ECLI:CZ:US:2019:4.US.2137.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2137/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti RAVAK a.s., sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2017 uvedeným v Protokolu o jednání schůze věřitelů konané bezprostředně po přezkumném jednání č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-54, jimiž soud potvrdil volbu věřitelského výboru ve složení CRUZ DEL SUR a.s., GO biz Jinonice s.r.o. a LisTop s.r.o. a určil, že cena majetkové podstaty dlužníka činí dle schváleného znaleckého posudku č. 115-2952/2017 zpracovaného ke dni 15. února 2017 částku ve výši 321 646 000 Kč, a proti usnesením schůze věřitelů ze dne 11. května 2017 uvedeným v Protokolu o jednání schůze věřitelů konané bezprostředně po přezkumném jednání č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-54, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že prozatímní věřitelský orgán nebude pokračovat jako řádný věřitelský orgán, že nebude hlasováno o převolbě insolvenčního správce a že dlužníku nebude odňato právo sestavit doplněný reorganizační plán, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OLEO CHEMICAL, a.s., sídlem Holušická 2221/3, Praha 4 - Chodov, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, sídlem V celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, a Ing. Jiřího Hanáka, insolvenčního správce, sídlem Hradeckého 309, Ostrava - Hrabová, zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozhodnutí přijatých schůzí věřitelů, která se uskutečnila dne 11. 5. 2017, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. MPSH 76 INS 2762/2011, jenž je veřejně dostupný na http://isir.justice.cz, jakož i ze své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Městský soud svým usnesením ze dne 16. 2. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 rozhodl mj. o úpadku obchodní společnosti OLEO CHEMICAL, a.s. (dále jen "dlužník") [výrok I.], povolil jeho řešení reorganizací [výrok II.], ustanovil Ing. Jiřího Hanáka (dále jen "insolvenční správce") insolvenčním správcem dlužníka [výrok III.], ustanovil znalce za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka [výrok V.], vyzval dlužníka k předložení aktualizovaného reorganizačního plánu ve stanovené lhůtě [výrok X.], nařídil přezkumné jednání na den 11. 5. 2017 a zároveň svolal schůzi věřitelů, která se měla konat bezprostředně po skončení nařízeného přezkumného jednání [výrok XIII.].
4. Stěžovatelka jako věřitelka dlužníka následně v předmětném insolvenčním řízení uplatnila přihláškou své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 480 552 130,80 Kč.
5. Na svolané schůzi věřitelů, která následovala bezprostředně po přezkumném jednání, jež se konalo dne 11. 5. 2017 a na němž insolvenční správce popřel pohledávky stěžovatelky za dlužníkem z důvodu jejich pravosti, pořadí a výše, bylo přítomnými věřiteli hlasováno o hlasovacím právu nezjištěných věřitelů, tedy i stěžovatelky, přičemž schůze věřitelů hlasovací právo stěžovatelce nepřiznala. Nato bylo městským soudem vyhlášeno usnesení, že věřitelé č. 5 (stěžovatelka), 6, 7, 10, 18/P17/dílčí 1, 20 a 34 nemají právo na předmětné schůzi hlasovat. Podle protokolu o jednání schůze věřitelů č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-54 bylo po krátkém zdůvodnění vyhlášeného usnesení dáno poučení o odvolání, které není přípustné. Schůze věřitelů následně rozhodla o tom, že prozatímní věřitelský orgán nebude pokračovat jako řádný věřitelský orgán, a zvolila věřitelský výbor, jehož volbu městský soud potvrdil, jakož i o tom, že nebude hlasováno o převolbě insolvenčního správce ve smyslu §29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy účinném znění (dále jen "insolvenční zákon"), a dlužníku nebude odňato přednostní právo sestavit doplněný reorganizační plán. Městský soud během předmětné schůze věřitelů svým usnesením rovněž určil cenu majetkové podstaty dlužníka dle věřitelskou schůzí schváleného znaleckého posudku.
6. Právě uvedená rozhodnutí přijatá dne 11. 5. 2017 schůzí věřitelů či přímo městským soudem stěžovatelka napadla ústavní stížností (viz níže).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že důvod k jejímu podání spatřuje ve skutečnosti, že dne 11. 5. 2017 při schůzi věřitelů, která stěžovatelce (jejíž pohledávky za dlužníkem byly insolvenčním správcem během přezkumného jednání, které předmětné věřitelské schůzi bezprostředně předcházelo, popřeny co do jejich pravosti, výše i pořadí) nepřiznala hlasovací právo, jí hlasovací právo nebylo přiznáno ani městským soudem podle §51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. V této souvislosti stěžovatelka namítla, že městský soud své rozhodnutí, jímž jí hlasovací právo pro předmětnou schůzi věřitelů nepřiznal, nejen řádně neodůvodnil, když se omezil pouze na odkaz na výsledek přezkumného jednání, ale ani jí (a to přes její výslovnou žádost o udělení slova) neumožnil, aby svou žádost o přiznání hlasovacího práva soudem předem odůvodnila. Takový postup je dle přesvědčení stěžovatelky v rozporu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), sp. zn. III. ÚS 1824/13 ze dne 26. 6. 2014 (N 132/73 SbNU 971) a sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), v nichž se Ústavní soud opakovaně vyslovil k otázce odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o (ne)přiznání hlasovacích práv věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena insolvenčním správcem. Stěžovatelka upozornila na to, že Ústavní soud v této otázce uzavřel, že je povinností obecných soudů i tato svá rozhodnutí odůvodnit a vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení. To se však v nynější věci dle názoru stěžovatelky nestalo a ani stát nemohlo, neboť jí městským soudem nebylo vůbec umožněno argumenty na podporu svého návrhu na přiznání hlasovacích práv vznést, a to přesto, že o to během schůze věřitelů žádala. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími městského soudu a schůze věřitelů ze dne 11. 5. 2017 bylo nepřípustně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, neboť napadená rozhodnutí byla založena na poměru hlasů insolvenčních věřitelů, který byl zjištěn ústavně nekonformním způsobem, pročež odkázala na závěry vyslovené ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015 (ST 41/77 SbNU 963).
8. Stěžovatelka Ústavnímu soudu zároveň navrhla, aby odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení
9. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2018 nejprve shrnul průběh předmětného insolvenčního řízení do doby konání schůze věřitelů, na níž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Uvedl, že na přezkumném jednání, které se konalo dne 11. 5. 2017 a bezprostředně předcházelo předmětné věřitelské schůzi, byla insolvenčním správcem, dlužníkem a některými věřiteli zcela popřena přihlášená pohledávka stěžovatelky. Soud proto postupoval dle §51 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 a dle rozhodnutí schůze věřitelů stěžovatelce hlasovací právo pro tuto schůzi nepřiznal. Své rozhodnutí přitom dle svého názoru řádně ústně zdůvodnil, což mohou potvrdit jak insolvenční správce, tak i dlužník a věřitelé, kteří si průběh schůze nahrávali na mobilní telefon. Městský soud dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 369/2012-B-41 vydané ve věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 12060/2011, který uzavřel, že rozhodnutí soudu, jenž nepřiznal věřiteli s popřenou pohledávkou právo hlasovat dle §51 odst. 1 insolvenčního zákona, není vydáno v rozporu se zákonem, je-li v souladu s vůlí ostatních věřitelů nepřiznat hlasovací právo věřiteli v rozsahu jeho popřené pohledávky. Městský soud rovněž připomněl, že pro rozhodnutí soudu o hlasovacím právu podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 bylo prvotní posouzení pohledávky věřitele správcem a vůle věřitelů, kteří primárně rozhodují o přiznání hlasovacího práva popřenému věřiteli. Teprve novela insolvenčního zákona účinná od 1. 7. 2017 dle městského soudu umožnila věřiteli v zákonem stanovené lhůtě před konáním schůze věřitelů podat soudu návrh, aby rozhodl o hlasovacím právu odlišně od seznamu přihlášených pohledávek, stanovila lhůtu k doplnění skutečností rozhodných pro přiznání hlasovacího práva a k předložení důkazů. Městský soud rovněž uvedl, že dle jeho mínění se stěžovatelka cestou této (další) ústavní stížnosti snaží dosáhnout změny způsobu řešení úpadku dlužníka z reorganizace na konkurz, a to z důvodu citlivého pozadí věci, kdy stěžovatelka byla dříve akcionářem a členem statutárního orgánu dlužníka, přičemž byla novým vedením dlužníka zbavena práva podílet se na jeho řízení. Stěžovatelka dle názoru městského soudu v současné době usiluje o získání know-how a podniku dlužníka "za pakatel v konkurzu", k čemuž volí všechny dostupné prostředky. Pro objektivní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti městský soud Ústavnímu soudu navrhl, aby si vyžádal stanovisko insolvenčního správce, popř. dlužníka či některého z věřitelů přítomných na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 11. 5. 2017.
10. Dlužník ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 2018 navrhl, aby ústavní stížnost byla v části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení městského soudu, jímž tento během schůze věřitelů potvrdil volbu věřitelského výboru a určil cenu majetkové podstaty dlužníka dle schváleného znaleckého posudku, jakož i usnesení schůze věřitelů, kterým bylo rozhodnuto o tom, že dlužníku nebude odňato právo přednostně sestavit reorganizační plán, odmítnuta pro nepřípustnost, a to z důvodu, že stěžovatelka ve vztahu k těmto rozhodnutím nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, za něž je dle názoru dlužníka třeba považovat i návrh na jejich zrušení pro rozpor se společným zájmem věřitelů podle §54 insolvenčního zákona a případné odvolání proti zamítavému rozhodnutí o tomto návrhu. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti pak dlužník navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. K tomu uvedl, že z protokolu z předmětné věřitelské schůze nevyplývá, že by stěžovatelka o přiznání hlasovacích práv podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona požádala, neboť z tohoto protokolu se podává pouze to, že soud po hlasování věřitelů o přiznání hlasovacích práv těm věřitelům, jejichž pohledávka nebyla při přezkumném jednání zjištěna, konstatoval výsledek tohoto hlasování, přičemž následně byl vznesen pouze jeden návrh na přiznání hlasovacích práv podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona, a to ze strany věřitele č. 18 (stěžovatelka je věřitelem č. 5). Tvrzení stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti, týkající se rozhodování městského soudu o přiznání hlasovacích práv stěžovatelce pro předmětnou schůzi věřitelů, pak dlužník označil - s přihlédnutím k obsahu předmětného protokolu - za nepravdivá. V této souvislosti upozornil také na skutečnost, že stěžovatelka v průběhu schůze věřitelů neměla k protokolaci žádné námitky. Závěrem dlužník poukázal na aktuální průběh insolvenčního řízení a obstrukční roli stěžovatelky v něm, kdy se stěžovatelka dle jeho názoru snaží prosazovat své partikulární zájmy všemi možnými způsoby, a to včetně údajně protiprávního pokusu "o ochromení statutárního orgánu dlužníka" s cílem prosadit konkurz a dosáhnout tak možnosti výhodného odkupu jeho podniku.
11. Insolvenční správce ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka svou ústavní stížnost staví na tom, že městský soud své usnesení o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce odůvodnil pouze stručně, přičemž toto odůvodnění nesplňovalo nároky, které jsou na tuto formu odůvodnění kladeny, když se dle stěžovatelky pouze "omezil na odkaz na výsledek přezkumného jednání a konstatování, že pohledávky stěžovatele byly insolvenčním správcem popřeny a nemá tak (spolu s dalšími věřiteli) právo na Schůzi věřitelů hlasovat", a dále na tvrzení, že jí městský soud neumožnil její žádost o přiznání hlasovacích práv odůvodnit, byť o to výslovně žádala. K těmto tvrzením však stěžovatelka dle insolvenčního správce nedoložila jakýkoli relevantní důkaz. Bez takového důkazu přitom dle jeho názoru není možné dospět k závěru o tom, zda ústní odůvodnění usnesení o nepřiznání hlasovacích práv splňovalo či nesplňovalo náležitosti vymezené např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1549/11, jehož se stěžovatelka dovolává. Skutečnost, že by stěžovatelka nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv na schůzi namítala či se vůči němu ohrazovala, přitom z protokolu z předmětné schůze nevyplývá. Z tohoto důvodu proto podle mínění insolvenčního správce nemůže být ústavní stížnosti vyhověno. Insolvenční správce rovněž vyjádřil přesvědčení, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je návrhem ryze účelovým, jehož prostřednictvím se stěžovatelka snaží o další protahování insolvenčního řízení a přeměnu reorganizace dlužníka v konkurz, a to s cílem negativně ovlivnit dlužníkovu majetkovou podstatu.
12. Stěžovatelka ve své replice ze dne 10. 5. 2018 předně odmítla tvrzení dlužníka o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jejích práv, mezi něž je dle názoru dlužníka třeba řadit i návrh na zrušení usnesení přijatých schůzí věřitelů pro rozpor se společným zájmem věřitelů podle §54 insolvenčního zákona. Tento názor stěžovatelka označila za "nemístný", a to s přihlédnutím ke znění §54 insolvenčního zákona, dle něhož může insolvenční soud zrušit usnesení schůze věřitelů odporující společnému zájmu věřitelů pouze na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí takového usnesení. Stěžovatelka však takovým věřitelem není, a to právě z toho důvodu, že v důsledku ústavně nekonformního postupu městského soudu neměla právo na schůzi věřitelů jakkoli hlasovat. Ve vztahu k tvrzení dlužníka a insolvenčního správce, že její tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nemají oporu v protokolu z předmětné schůze věřitelů a že nedoložila žádný důkaz, který by svědčil o opaku, pak stěžovatelka uvedla, že již ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že na schůzi věřitelů nedostala jakýkoli prostor pro uplatnění svého práva požádat insolvenční soud o přiznání hlasovacího práva a zdůvodnění svého návrhu. Dle stěžovatelky je proto logické, že zmínka o pokusu o uplatnění jejího práva v protokolu o schůzi věřitelů chybí.
13. Ústavní soud následně obdržel doplnění vyjádření dlužníka ze dne 12. 12. 2018, v němž dlužník Ústavnímu soudu předestřel další vývoj předmětného insolvenčního řízení, přičemž upozornil na "pokračování zneužívání práv", k němuž má ze strany stěžovatelky v předmětném insolvenčním řízení docházet, a vyzval Ústavní soud, aby při svém rozhodování "k nekalým pohnutkám" stěžovatelky přihlédl.
14. Vzhledem ke skutečnosti, že doplnění vyjádření dlužníka ze dne 12. 12. 2018 - o jehož zaslání Ústavní soud dlužníka nežádal - neobsahovalo pro řešení věci samé nic podstatného, neboť dlužník se v jeho rámci omezil pouze na informace o dosavadním průběhu předmětného insolvenčního řízení (a zejména pak skutečnosti, k nimž došlo v mezidobí od podání jeho prvního vyjádření k ústavní stížnosti), které však nejsou z pohledu Ústavního soudu pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti rozhodné, nezasílal Ústavní soud toto další vyjádření dlužníka stěžovatelce k další replice. Tato skutečnost však stěžovatelce nemůže působit žádnou újmu, neboť - jak je patrno ze shora uvedeného - dlužník v tomto svém vyjádření k rozhodné otázce, tj. otázce (ne)dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí městského soudu o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce pro schůzi věřitelů ze dne 11. 5. 2017, neuvedl vůbec ničeho.
15. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost stěžovatelky byla spolu s výzvou Ústavního soudu k podání vyjádření ke skutečnostem v ní uvedeným k jeho žádosti dne 10. 4. 2018 zveřejněna v insolvenčním rejstříku dlužníka tak, aby všichni účastníci předmětného insolvenčního řízení měli možnost se s ní seznámit a příp. též předložit Ústavnímu soudu svá vyjádření. Žádný z dalších věřitelů dlužníka však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, a to z níže uvedených důvodů.
18. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím přijatým na schůzi věřitelů insolvečním soudem či přímo věřitelskou schůzí (bez následného potvrzení ze strany insolvenčního soudu), se již Ústavní soud zabýval, a to ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197). V něm Ústavní soud dospěl - z tam podrobně rozvedených důvodů - k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, pokud směřuje proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve funkci, jakož i proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž soud podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru, kteří byli zvoleni schůzí věřitelů.
19. Obdobný závěr jako v případě dvou shora uvedených rozhodnutí je pak dle názoru Ústavního soudu třeba učinit rovněž pokud jde o usnesení schůze věřitelů, kterým bylo rozhodnuto o tom, že prozatímní věřitelský orgán nebude pokračovat jako řádný věřitelský orgán, neboť toto rozhodnutí je bezprostředně spjato právě s následnou volbou řádného věřitelského výboru schůzí věřitelů a potvrzením této volby insolvenčním soudem, jež mají povahu rozhodnutí konečného ve vztahu k předmětné fázi insolvenčního řízení (srov. §62 odst. 3 insolvenčního zákona a bod 50. nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015). Není přitom zanedbatelné, že věřitelskému výboru, který ve funkci nahrazuje prozatímní věřitelský orgán v případě, že schůze věřitelů rozhodne o tom, že prozatímní věřitelský výbor nebude pokračovat jako řádný věřitelský orgán, jsou svěřena významná oprávnění (srov. §58 odst. 2 insolvenčního zákona) a jeho členy lze odvolat pouze ze zákonem stanovených důvodů. Je tedy zřejmé, že pokud by rozhodnutí o (ne)ponechání prozatímního věřitelského výboru ve funkci bylo zatíženo vadou (např. v důsledku nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů), která by měla za následek porušení základního práva některého z účastníků insolvenčního řízení, pak by toto porušení mohlo mít z hlediska dalšího průběhu tohoto řízení (s ohledem na zákonem stanovený rozsah oprávnění věřitelského výboru) neodčinitelné důsledky.
20. Jde-li o usnesení schůze věřitelů o tom, že dlužníku nebude odňato právo sestavit (doplněný) reorganizační plán, i zde Ústavní soud shledal, že se jedná o rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost přípustná. Podle §339 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona platí, že přednostní právo sestavit reorganizační plán, který je třeba považovat za klíčový bod reorganizace coby způsobu řešení dlužníkova úpadku, má dlužník, pokud insolvenčnímu soudu neoznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá. Podle odst. 3 téhož ustanovení však dále platí, že přednostní právo sestavit reorganizační plán nemá dlužník, jehož věřitelé se tak usnesli na schůzi věřitelů. Byť je podle právě citovaného ustanovení ve znění novely provedené zákonem č. 217/2009 Sb. možné rozhodnout o odebrání přednostního práva dlužníku k sestavení reorganizačního plánu prakticky vždy (tedy při každé schůzi věřitelů), nikoli již jen při jediné příležitosti, jíž byla dříve schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku (srov. §339 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 19. 7. 2009), je podle názoru Ústavního soudu nezbytné při posouzení, zda je rozhodnutí schůze věřitelů o tom, zda se dlužníku odnímá právo sestavit (doplněný) reorganizační plán či nikoli, přihlédnout k účelu změny právní úpravy, k níž v minulosti došlo. Změny textu §339 odst. 3 insolvenčního zákona, na jejichž základě byla věřitelům otevřena možnost vyvolat hlasování o odejmutí přednostního práva k sestavení reorganizačního plánu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení (a to i opakovaně), totiž měly za cíl co nejpřesněji postihnout situace, kdy by formální zachování dlužníkova práva na přednostní předložení reorganizačního plánu odporovalo společnému zájmu věřitelů a kdy je proto na místě dát bez zbytečných prodlev šanci připravit sanační řešení dlužníkova úpadku jeho věřitelům tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům insolvenčního řízení spojeným s růstem pohledávek za majetkovou podstatou a tím i k poklesu potenciální výše plnění, jehož se věřitelům může v insolvenčním řízení od dlužníka dostat (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 217/2009 Sb.). Byť tedy stěžovatelce - i přes nemožnost hlasovat o tom, zda dlužníku nebude odňato přednostní právo k sestavení reorganizačního plánu, na schůzi věřitelů dne 11. 5. 2017 - zůstala zachována možnost vyvolat toto hlasování znovu při každé další schůzi věřitelů, je dle názoru Ústavního soudu třeba přihlédnout ke skutečnosti, že v mezidobí do konání další věřitelské schůze může dojít k takovým změnám majetkové podstaty dlužníka, jež mohou ve svém důsledku představovat nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, jakož i dalších věřitelů dlužníka, a to konkrétně do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je i v této části návrhem přípustným.
21. Ústavní soud shledal přípustnou ústavní stížnost konečně též v části, v níž směřuje proti rozhodnutí městského soudu, jímž tento určil cenu majetkové podstaty dlužníka dle schůzí věřitelů schváleného znaleckého posudku. Ústavní soud v tomto ohledu shledal oprávněným tvrzení stěžovatelky, která poukázala na to, že určení ceny majetkové podstaty dlužníka na základě schváleného znaleckého posudku podle §155 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona je právně relevantní pro určení jejích práv coby zajištěného věřitele, neboť podle §167 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že pohledávka se považuje za nezajištěnou v rozsahu, ve kterém je zjištěná hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Určení hodnoty předmětu zajištění proto stanovuje, v jaké míře se na přihlášku věřitele bude hledět jako na zajištěnou a v jaké míře na nezajištěnou, což má velký vliv pro stanovení práv věřitele podle insolvenčního zákona, který na mnoha místech mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli rozlišuje, a to nejen co do rozsahu procesních práv, která jim přiznává (viz např. §337 insolvenčního zákona), ale i co do rozsahu uspokojení jejich pohledávek (§167 či §171 insolvenčního zákona).
22. Na právě uvedeném závěru o přípustnosti ústavní stížnosti pak dle názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit tvrzení dlužníka, že ústavní stížnost není v části, v níž směřuje proti usnesení městského soudu, jímž tento během schůze věřitelů potvrdil volbu věřitelského výboru a určil cenu majetkové podstaty dlužníka dle schváleného znaleckého posudku, a usnesení schůze věřitelů, kterým bylo rozhodnuto o tom, že dlužníku nebude odňato právo přednostně sestavit reorganizační plán, přípustná, neboť stěžovatelka měla možnost bránit se proti právě uvedeným rozhodnutím návrhem na jejich zrušení pro rozpor se společným zájmem věřitelů podle §54 insolvenčního zákona a příp. též odvoláním proti zamítavému rozhodnutí soudu o něm. To proto, že - jak ostatně upozornila již stěžovatelka ve své replice - tento návrh je podle §54 odst. 2 insolvenčního zákona oprávněn učinit pouze insolvenční správce nebo věřitel, který hlasoval proti přijetí předmětného usnesení schůze věřitelů. Stěžovatelka však takovým subjektem zřejmě není, neboť jí hlasovací právo pro předmětnou věřitelskou schůzi nebylo přiznáno, a tudíž o rozhodnutích na této schůzi přijímaných nebyla oprávněna jakkoli hlasovat.
V.
Dosavadní průběh řízení před Ústavním soudem a souběžně podané ústavní stížnosti stěžovatelky
23. Ústavní soud má za vhodné na tomto místě uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost není jedinou ústavní stížností, kterou od stěžovatelky v souvislosti s insolvenčním řízením vedeným na majetek dlužníka městským soudem obdržel. Za podstatné i pro průběh řízení o nynější ústavní stížnosti Ústavní soud považuje, že v minulosti obdržel rovněž dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení městského soudu o povolení reorganizace dlužníka včetně souvisejících výroků, tj. výroků o ustanovení insolvenčního správce dlužníka, nařízení přezkumného jednání na den 11. 5. 2017 či svolání schůze věřitelů, na níž byla přijata rozhodnutí napadená nyní posuzovanou ústavní stížností. První z uvedených ústavních stížností bylo vyhověno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Po vydání tohoto kasačního nálezu Ústavního soudu městský soud svým usnesením ze dne 6. 2. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-292 (opětovně) rozhodl o tom, že se povoluje řešení úpadku dlužníka reorganizací (výrok II.). Rovněž toto rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 23. 2. 2018, jíž byla přidělena sp. zn. II. ÚS 699/18. Dne 10. 5. 2018 stěžovatelka v souvislosti s podáním této druhé ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí městského soudu o povolení reorganizace dlužníka Ústavnímu soudu navrhla, aby v nynější věci vyčkal na vydání rozhodnutí o její ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 699/18. Učinila tak s odůvodněním, že dle jejího názoru došlo v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu provedeného nálezem sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018 k navrácení předmětného insolvenčního řízení do fáze zjištěného úpadku, v důsledku čehož pozbyla nynější ústavní stížností napadená usnesení přijatá na schůzi věřitelů dne 11. 5. 2017 veškerých právních účinků. Ústavní soud této žádosti vyhověl a vyčkával na skončení předmětného řízení. Toto řízení bylo ukončeno vydáním nálezu sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018, jímž Ústavní soud opětovně zrušil usnesení městského soudu o povolení reorganizace dlužníka. Dříve, než však Ústavní soud stihl rozhodnout o nyní posuzované ústavní stížnosti, bylo městským soudem přijato v pořadí již třetí rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka, které stěžovatelka obratem napadla další ústavní stížností, řízení o níž je Ústavním soudem v současné době vedeno řízení pod sp. zn. II. ÚS 4214/18. Ústavní soud se však rozhodl nadále nevyčkávat na vydání rozhodnutí o posledně uvedené ústavní stížnosti, a to s ohledem na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 2 VSPH 145/2018-B-404, ze dne 31. 8. 2018, v němž vrchní soud vysvětlil, že shora uvedenými kasačními nálezy Ústavního soudu byla odklizena toliko (dvě prvně uvedená) rozhodnutí městského soudu o povolení reorganizace, nikoli však rozhodnutí o úpadku dlužníka, v důsledku čehož zůstaly zachovány účinky (výsledky) již uskutečněných přezkumných jednání, a to včetně jednání ze dne 11. 5. 2017, jimiž je městský soud - stejně jako účastníci řízení - nadále v řízení vázán.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, vyjádření městského soudu a vedlejších účastníků řízení, jakož i příslušné části spisového materiálu vedeného městským soudem pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tedy ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo na úkor stěžovatele nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Takový zásah však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
26. Meritum nyní rozhodované ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím městského soudu, jímž stěžovatelce nepřiznal hlasovací právo pro schůzi věřitelů, která se uskutečnila dne 11. 5. 2017 a na níž byla následně přijata rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že městský soud v rozporu se závěry plynoucími z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1824/13 ze dne 26. 6. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 své rozhodnutí o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelce podle §51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona nejen řádně neodůvodnil, ale ani jí (a to přes její výslovnou žádost o udělení slova) neumožnil, aby svou žádost o přiznání hlasovacího práva předem odůvodnila. Ústavní soud však této argumentaci nemohl přisvědčit, a to z toho důvodu, že tato zůstala pouze v rovině tvrzení stěžovatelky, k jejichž prokázání však stěžovatelka Ústavnímu soudu v rozporu s §34 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neoznačila žádné důkazy, jichž by se dovolávala (např. výslech zástupců dalších věřitelů dlužníka, kteří byli schůzi věřitelů přítomni). Z Protokolu o jednání schůze věřitelů konané bezprostředně po přezkumném jednání dne 11. 5. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-54 (dále jen "protokol") přitom stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nevyplývají, když je v něm pouze uvedeno, že došlo k vyhlášení usnesení, dle něhož "věřitelé č. 5 (tedy stěžovatelka - pozn. Ústavního soudu), 6, 7, 10, 18/P17/dílčí 1, v.č. 20 a 34 nemají právo na dnešní schůzi věřitelů hlasovat" a následně, že "[p]o krátkém zdůvodnění dáno poučení o odvolání, není přípustné."
27. Stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti uvedla, že městský soud se v ústním odůvodnění právě citovaného usnesení omezil pouze na odkaz na výsledek přezkumného jednání, což stěžovatelka nepovažuje za odůvodnění řádné. S tímto tvrzením však Ústavní soud nemohl souhlasit. Ústavní soud ve spojitosti s rozhodováním obecných soudů o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, v minulosti uzavřel, že je povinností obecných soudů i tato svá rozhodnutí odůvodnit a vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012). V nynější věci však stěžovatelka žádné rozhodující skutečnosti, které by byly způsobilé odůvodnit odlišné rozhodnutí městského soudu o jejích hlasovacích právech od rozhodnutí přijatého schůzí věřitelů, městskému soudu nepředložila. Stěžovatelka přitom tvrdila, že tak učinit nemohla, neboť jí městský soud neumožnil, aby svou žádost o přiznání hlasovacího práva předem odůvodnila. Proti tomuto tvrzení se však ve svém vyjádření ohradili jak městský soud, tak i dlužník a insolvenční správce. Při existenci těchto protichůdných tvrzení účastníků byl proto Ústavní soud nucen vycházet ze znění protokolu, který je veřejnou listinou ve smyslu §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), z něhož skutečnost, že by stěžovatelka žádost o udělení slova vznesla, nevyplývá, a to přesto, že protokol na jiných místech zaznamenává procesní návrhy stěžovatelky [viz např. str. 7 ad bod 7) protokolu] či jí vznesené dotazy na přítomného znalce [viz str. 6 protokolu]. Pokud tedy stěžovatelka o udělení slova skutečně žádala, přičemž městský soud této její žádosti nevyhověl, bylo na stěžovatelce, aby žádala o protokolaci této skutečnosti. To však stěžovatelka neučinila. Uvádí-li stěžovatelka nyní, že obsah protokolu neodpovídá skutečnému průběhu předmětné schůze věřitelů, činí tak dle názoru Ústavního soudu opožděně, neboť z protokolu se nepodává, že by do protokolace vznesla jakékoli námitky, když je na str. 7 protokolu uvedeno "[h]lasitě diktováno, bez námitek, skončeno a podepsáno v 16,58 hodin". Opak stěžovatelka ostatně vůbec netvrdila, a to ani v ústavní stížnosti ani ve své replice, a to přesto, že na skutečnost, že stěžovatelka nevyužila svého práva žádat opravu či doplnění předmětného protokolu podle §40 odst. 8 občanského soudního řádu, poukazoval dlužník ve svém vyjádření, které bylo stěžovatelce Ústavním soudem k replice zasláno. S přihlédnutím k této skutečnosti je proto Ústavní soud nucen uzavřít, že stěžovatelka své námitky proti znění předmětného protokolu, který je veřejnou listinou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6) a jehož věcná správnost je z tohoto důvodu presumována, není-li prokázán opak, poprvé vznesla až v rámci své ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 2017, tj. téměř po dvou měsících po skončení předmětné věřitelské schůze. Takový postup je však v rozporu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel má současně povinnost vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1820/08). Této povinnosti však stěžovatelka ke své škodě nedostála, a to přesto, že byla na schůzi věřitelů zastoupena právním zástupcem, jak se podává z prezenční listiny, na níž právní zástupce stěžovatelky stvrdil svou účast svým podpisem a která je zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Stěžovatelka se tímto svým postupem vlastní vinou dostala do stavu důkazní nouze, v důsledku čehož nemohla Ústavnímu soudu nabídnout žádné důkazy, z nichž by Ústavní soud mohl učinit závěr, že stěžovatelce nebylo městským soudem v rozporu se závěry plynoucími z jeho nálezové judikatury umožněno přednést důvody její žádosti o přiznání hlasovacích práv na předmětné schůzi věřitelů.
28. Vzhledem ke shora uvedenému pak Ústavní soud nemohl ani uzavřít, že by odůvodnění rozhodnutí městského soudu o hlasovacím právu stěžovatelky pro předmětnou věřitelskou schůzi nebylo odůvodněním řádným. Je tomu tak proto, že stěžovatelka neprokázala, že by se skutečně byť jen pokusila předložit městskému soudu rozhodující skutečnosti, které by odůvodňovaly odlišné rozhodnutí soudu o jejím hlasovacím právu od rozhodnutí přijatého věřitelskou schůzí. Pokud se městský soud za tohoto stavu v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na odkaz na výsledek přezkumného jednání, je dle názoru Ústavního soudu nutné toto jeho odůvodnění považovat za dostatečné, neboť městskému soudu před vydáním jeho rozhodnutí nebyly stěžovatelkou žádné další rozhodnutí skutečnosti, na něž by byl povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí reagovat, předloženy.
29. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by napadenými rozhodnutími učiněnými městským soudem či schůzí věřitelů, která má postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu (v závislosti na konkrétním oprávnění, které mu insolvenční zákon svěřuje) přímo vykonává státní moc [nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)], byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, jak tato tvrdila.
VII.
Závěr
30. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
31. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, aniž by nařídil ústní jednání podle §44 zákona o Ústavním soudu, neboť nebylo možno očekávat, že by toto jednání přineslo další objasnění věci, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka k prokázání svých tvrzení, z nichž dovozovala důvodnost své ústavní stížnosti, v rozporu s §34 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neoznačila žádné důkazy, jichž by se v této souvislosti dovolávala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu