěžovatel po činu odjel na Slovensko, kdy si cestou pořídil nové kompletní oblečení a obuv. Musel si totiž být vědom, že na oděvu, který měl na sobě v době spáchání skutku, budou kriminalisticky významné stopy.
V návaznosti na to se jeví jako opodstatněný závěr trestních soudů o nadbytečnosti provádění dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem, zvláště když šlo mj. o návrh na provedení nepřípustného důkazu v podobě vyšetření na tzv. detektoru lži. Trestní soudy se důkazními návrhy stěžovatele zabývaly a dostatečně odůvodnily jejich odmítnutí (srov. č. l. 23-24 rozsudku Krajského soudu v Praze a č. l. 8 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku směřující proti výši uloženého trestu. Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Krajský soud v Praze v rozsudku podrobně vysvětlil své úvahy, které jej vedly k uložení výjimečného trestu (srov. č. l. 30-32), přičemž je potvrdil a doplnil i soud odvolací (srov. č. l. 13 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud těmto úvahám nemá co vytknout, zvláště když stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně přísný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu