ECLI:CZ:US:2019:4.US.2314.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2314/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele E. I., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 sp. zn. 3 Tdo 356/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2017 sp. zn. 4 To 97/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2016 sp. zn. 4 T 4/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), odsoudil jej podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil povinnost nahradit poškozené obchodní korporaci Česká Doka bednicí technika spol. s r. o. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 10 789 681 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, odsoudil jej podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem, podle §228 odst. 1 tr. řádu mu uložil povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 7 832 903 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v rozporu s požadavkem na vyloučení libovůle při rozhodování nezjistily ústavněprávně regulérním způsobem skutečnou cenu poskytnuté bednící techniky. Stanovení výše způsobené škody představovalo přitom rozhodující zjištění pro použití nejpřísnější právní kvalifikace u jím spáchaného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
6. Stěžovatel má za to, že znalecký posudek znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc., ze kterého soudy čerpaly své zjištění o výši způsobené škody, je nezákonným důkazem, protože odbornou otázku o výši obvyklé ceny použité bednící techniky řešila nepřípustně znalkyně z oboru stavebnictví. Tato znalkyně zcela jednoznačně překročila hranice své odborné způsobilosti a při zpracování posudku používala odborných poznatků a metod spadajících do jiné specializace, než ve které je kvalifikována; na tomto nemění ničeho ani skutečnost, že ke zpracování posudku byl přibrán konzultant Ing. Václav Pospíchal, Ph.D., neboť jde o autorizovaného inženýra pro pozemní stavby bez odbornosti pro obor ekonomika, ceny a odhady.
7. Stěžovatel tomuto posudku oponuje výtkou, že vrchní soud ve svém první kasačním rozhodnutí stanovil, jaké písemnosti je poškozená povinna předložit (listiny prokazující nákupní ceny bednící techniky, listiny prokazující opotřebení zapůjčované bednící techniky a listiny prokazující stáří zapůjčené bednící techniky), avšak tyto důkazní prostředky ani v dalším řízení k dispozici nebyly, proto uvedená znalkyně vycházela z předpokladů, které z dokazování nevyplynuly. Znalkyně podle stěžovatele neměla zprůměrovat "slevy" poskytované konkurenty poškozené při prodeji srovnatelné bednící techniky, nýbrž vycházet z nejnižší možné obvyklé ceny, za kterou by bylo možné v místě a čase pořídit obdobnou bednící techniku, potažmo z cenového rozpětí obvyklé ceny.
8. Stěžovatel se vyjadřuje též k tomu, že soudy znalecké posudky Evy Korecké a Jiřího Rypla soudy označily za nepoužitelné. Zatímco k závěrům obsaženým v posudku Evy Korecké zadaném policejním orgánem se nepřihlašuje, posudek Jiřího Rypla vyhotovený z podnětu obhajoby za relevantní pramen pokládá. Tento znalec dospěl k závěru, že poškozená není schopna doložit konkrétní stáří a stupeň poškození na jednotlivých dílech, které se běžně užívají k pronájmu, a odtud dovodil, že z důvodu poškozenou nastavených standardů (poškozené díly jsou likvidovány podle vnitřních předpisů a požadavků technických listů, podle vnitřních předpisů poškozené jsou všechny díly starší 5 let rovněž likvidovány, konkrétnější informace však chybí) nelze objektivně určit cenu obvyklou, neboť není možné porovnáním stejných či podobných prodejů v místě a čase obvyklých vypočítat koeficient prodejnosti; znalec pouze pro ilustraci vypočítal, že při průměrném stáří všech kusů bednící techniky tři roky by jejich cena činila 5 498 522 Kč a při stáří pět let částku 3 355 282 Kč.
9. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který podle stěžovatele nedocenil, že namítaná nesprávná skutková zjištění mají zcela zásadní vliv na právní kvalifikaci trestněprávně relevantního jednání, především pak na možnosti ukládání trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do sféry působnosti nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře vymezil celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
19. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal tím, že soudy vycházely z posudku znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc., která podle jeho názoru překročila hranice své odborné způsobilosti. Není důvod oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic, argumentaci soudů, že kvůli charakteru předmětného zboží bylo třeba zaměřit pozornost na stavební stránku věci, a to zejména posouzení kvality pronajímaného zboží z hlediska jeho použitelnosti na prováděných stavbách. Soudy přesvědčivě konstatovaly, že odborné zaměření Jiřího Rypla, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace použité zboží, kovo a elektro výrobků, sportovních potřeb, hraček a oděvů, je řešené problematice vzdálené.
20. Výtka stěžovatele, že tvrzenou nesprávnou odborností přibrané znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc. a vypracovaným posudkem došlo k porušení jeho práva na řádný proces, nepředstavuje poklad pro závěr, že volba odbornosti znalkyně a hodnocení jejího posudku soudy byly projevem svévole. Je patrné, že specializace znalkyně (a ke zpracování posudku přibraného konzultanta) odpovídala sledovanému účelu, tedy zjištění cen velmi specifického zboží, a soudy nepochybily, položily-li důraz na jeho spojení se stavebnictvím.
21. Dlužno podotknout, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1895/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) za situace, kdy byla sporná vhodnost specializace znalce, který posudek vyhotovil, položil důraz na skutečnost, že obecné soudy přistoupily ke kritickému hodnocení a ověření zajištěných dat, tudíž byly důvody jejich rozhodnutí spolehlivě seznatelné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2007 ve věci Tatishvili v. Rusko, stížnost č. 1509/02, §58).
22. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
23. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
24. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy se jednostranně přiklonily k závěrům podávajícím se z posudku znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc. a nevypořádaly se s argumentací obsaženou v posudku znalce Jiřího Rypla. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
25. Stěžovatel svoji obhajobu založil rovněž na tvrzení, že poškozená nedoložila natolik přesné charakteristiky předmětu nájmu (zejména o stáří a stupni poškození), aby znalci mohli spolehlivě určit jeho cenu. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a k přijetí jemu nejpříznivějších skutkových závěrů je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu).
26. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu. Vrchní soud nepochybil ani potud, konstatoval-li, že slevy v některých případech poskytované z tzv. katalogových cen nelze bez dalšího považovat za referenční měřítko pro určení výše škody v posuzované trestní věci.
27. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které v akceptovatelném rozsahu doplnil, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům o výši škody; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010
sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), a mnohé další].
28. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. V podrobnostech lze odkázat zejména na argumentaci obsaženou v rozsudku vrchního soudu (str. 7 - 9 rozsudku). Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele i o výši škody.
29. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
30. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
31. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů (vrchního soudu) jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným, tudíž jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku městského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu