ECLI:CZ:US:2019:4.US.23.19.1
sp. zn. IV. ÚS 23/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 10. 2018, č. j. 58 Co 128/2018-5212, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 10. 2018, č. j. 58 Co 222/2018-5206, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 11. 2017, č. j. P 286/2016-3619, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2018, č. j. P 286/2016-4066, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a) A. P., b) nezletilého R. P. a c) nezletilého R. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastníci b) a c) (dále též "nezletilí" nebo "synové") jsou společnými dětmi stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice a) [dále též "matka"]. Nezletilí jsou pravomocně v péči matky (potvrzeno i usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. 2808/17 ze dne 17. 10. 2017). O rozsahu styku synů se stěžovatelem nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, jeho realizace má aktuálně probíhat podle předběžného opatření vykonatelného 31. 7. 2017 tak, že každý druhý víkend má starší syn trávit u otce čas ze soboty od 8:00 na neděli do 17:00 a mladší syn sobotu v čase 8:00-10:00 a neděli v čase 15:00-17:00. Napadená rozhodnutí vzešla z uvedeného řízení ve věci péče o nezletilé a představují dvě různé linie řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu č. j. P 286/2016-3619 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 58 Co 128/2018-5212 nahradil soud souhlas stěžovatele s docházkou staršího syna do nepovinné výuky náboženství a zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých do jeho péče. Po provedeném dokazování dospěly oba soudy shodně k závěru, že je v zájmu nezletilého náboženství navštěvovat, neboť si to sám přeje, výuka jej baví a ve svém sociálním okolí je jediný, kdo je z této aktivity vyloučen, což vnímá úkorně. K výroku o péči soudy konstatovaly, že stěžovateli se za uplynulou dobu pěti měsíců od právní moci posledního soudního rozhodnutí o svěření nezletilých do péče matky nepodařilo osvědčit takovou změnu poměrů, která by znovuotevření otázky před soudem odůvodňovala. Proti svěření dětí do péče stěžovatele podle odvolacího soudu svědčila také skutečnost nedůvodného bránění staršímu synovi v docházce do náboženství i skutečnost, že stěžovatel u dětí odpovídajícím způsobem nepodporuje roli matky.
Druhou linii napadených rozhodnutí představuje usnesení okresního soudu č. j. P 286/2018-4066 ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 58 Co 222/2018-5206, kterými byly zamítnuty četné návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí. Svými návrhy stěžovatel požadoval realizaci styku s mladším synem, který od ledna 2018 prakticky neprobíhá. Obecné soudy neshledaly návrhy stěžovatele důvodnými, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by styk nebyl realizován z důvodů na straně matky a že nelze matku trestat za něco, co sama nezavinila a co je komplexem vzájemných vazeb mezi ní, nezletilými syny a stěžovatelem.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že zejména druhou linií napadených rozhodnutí bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a na výchovu svého dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatele provádějí a hodnotí důkazy zaujatě a straní matce, stěžovatel se cítí být trestán za svoji procesní aktivitu v řízení. Opakované návrhy podává pouze proto, aby mohl být se svými dětmi a plnit tak rodičovské povinnosti. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že jeho styk s mladším synem není realizován z důvodu protiprávního jednání na straně matky. Jestliže matka nedokáže mladšího syna na styk se stěžovatelem připravit, selhává jako rodič při jeho výchově.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může jen hodnotit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, konkrétně zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vykročení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, nebo použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i dostatečně odůvodněných napadených rozhodnutí, dostalo se stěžovateli adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd. - to je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum v této souvislosti vyvodit.
K tvrzenému porušení čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny připomíná Ústavní soud obecné východisko aplikovatelné beze zbytku právě na projednávaný případ. Děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu, což plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluva o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče o nezletilé je dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány stranou, jsou však upozaděny ve prospěch blaha dítěte. Takto je k opatrovnickému řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat, což by měli mít na paměti především rodiče.
Ačkoli petitorně napadá stěžovatel všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, argumentačně směřují jeho námitky pouze proti těm, kterými byly zamítnuty jeho návrhy na výkon rozhodnutí. První linií napadených rozhodnutí se proto Ústavní soud blíže nezabýval, mimo jiné také proto, že na první pohled je z nich patrna pečlivost vedeného řízení, podrobnost odůvodnění přijatých závěrů a vypořádání procesních návrhů i vyjádření stěžovatele - z ústavněprávního hlediska by jim tedy ani nebylo co vytýkat. Z uvedených rozhodnutí, která vzešla z téhož řízení, lze nicméně částečně vycházet i při zhodnocení argumentace stěžovatele ve vztahu k druhé linii napadených rozhodnutí, neboť při posouzení návrhu stěžovatele na svěření dětí do jeho péče (nová úprava péče v důsledku změny poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku) vycházely obecné soudy i z dosavadní realizace styku stěžovatele s nezletilými.
Žádnému z napadených rozhodnutí přitom nelze z ústavněprávního hlediska oponovat - všechna obsahují podrobná odůvodnění, soudy po řádně provedeném a podle volné soudní úvahy vyhodnoceném dokazování, vypořádávají návrhy procesních stran a své závěry náležitě odůvodňují. Z předložených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu důsledně zohledňují primárně nejlepší zájem nezletilých a právě jemu podřizují svá rozhodnutí. Ústavní soud nezjistil ani náznak tendenčního posuzování případu stěžovatele. V řízení bylo naopak prokázáno, že je to stěžovatel, kdo za zájmy svých dětí označuje zájem vlastní, uvádí nepravdivá tvrzení a podává účelové, až obstrukční námitky či návrhy.
Nemá smysl na tomto místě opakovat argumenty z rozhodnutí obecných soudů, s nimiž je stěžovatel dobře obeznámen. Z provedeného dokazování vyplynulo, že styk stěžovatele s mladším synem není realizován z důvodů na straně nezletilého (odmítání styku se stěžovatelem v návaznosti na incident z konce srpna 2017), nikoli v důsledku zaviněného porušení povinnosti ze strany matky, přičemž obecné soudy tento svůj závěr řádně odůvodnily; důvody pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu §501 an. zákona o zvláštních řízeních soudních tak nebyly dány. Nezbývá než připomenout, že opatrovnické řízení je stále "živé" a úprava poměrů se s narůstajícím věkem nezletilých bude nevyhnutelně měnit. Je na stěžovateli, zda setrvá na svém dosavadním stanovisku i negativnímu postoji vůči matce a bude veškerou energii věnovat své procesní taktice, či zda se raději pokusí získat zpět synovu důvěru a položí tak základy budoucího uspořádání, v němž by mohli oba synové trávit čas u stěžovatele společně, jak si přeje stěžovatel i starší syn.
Ústavní soud již v citovaném usnesení sp. zn. IV. 2808/17 ve vztahu ke stěžovateli uzavřel, že "svým postojem k věci zatěžuje nejen obecné soudy, ale především své nezletilé syny, kterým ztěžuje život, namísto toho, aby se stejnou urputností, s jakou hájí svá rodičovská práva, pracoval na zklidnění vztahu s vedlejší účastnicí a sledoval skutečný nejlepší zájem dětí. Vedením soudních řízení a podáváním návrhů prosazuje stěžovatel především své individuální zájmy, což ke zdravému vývoji jeho nezletilých synů nepochybně nepřispívá." Na tomto závěru se v průběhu doby od vydání citovaného usnesení bohužel nic nezměnilo.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu