ECLI:CZ:US:2019:4.US.2365.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2365/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Radimem Obertem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4919/2017-527, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z připojeného soudního spisu a napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 26. 11. 2015 č. j. 42 C 120/2013-205 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II). Stěžovatelka tento svůj návrh podala až v průběhu odvolacího řízení ve věci samé.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 2. 2016 č. j. 15 Co 50/2016-227 tak, že výše rubrikované usnesení obvodního soudu potvrdil.
4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolací řízení se zastavuje (výrok I) a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zastavení dovolacího řízení zdůvodnil tím, že městský soud rozsudkem (ve věci samé) ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 344/2016-311 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 26. 6. 2015 č. j. 42 C 120/2013-114, kterým obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení bylo pravomocně skončeno dnem 12. 2. 2017. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 344/2016-311 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 26 Cdo 4920/2017. Nejvyšší soud proto dovolací řízení v nyní projednávané věci podle §243b a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), zastavil. Dospěl k závěru, že je z povahy věci bezpředmětné rozhodovat o otázce osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení zástupce pro řízení po skončení řízení ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud napadeným usnesením o zastavení řízení odmítl věcně řešit otázku osvobození od soudních poplatků, ohledně které stěžovatelka podala přípustné a formálně bezvadné dovolání. Nejvyšší soud tímto postupem de facto znemožnil stěžovatelce uplatnění Listinou garantovaného práva na soudní ochranu. Sekundárně na straně stěžovatelky nadále trvá stav finanční újmy ve formě uhrazených soudních poplatků, ačkoliv stěžovatelka od těchto měla být zjevně osvobozena. Stěžovatelka se v této věci dovolávala svého práva podle §138 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §10 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud však považoval za bezpředmětné, aby se dovolací řízení vedlo pouze ohledně osvobození od soudního poplatku. Vůbec však nevzal v potaz tíživou ekonomickou situaci stěžovatelky, jež je závažným důvodem pro vyhovění žádosti od osvobození od soudního poplatku. Nelze přisvědčit ani tomu, že by vrácení zaplaceného soudního poplatku již nemělo význam. Stěžovatelce bylo odepřeno její zákonem zaručené právo, a to dokonce takovým způsobem, že nebylo ani přistoupeno k řízení o něm. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud neměl pro své rozhodnutí žádný zákonný podklad. Žádné ustanovení občanského soudního řádu účinné v době podání dovolání nedávalo základ k tomu, aby bylo možno řízení o osvobození od soudního poplatku v dovolacím řízení považovat za bezpředmětné. Jak lze zjistit z dovolání, stěžovatelčiny výdaje prokazatelně převyšují její příjmy, tudíž splňuje podmínky pro pomoc státu na základě splnění práva na přístup k soudům. Vzhledem k této skutečnosti je zjevné, že celé soudní řízení je pro stěžovatelku z ekonomického hlediska mimořádně problematické, což sama deklarovala již od počátku. Přesto jí soudy nižších instancí nepřiznaly právo na bezplatnou právní pomoc advokáta, natož na osvobození od soudních poplatků. Dovolání zde byla poslední možnost, jak se v soustavě obecných soudů domoci spravedlivého rozhodnutí, avšak to bylo odepřeno ve formě zastavení řízení ze strany Nejvyššího soudu. Uvedenou argumentaci stěžovatelka dále obsáhle v ústavní stížnosti odůvodňuje, pročež se z uvedených důvodů domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Vyjádření účastníka
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a Lucii Kupkové, která byla účastnicí řízení před obecnými soudy. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený obvodním soudem.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že byl spis s dovoláním stěžovatelky Nejvyššímu soudu předložen obvodním soudem k rozhodnutí po pravomocném skončení věci. S ohledem na §138 odst. 1 poslední věta za středníkem o. s. ř., podle něhož se soudní poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození nevracejí, bylo bezpředmětné o dovolání rozhodovat. I kdyby bylo dovolání stěžovatelky přípustné a důvodné, a Nejvyšší soud by napadené usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí, popř. ho změnil (přičemž nelze přehlédnout, že o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení by mohl soud rozhodnout, jen byl-li by zrušen i rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé), nemělo by nové rozhodnutí dopad na soudní poplatky, které již stěžovatelka uhradila. Ty by jí nemohly být vráceny (§138 odst. 1 o. s. ř.), a protože řízení ve věci samé již bylo skončeno, nemohla jí ani (nově) vzniknout povinnost k zaplacení dalších soudních poplatků.
8. Lucie Kupková se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno. Stejně tak stěžovatelka nevyužila možnosti repliky k vyjádření Nejvyššího soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
12. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je to, zda Nejvyšší soud postupoval ústavně konformně, když zastavil dovolací řízení v otázce osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů za situace, kdy již bylo pravomocně skončeno řízení ve věci samé, jelikož je dle jeho názoru, s ohledem na §138 odst. 1 poslední věta za středníkem o. s. ř., bezpředmětné o této otázce dále rozhodovat. Ústavní soud po seznámení se s předloženým soudním spisem a po právním posouzení věci konstatuje, že na argumentaci Nejvyššího soudu tak, jak je uvedena v napadeném usnesení a jak je shrnuta v bodě 4 tohoto usnesení, a jak byla dále doplněna Nejvyšším soudem v jeho vyjádření (sub 7 tohoto usnesení), stejně tak na procesním postupu Nejvyššího soudu, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v posuzovaném případě byla otázka osvobození od soudních poplatků stěžovatelky a otázka nutnosti ustanovení zástupce z řad advokátů řešena obvodním a městským soudem zcela dostatečně, a Ústavní soud zde nevidí žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Tento jeho závěr je souladný s jeho předcházejícími právními názory, které Ústavní soud vyjádřil ve vztahu ke stěžovatelce a k jejím návrhům na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů již např. v usnesení ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2094/18 či ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1111/16.
15. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu