ECLI:CZ:US:2019:4.US.212.19.1
sp. zn. IV. ÚS 212/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků bytových jednotek domu čp. X, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59 proti výroku II usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 6 C 41/2018-176, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. prosince 2018, č. j. 6 C 41/2018-180, za účasti Okresního soudu v Rakovníku jako účastníka řízení a Ing. Jiřího Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje ve včas podané ústavní stížnosti, aby Ústavní soud zrušil výrok II v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Rakovníku (dále též "nalézací soud"), jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 39 740 Kč.
Před Okresním soudem v Rakovníku se domáhal stěžovatel zaplacení částky 2 359,50 Kč - nákladů na obstarání zprávy o kontrole elektrické stanice. Po podání žaloby vzal stěžovatel žalobu zpět (nikoliv pro chování žalovaného) a procesně zavinil, že řízení bylo zastaveno. Podle §146 odst. 2 o. s. ř. uložil soud stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v celkové výši 39 740 Kč. Protože předmět řízení před nalézacím soudem nepřesáhl částku 10 000 Kč, šlo o tzv. bagatelní spor a proti usnesení nebylo odvolání přípustné. Reálně to znamená, že se stěžovatel "ve druhé instanci" obrací na Ústavní soud a tvrdí, že nákladové rozhodnutí nalézacího soudu je svévolné a excesivní, do té míry, že zasahuje do stěžovatelova "práva na spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování tzv. práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10, (všechna rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Rovněž je důležité, že řízení před Ústavním soudem předcházelo před soudy obecnými řízení v tzv. bagatelní věci. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatele.
Stěžovatel namítá, že náklady řízení byly vedlejším účastníkem vynaloženy neúčelně, uvádí, že odměna znalce neměla být přiznána ve výši 24 140 Kč, u nákladů právního zastoupení rozporuje jednotlivé úkony právní služby a celkovou výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud k podané ústavní stížnosti uvádí jen tolik, že není jeho úkolem přehodnocovat rozhodnutí, které je řádně odůvodněno a které bylo vydáno nezávislým soudem podle zásady procesního zavinění na zastavení řízení. Stěžovatel měl zvážit (zejména) s přihlédnutím k výši částky, jež byla předmětem řízení jím vyvolaného soudního sporu, riziko spočívající v tom, že řádně zastoupenému účastníkovi mohou vzniknout náklady převyšující několikanásobně předmět řízení, které bude povinen nahradit v případě neúspěchu ve věci nebo neodůvodněného zpětvzetí žaloby.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu