infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2019, sp. zn. IV. ÚS 2255/18 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.2255.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:4.US.2255.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2255/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2016, č. j. 48 EXE 432/2016-168, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2017, č. j. 24 Co 2448/2016-200, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 20 Cdo 748/2018-348, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a E.ON Energie, a.s., IČO 26078201, se sídlem F. A. Gestnera 2151/16, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2018 a doplněnou podáním ze dne 20. 8. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil v záhlaví vymezená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. V řízení před obecnými soudy vystupoval stěžovatel jako oprávněný v exekučním řízení vedeném na základě exekučního titulu - rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2006, č. j. 13 Cm 748/2005-337 (dále jen "exekuční titul"), proti vedlejší účastnici jako povinné. Stěžovatel se v tomto exekučním řízení domáhal vymožení své pohledávky za vedlejší účastnicí ve výši 246 251 Kč s příslušenstvím, která, zjednodušeně řečeno, představovala náhradu škody, jíž právní předchůdce vedlejší účastnice stěžovateli způsobil porušením své smluvní povinnosti, podle níž byl povinen stěžovateli jakožto provozovateli autoservisu dodávat elektrickou energii, nicméně ve dnech 19. 8. 1994, 21. 11. 1994 a 9. 3. 1995 dodávky přestal poskytovat (dále jen "předmětná pohledávka"). 3. Vedlejší účastnice navrhla zastavení exekuce proto, že ještě před zahájením exekučního řízení došlo k uplynutí promlčecí doby dle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 1. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Napadeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "exekuční soud") k návrhu povinné exekuci zastavil, návrh povinné na odklad exekuce zamítl a uložil stěžovateli zaplatit povinné náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce. 4. V odůvodnění tohoto usnesení se ztotožnil s námitkou povinné, že předmětná pohledávka byla dle §408 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku skutečně promlčena, neboť promlčecí doba počala běžet dnem 17. 3. 2005. Stěžovatel sice uplatnil svůj nárok u soudu před uplynutím promlčecí doby, ale rozsudek, jímž soud přiznal stěžovateli předmětnou pohledávku (respektive jímž uložil vedlejší účastnici povinnost ji stěžovateli zaplatit), nabyl právní moci dne 15. 7. 2006. Vzhledem ke znění §408 odst. 2 občanského zákoníku tak stěžovatel měl pouze tři měsíce od vykonatelnosti tohoto rozsudku na zahájení jeho výkonu či exekuce, nicméně návrh na zahájení exekučního řízení stěžovatel podal až s několikaletým odstupem v roce 2016. Jelikož vedlejší účastnice uplatnila ve svém návrhu na zastavení exekuce námitku promlčení a tato byla důvodná, exekuční soud shledal důvod k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 5. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení exekučního soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále v tomto smyslu jen "odvolací soud") usnesení exekučního soudu potvrdil, a to svým usnesením specifikovaným výše v návětí, a uložil stěžovateli zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl svým rozhodnutím uvedeným výše v návětí, jímž rovněž rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odvolací soud i Nejvyšší soud se shodly na správnosti závěrů exekučního soudu ohledně promlčení předmětné pohledávky. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve popisuje procesní vývoj jak exekučního řízení a řízení před obecnými soudy, tak vývoj původního nalézacího řízení. Následně předkládá proti napadeným rozhodnutím obecných soudů tyto námitky: 1) nesprávné vymezení termínu pro výpočet promlčení nároku; 2) nesprávné vyhodnocení zastavení promlčecích lhůt; 3) znemožnění účinného procesního postupu v důsledku nedoručení rozsudku; 4) nevypořádání se s námitkou dobrých mravů Nejvyšším soudem; 5) nevypořádání se se škodou od roku 2004 a následně obecnými soudy; 6) nesprávné posouzení otázky nástupnictví v konkursu Nejvyšším soudem; 7) pasivita konkursního správce; 8) odmítnutí přiznat aktivní věcnou legitimaci stěžovateli nalézacím soudem. 7. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy vzaly za rozhodující okamžik pro vznik škody odpojení elektrického proudu v odběrných místech stěžovatele v roce 1996, přičemž však dalším nedůvodným odpojením v roce 1997 vedlejší účastnice navýšila škodu, stěžovatel rozšířil vzájemný návrh na 860 000 Kč, což následně osvědčil rozsudek, kterým mu byla škoda přiznána. Následně došlo k dalšímu odpojení a zvýšení uplatněného návrhu na 1 441 562 Kč a konečně po odmítnutí návrhu předběžného opatření na připojení elektrického proudu Vrchním soudem v Praze se stěžovatel dozvěděl o dalším rozsahu vzniklé škody již nevratným odpojením, a proto podáním ze dne 3. 6. 2004 provedl další rozšíření vzájemného návrhu na částku 15 476 000 Kč s příslušenstvím. 8. Stěžovatel nenese vinu na tom, že se nalézací soud (stěžovatel patrně míní Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 748/2005, nijak to však ve své ústavní stížnosti nespecifikuje - pozn. Ústavního soudu) s rozšířením návrhu nevypořádal. Rozhodující je, že se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu nevypořádaly po právu s termínem zápočtu promlčecí doby, resp. vzájemným návrhem. Rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby je však nikoliv rok 1996, ale 2004. 9. Stěžovatel je přesvědčen, že jelikož kvůli odpojení elektrického proudu právním předchůdcem vedlejší účastnice nebyl schopen provozovat výrobní činnost, dostal se do problémů, které vyústily až v prohlášení konkursu na jeho majetek. Protiprávní jednání právního předchůdce vedlejší účastnice a konkurs na majetek stěžovatele jsou tak v příčinné souvislosti. Proto je výsledná škoda podstatně vyšší (cca 15 mil. Kč), neboť vznikala postupně a navyšovala se. 10. Stěžovatel rovněž uvedl, že nemohlo dojít k promlčení předmětné pohledávky "...jednak pro neúčinnost rozsudku Krajského soudu České Budějovice, který byl zatížen vadami a nebyl žalobci doručen vůbec." Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2006, č. j. 13 Cm 748/2005-337, je tak dle stěžovatele zatížen tolika vadami, že není dodnes pravomocný, a tedy je bezpředmětné se zabývat tím, zda nárok jím přiznaný vůbec může být promlčen. 11. Ad 2) stěžovatel namítá, že podáním vzájemné žaloby došlo k zastavení promlčecích lhůt, resp. rozšířením žalobního návrhu nemohlo dojít k promlčení jeho nároku. Rozšířený návrh podaný dne 3. 6. 2004 nebyl dosud projednán, "...a proto se nemohl stát rozsudek Krajského soudu České Budějovice, vydaný v roce 2006 účinným a z toho důvodu nemohlo dojít k promlčení nároku oprávněného. Krajský soud v Českých Budějovicích se dle stěžovatele rovněž účelově nevypořádal se stanovením úroku k přiznanému plnění a částky za právní služby. 12. Ad 3) stěžovatel brojí proti skutečnosti, že vydání rozsudku mu nebylo známo, neboť mu nebylo doručeno, a on se o něm tak dozvěděl až se značným zpožděním. Nemohl tak proto uplatnit ani návrh na doplnění rozsudku o stanovené příslušenství, ani proti němu podat odvolání. 13. Ani s žalobou na obnovu řízení stěžovatel neuspěl, přičemž toto řízení bylo zatíženo neodstranitelnou vadou dle §14 odst. 1 občanského soudního řádu. 14. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že Nejvyšší soud se nevypořádal správně s jím vznesenou námitkou dobrých mravů dle §3 odst. 1 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, č. j. 2 Cmo 99/2002-195, vedlejší účastnice nepostupovala v souladu s právem a stěžovatele poškodila. Vedlejší účastnice se i přesto a poté stěžovateli mstila dalším odpojováním elektrického proudu, což vyústilo v konkurs na majetek stěžovatele. 15. Ad 5) stěžovatel napadá skutečnost, že obecné soudy se nevypořádaly se škodou v dalším období do roku 2004 a poté, "...co se stěžovatel nedomohl žádné nápravy škody na podanou žalobu již dne 7. 4. 1997." 16. Ad 6) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud se nesprávně vypořádal s otázkou právního nástupnictví, a to v rozporu s jeho vlastním stanoviskem ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikovaným jako Rc 52/98. Opírá-li Nejvyšší soud svůj názor o usnesení sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, pak toto usnesení svědčí pro stěžovatele, neboť bylo vydáno v jeho věci a Nejvyšší soud neuvedl tu jeho část, podle níž jestliže se odvolací soud nezabývá při posuzování aktivní věcné legitimace její příslušností ke konkursní podstatě z hlediska, zda ji konkursní správce pojal do soupisu majetku konkursní podstaty či zda jí z tohoto soupisu posléze nevyloučil, což by mělo za následek, že by aktivní věcná legitimace přešla zpět na dlužníka, je jeho posouzení "neúčinné a tudíž nesprávné". Konkursní správce ve stěžovatelově případě však jeho pohledávku do konkursní podstaty nezapsal, ačkoliv o ní věděl. 17. Ad 7) stěžovatel navazuje na předešlé pochybení konkursního správce tím, že tento postupoval účelově tak, aby byla celá záležitost uzavřena, předmětnou pohledávku přiznanou rozsudkem do konkursní podstaty na vedlejší účastnici nevymáhal a ani neuplatnil opravný prostředek proti nesprávnému rozsudku nalézacího soudu. 18. Ad 8) stěžovatel atakuje skutečnost, že s ním ze strany nalézacího soudu nebylo nakládáno jakožto s účastníkem řízení, ačkoliv věcná aktivní legitimace ohledně jeho nároků na náhradu škody způsobenou mu odpojováním elektrické energie vedlejší účastnicí na něj přešla zpět. Z tohoto důvodu mohl podat "návrh na vydání exekuce na vymáhání nároku" až po zrušení konkursu, což se stalo pravomocným až dne 4. 9. 2015. 19. Nejvyšší soud tak přisvědčil nesprávnému postupu soudu prvého stupně, který měl o záměně účastníků vydat usnesení dle §107 odst. 1 občanského soudního řádu. IV. Posouzení Ústavním soudem 20. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 21. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 22. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že drtivá většina námitek, které stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti, směřuje proti rozhodnutím (a jim předcházejícím postupům) obecných soudů v jiných řízeních, jimiž se Ústavní soud zabývat nemůže, neboť je stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil a výslovně proti nim nebrojí, pouze se účelově domáhá revize jejich obsahu prostřednictvím napadení v návětí uvedených rozhodnutí ústavní stížností. Tomuto postupu ovšem Ústavní soud ochranu přiznat nemůže. K jednotlivým námitkám se Ústavní soud vyjadřuje následovně: 23. Námitka 1) postrádá ústavněprávní relevanci. Je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí exekučního soudu se týká zastavení exekuce vedené pro exekuční titul, jímž byla stěžovateli přiznána předmětná pohledávka. Jen a pouze pro tuto pohledávku mohlo být předmětné exekuční řízení vedeno a jen tato předmětná pohledávka se vším, co tvoří její jedinečnost (co ji odlišuje od jiných pohledávek), mohla být v exekučním řízení vymáhána. Stěžovatel se zjevně snaží v rámci celé své ústavní stížnosti "vtáhnout" do tohoto exekučního řízení i jiné pohledávky (z jiných období a v jiných výších), než které mu byly přiznány exekučním titulem. Pokud však obecné soudy odmítly do exekučního řízení pojmout i takové pohledávky, které stěžovateli jakožto oprávněnému exekuční titul nepřiznává, nelze takový postup považovat za protiústavní. 24. Ze stejného důvodu Ústavní soud nemohl uznat ani stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nesprávně vyložily otázky počátku a konce běhu promlčecí doby u předmětné pohledávky. Patří se připomenout, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. 25. V nynější věci pak Ústavní soud neshledal nic, co by ji vzdalovalo od těchto východisek. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem postupovaly podle své dřívější judikatury, na niž stěžovatele odkázaly, a stěžovatelova námitka 1) přitom ani netvrdí, že by tyto závěry judikatury byly samy o sobě nesprávné, případně že by se v jeho věci obecné soudy od své dřívější judikatury odchýlily. Stěžovatelova námitka 1) totiž vychází ze skutkového stavu, v němž předmětnou pohledávku tvoří i pohledávky, které mu exekuční titul nepřiznává. Tato námitka tedy ve skutečnosti nesměřuje proti nesprávné intepretaci počátku a konce promlčecí doby, nýbrž proti skutkovým zjištěním, z nichž vycházely obecné soudy nikoliv v předmětném exekučním řízení, ale dokonce v řízení nalézacím, z nějž vzešel exekuční titul. 26. Ústavní soud proto nemá postupu obecných soudů co vytknout, neboť tyto v souladu s právní úpravou exekučního řízení i se zásadou formalizace předpokladů exekuce vycházely toliko z vymezení předmětné pohledávky v exekučním titulu. Pokud by naopak obecné soudy v předmětném exekučním řízení rozšiřovaly předmětnou pohledávku skutkově tak, jak po nich stěžovatel žádá, pak by připustily vedení exekučního řízení za účelem vymáhání jiné než exekučním titulem přiznané pohledávky, čímž by popřely formální aspekt právní moci exekučního titulu, vyjadřující jeho nezměnitelnost, a zcela by popřely podústavním právem vytyčený vztah mezi nalézacím a exekučním řízením. 27. K námitce "neúčinnosti" či absenci právní moci exekučního titulu Ústavní soud podotýká jako obiter dictum nad rámec toho, že exekuční titul předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti není, že tato námitka by i v opačném případě směřovala proti jeho vlastním zájmům. Namítá-li stěžovatel jako oprávněný v exekučním řízení nedostatek právní moci či "neúčinnost" exekučního titulu, na jehož základě bylo takové řízení zahájeno, de facto tím namítá, že toto exekuční řízení na podkladě exekučního titulu vůbec zahájeno být nemělo. 28. Současně je třeba doplnit, že i ve stěžovatelově vlastní interpretaci počátku běhu promlčecí doby (rok 2004) by k uplynutí desetileté promlčecí doby dle §408 odst. 1 obchodního zákoníku došlo nejpozději v roce 2014, ačkoliv tento návrh na zahájení exekučního řízení podal až v roce 2016. 29. Námitky 3) a 6) vypořádal zcela přesvědčivě již Nejvyšší soud na s. 3 svého napadeného rozhodnutí. Na majetek stěžovatele byl v rozhodné době, v níž byl exekuční titul vydán, vyhlášen konkurs, a tedy aktivní legitimace v řízení o předmětné pohledávce přešla na konkursního správce. Nebyl-li v daném řízení stěžovatel účastníkem řízení, nelze z hlediska ústavněprávního ničeho namítat proti skutečnosti, že mu nebylo doručeno rozhodnutí vydané v tomto řízení. Jen z tohoto hlediska je třeba posuzovat námitku 6), neboť v předmětném exekučním řízení byla relevantní jen kvůli stěžovatelovu tvrzení v rámci dovolacího řízení, že sám nemohl návrh na zahájení exekuce podat dříve, než pravomocně skončil konkurs na jeho majetek. 30. Co se týče zbytku těchto námitek (že stěžovatelova žaloba na obnovu řízení nebyla úspěšná, že aktivní legitimace měla v původním nalézacím řízení přejít zpět na stěžovatele či že obecné soudy v nalézacím řízení pochybily, jestliže nevydaly usnesení o záměně účastníků, jímž by na místo žalobce vstoupil místo konkursního správce on atd.), tyto se bezprostředně nevztahují k napadeným rozhodnutím ani postupům v řízení, v nichž byla vydána, a platí tak pro ně vše, co je uvedeno níže sub 33. 31. Jako obiter dictum Ústavní soud pouze doplňuje, že pokud stěžovatel odkazoval na nesprávnou aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, pak z tohoto usnesení neplyne závěr, který stěžovatel předkládá. Údajně Nejvyšším soudem opomenutá část tohoto usnesení toliko uvádí, že pokud se odvolací soud nezabývá tím, zda konkursní správce vědomě pohledávku nezahrnul do konkursní podstaty či zda ji z ní vyloučil, zakládá to vadu rozhodnutí, neboť posouzení odvolacího soudu je "neúplné, a tudíž nesprávné" (tedy nikoliv neúčinné, jak uvádí stěžovatel) a odvolací soud se musí v novém řízení touto otázkou zabývat. Neznamená to tedy, že by automaticky v takovém případě aktivní legitimace přešla zpět na úpadce, jen, že odvolací soud musí znovu v odvolacím řízení rozhodnout a zabývat se i touto otázkou. V nynější věci, jak poznamenáno výše, se skutečnost, zda se touto otázkou Krajský soud v Českých Budějovicích v nalézacím řízení zabýval, či nikoliv, nachází zcela mimo předmět řízení o posuzované ústavní stížnosti. 32. I námitkou 4) se zabýval Nejvyšší soud z ústavněprávního hlediska korektně. Tato námitka ve vztahu k napadeným rozhodnutím nemůže cílit k údajnému jednání vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy, vedoucímu ke vzniku škody na stěžovatelově majetku, nýbrž k tomu, že vznesla námitku promlčení. Jak přitom správně poznamenal Nejvyšší soud, k promlčení předmětné pohledávky nedošlo jejím přispěním, a tedy jí nemůže ani být kladeno k tíži, že námitku promlčení uplatnila. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí nic, čím by kladl vedlejší účastnici za vinu promlčení předmětné pohledávky. Veškerá jeho argumentace ohledně údajného jednání vedlejší účastnice proti dobrým mravům se týká toliko vzniku předmětné pohledávky, nikoliv jejího promlčení. Jeho výhrady ohledně promlčení předmětné pohledávky se vztahují toliko k činnosti konkursního správce a obecných soudů. Stěžovatel ostatně z tohoto důvodu ani nijak nepolemizuje se závěry Nejvyššího soudu ohledně toho, proč vedlejší účastnici nelze promlčení předmětné pohledávky klást k tíži. 33. Námitky 2), 5), 7) a 8) se netýkají přímo obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatel se jimi dovolává údajných pochybení v řízeních předcházejících předmětnému exekučnímu řízení, a to zejména v řízení nalézacím. Nijak však nezdůvodnil, proč by Ústavní soud měl vůbec v řízení o ústavních stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v rámci exekučního řízení přezkoumávat i výsledky či postupy řízení, která nevyústila ve vydání exekučního titulu, jakož ani zda by vůbec pro takový přezkum byly splněny procesní předpoklady dle zákona o Ústavním soudu, zejména podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud tak ani nemohl ověřit, jaké právní prostředky stěžovatel v jiných řízeních než v předmětném exekučním řízení k ochraně svých práv využil, jak na to obecné soudy reagovaly atd. 34. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, v exekučním řízení se zásadně správnost exekučního titulu nepřezkoumává, nejsou-li dány výjimečné okolnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 4274/18 ze dne 26. 2. 2019). Stěžovatel nejen, že Ústavnímu soudu nenabídl žádnou vlastní ústavněprávní argumentaci svědčící pro závěr, že právě v jeho věci jsou dány z ústavněprávního hlediska důvody pro zkoumání správnosti exekučního titulu či dokonce pro přezkum jiných rozhodnutí a postupů obecných soudů, ale tato rozhodnutí, proti nimž směřovala podstatná část jeho argumentace, Ústavnímu soudu ani nezaslal, a dokonce ani nenavrhl, aby si je Ústavní soud opatřil sám. 35. Jakkoliv Ústavní soud již mnohokráte uvedl, že není vázán odůvodněním, ale toliko petitem ústavní stížnosti, neznamená to, že by byl povinen vyhledávat nad rámec skutečností uplatněných stěžovatelem další skutečnosti, které by mohly představovat porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod [nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Ústavní stížnost a její přílohy přitom samy o sobě nedávají podklad pro to, aby se Ústavní soud zabýval nad rámec stěžovatelova návrhu i možným porušením některých jeho ústavně zaručených základních práv a svobod jinými rozhodnutími či postupy obecných soudů či dalších subjektů (zejména konkursního správce). 36. Pokud by tak Ústavní soud učinil, de facto by za stěžovatele musel doplnit jeho argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti tak podstatným způsobem, že by to přesahovalo pouhé konstatování a priori již z textu ústavní stížnosti a jejích příloh zjevných, ale výslovně stěžovatelem nevytčených skutečností představujících flagrantní porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod. Takovýto postup však Ústavnímu soudu nepřísluší. V nynější věci je tento závěr o to zjevnější, že napadená rozhodnutí vzešla z exekučního, resp. občanského soudního řízení, v němž proti sobě stáli s protichůdnými zájmy stěžovatel a vedlejší účastnice. Takto aktivistickým postupem by Ústavní soud výrazně narušil procesní rovnost účastníků řízení, čímž by se sám mohl dopustit porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva vedlejší účastnice, jež má dle Ústavy naopak povinnost zachovávat a chránit. Tyto námitky tak Ústavní soud ve vztahu k předmětu řízení o nynější ústavní stížnosti zvažovat nemohl. V. Závěr 37. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:4.US.2255.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2255/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 6. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 6. 2018
Datum zpřístupnění 17. 7. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovicer
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §52 odst.1
  • 513/1991 Sb., §408
  • 99/1963 Sb., §268 odst.1 písm.h
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík škoda/náhrada
promlčení
exekuce
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2255-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107644
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-07-20