ECLI:CZ:US:2019:4.US.248.18.1
sp. zn. IV. ÚS 248/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České katolické charity, se sídlem Vladislavova 1460/12, Praha 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3921/2017-183, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Co 255/2017-159, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 12. 2016, č. j. 6 C 320/2015-124, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z toho důvodu, že jimi dle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva očekávat legitimní zmnožení svého majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala před Okresním soudem v Jindřichově Hradci (dále jen "nalézací soud") žalobou proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a proti obci Kostelní Radouň (dále jen "žalovaná obec") určení, že pozemky konkrétně vymezené v žalobě, tzv. Špitálský les (dále jen "předmětné pozemky") nacházející se v katastrálním území obce Kostelní Radouň jsou ve vlastnictví České republiky. Nalézací soud rozsudkem uvedeným v návětí žalobu zamítl a uložil stěžovatelce uhradit oběma žalovaným náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce oběma žalovaným uhradit náhradu nákladů řízení o odvolání. Stěžovatelka následně podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který je odmítl svým napadeným usnesením a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
4. Věcně ve sporu šlo zjednodušeně řečeno o to, že stěžovatelka usilovala o určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům proto, že pak by mohla žádat o jejich vydání podle zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Obě žalované shodně naopak prosazovaly názor, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované obce, což by v konečném důsledku znamenalo, že nemohou být podle řečeného zákona vydány.
III. Argumentace stěžovatelky a ostatních účastníků řízení
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně rekapituluje rozhodné skutečnosti z předchozího průběhu řízení před obecnými soudy a následně snáší argumenty pro to, že její ústavně zaručená základní práva byla porušena. Konkrétně uvádí tyto námitky: 1) porušení rovnosti zbraní v řízení před nalézacím soudem, 2) nicotnost konfiskace a přídělu předmětných pozemků obci, 3) nepřezkoumání zákonnosti konfiskace a přídělu, 4) scholastičnost argumentace Nejvyššího soudu, 5) neposkytnutí lhůty k vyjádření nalézacím soudem, 6) odnětí legitimního očekávání na rozmnožení majetku. Podstatu těchto námitek lze vystihnout takto:
6. Ad 1) stěžovatelka namítá, že v řízení před nalézacím soudem byla porušena rovnost zbraní, neboť nalézací soud v zásadě vytvořil za žalované procesní obranu spočívající v tom, že předmětné pozemky byly zkonfiskovány již na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945") a že došlo k jejich přídělu do vlastnictví žalované obce ještě před 31. 12. 1949, a tedy že přešly následně do vlastnictví této obce dle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu některých věcí"). Dle názoru stěžovatelky však žalovaná obec sama tuto skutkovou verzi netvrdila ani neprokázala, kdy její návrh na připojení spisu o dřívějším sporu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vedeným u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 54/2013 (dále jen též "předmětný spis") nebyl účinným procesním úkonem navrhnutí důkazu a označení skutečností, které jím mají být zjištěny.
7. Dle názoru stěžovatelky tak nalézací soud tomuto návrhu neměl vůbec vyhovět, ten však z předmětného spisu provedl bez návrhu kterékoliv ze stran důkaz listinami, kterými uznal za vhodné, a to v neprospěch stěžovatelky. Všechny obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, přitom vycházely ze skutečnosti, že ke konfiskaci předmětných pozemků došlo, což však nikdy žalovaná strana netvrdila ani neprokazovala.
8. Od toho se odvíjí i nesprávné posouzení dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem, který, považuje ji za osobu bez aktivní legitimace dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, se odmítl zabývat některými právními otázkami týkajícími se právě nesprávného procesního postupu nalézacího soudu, neboť měl za to, že pro absenci aktivní legitimace stěžovatelky tyto otázky vůbec v řízeních před nalézacím či odvolacím soudem nebyly řešeny. Tyto otázky však stěžovatelka Nejvyššímu soudu v dovolání položila právě proto, že kdyby nalézací soud postupoval správně, nemohl by nikdy být konstatován nedostatek její aktivní legitimace, neboť skutečnosti, o které obecné soudy tento závěr opřely, nikdy žalovaná obec netvrdila, natož aby je prokázala.
9. Ad 2) stěžovatelka uvádí, že i kdyby se Nejvyšší soud měl zabývat otázkou konfiskace a přídělu předmětných pozemků, jednalo se o nicotná rozhodnutí, a tedy taková, k nimž ani soud v civilním řízení sporném nemá, resp. nesmí přihlížet. Stěžovatelka dále rozvádí důvod této nicotnosti, který shledává v tom, že přídělový plán s dobrozdáním předložil ministerstvu zemědělství nikoliv zemský národní výbor, ale krajský národní výbor, tedy dle stěžovatelky orgán věcně nepříslušný. Dále stěžovatelka uvedla, že především však nicotnost spočívá v absolutním omylu ohledně adresáta konfiskace, neboť právní předchůdce stěžovatelky - Ústav chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci - nespadal pod žádnou z kategorií osob, na něž dekret č. 12/1945 dopadal. Konfiskace předmětných pozemků tak byla nezákonná a došlo k ní jen proto, že byly nesprávně zahrnuty do majetku hraběte Eugena Czernina.
10. Ad 3) stěžovatelka in eventum pro případ, že Ústavní soud neuzná její námitku 2) argumentuje, že i kdyby rozhodnutí o konfiskaci a přídělu nebyly nicotné správní akty, bylo přesto povinností obecných soudů se zabývat jejich zákonností. Dle §1 zákona o přechodu některých věcí totiž podmínkou přechodu předmětných pozemků do vlastnictví žalované obce bylo, že tyto byly jejím majetkem ke dni 31. 12. 1949. Jelikož tato skutečnost tak byla rozhodující pro předmět sporu (tj. určení vlastnického práva k předmětným pozemkům), měly se jí obecné soudy zabývat. V opačném případě by totiž žalované obci k úspěšné procesní obraně stačilo, že by své vlastnické právo tvrdila, aniž by je však musela prokazovat. Pokud by tedy příděl předmětných pozemků do vlastnictví žalované obce byl nezákonný, pak by bylo nepřípustné, aby soudy v řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi poskytly z formálních důvodů ochranu jednání, které samy považují za nezákonné. Stěžovatelka k tomu odkázala rovněž na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013.
11. Ad 4) stěžovatelka napadá odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že dle jejího názoru je jím sofistikovaně odůvodňována zjevná nespravedlnost. Nejvyšší soud se dle stěžovatelky odmítl zabývat konkurencí dvou přídělových řízení, prvého z roku 1949 na základě dekretu č. 12/1945 a druhého z roku 1961, provedeného podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějšího předpisu, neboť zatímco stěžovatelka tvrdila, že první zmíněné přídělové řízení bylo následně anulováno, Nejvyšší soud toto odmítl a dovodil, že právě druhé přídělové řízení již bylo nezákonné. Stěžovatelka na podporu svého stanoviska upozornila, že samy obecné soudy první přídělové řízení označily za nezákonné a rovněž stěžovatelka poukazovala na to, že příděl fakticky realizován nebyl. K tomu stěžovatelka uvedla některé skutečnosti, které podle ní v řízení byly zjištěny a které její stanovisko odůvodňují.
12. Ad 5) stěžovatelka vytýká soudu prvého stupně, že jí neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů poté, co při jednání provedl důkaz spisem, který dle stěžovatelky řádně žalovaná obec k důkazu nenavrhla. V důsledku toho stěžovatelka nepočítala s tím, že by tento důkaz mohl být proveden, tento důkaz totiž vůbec podle ní proveden být neměl, a stalo-li se tak, šlo o první okamžik, kdy se o něm dozvěděla, právě až okamžik, kdy byl tento důkaz proveden. Nalézací soud jí tak měl poskytnout lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Uvedl-li pak odvolací soud, že stěžovatelka poté, co se po jednání před nalézacím soudem s obsahem předmětného spisu seznámila, neoznačila žádné nové skutečnosti, neslučuje se to podle ní s pravdou, neboť poté svá skutková tvrzení doplnila právě o některé listiny z předmětného spisu.
13. Ad 6) stěžovatelka předestírá, že u ní byl naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby k nalézacímu soudu, a to na základě §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Řízení před nalézacím soudem považuje stěžovatelka za jakousi přípravu k následnému řízení restitučnímu, neboť mezi přijetím uvedeného zákona a restitučními zákony z 90. let došlo k prodlevě, během níž bylo realizováno množství nezákonných převodů a přechodů vlastnického práva k historickému církevnímu majetku na třetí osoby, a tedy tímto způsobem se má dosáhnout toho, aby byl majetek navrácen státu jako povinné osobě, po níž je následně možno dosáhnout jeho vydání. Byť se tak stěžovatelka v tomto řízení nemůže domáhat určení přímo svého vlastnického práva, jedná se o majetkoprávní jednání bezprostředně směřující k získání předmětných pozemků v následném restitučním řízení. Stěžovatelka je tak v legitimním očekávání nabytí předmětných pozemků, a proto její právo vlastnit majetek bylo porušeno.
14. Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření obecných soudů, které napadané rozhodnutí vydaly, a příslušný spisový materiál o průběhu řízení před nimi.
15. Nalézací soud se vyjádřil tak, že v zásadě toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku, jehož stěžejní body zopakoval. K převodu vlastnického práva z Eugena Czernina na právní předchůdkyni stěžovatelky nedošlo, neboť předmětná směnná smlouva nikdy nebyla právně realizována, a tak na základě dekretu č. 12/1945 došlo ke konfiskaci předmětných pozemků a jejich následnému přídělu. Ani nazíráno z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nebylo možno z žádného úhlu pohledu dospět k závěru, že by žalobě mohl nalézací soud vyhovět. S důkazy k tvrzením žalované obce se stěžovatelka mohla seznámit od 8. 2. 2016, přičemž k jednání před nalézacím soudem došlo až 8. 12. 2016. K přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát dle dekretu č. 12/1945 dle názoru nalézacího soudu žádných skutkových tvrzení nebylo potřeba a ani to s ohledem na zjištěné skutečnosti nebylo možné. Stěžovatelka tak na svých procesních právech zkrácena nemohla být.
16. I odvolací soud v zásadě toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a nad jeho rámec doplnil, že stěžovatelka po seznámení se s předmětným spisem v odvolacím řízení poukázala pouze na některé další přídělové listiny z roku 1961, z nichž vyvodila, že původní přídělové řízení bylo patrně shledáno neúčinným. Tyto přídělové listiny se však netýkaly předmětných pozemků. Odvolací soud navíc má za to, že přídělové řízení z roku 1961 vůbec není relevantní, neboť obec vlastnila předmětné pozemky k 31. 12. 1949 na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945, a co se s předmětnými pozemky dělo po 1. 1. 1950 je proto nerozhodné.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření taktéž odkázal na své právní závěry uvedené v jeho napadeném usnesení a zopakoval, že na základě dřívější judikatury vlastnictví k majetku zkonfiskovanému dle dekretu č. 12/1945 přešlo na stát s účinností tohoto dekretu, tj. dnem 23. 6. 1945. Konečným správním aktem, který přídělové řízení završoval, bylo pak schválení přídělového plánu okresní rolnické komise ministerstvem zemědělství a byl-li tento správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Přídělový plán, který se dotýkal i předmětných pozemků, byl schválen výnosem ministerstva zemědělství ze dne 7. 12. 1949, a tedy Nejvyšší soud nemá důvodu, proč by se měl od uvedeného právního názoru odchylovat. Zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějšího předpisu, se nevztahoval na půdu konfiskovanou dle dekretu č. 12/1945, proto pozdější příděl z roku 1961 vůbec nemohl být přídělovou listinou podle tohoto zákona, jak za to má stěžovatelka. Nejvyšší soud poukázal rovněž na to, že i ve světle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 se zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vztahuje toliko na majetek nabytý státem v rozhodném období, jehož počátek je stanoven dnem 25. 2. 1948. Předmětné pozemky však přešly na stát již před počátkem tohoto rozhodného období dnem 23. 6. 1945. Stěžovatelka tak není oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a tudíž ani není aktivně legitimována k podání určovací žaloby dle §18 odst. 1 tohoto zákona.
18. Nejvyšší soud rovněž doplnil, že námitku absolutního omylu v osobě adresáta uvedla stěžovatelka až ve své ústavní stížnosti. Dle Nejvyššího soudu taktéž není pravdou, že byl povinen se zabývat právními otázkami předestřenými stěžovatelkou ohledně údajných vad v řízení před nalézacím soudem (a dalších otázek, které ve svém dovolání vymezila), neboť zodpovězení žádné z nich nebylo způsobilé přivodit rozhodnutí příznivější pro stěžovatelku nebo o nich Nejvyšší soud nemohl rozhodnout, protože v jejich rozsahu bylo její dovolání nepřípustné.
19. Nejvyšší soud také uzavřel s oporou o ustálenou judikaturu, že legitimní očekávání na nabytí majetku nevzniká pouhým uplatněním restitučního nároku.
20. Ústavní soud zaslal vyjádření těchto účastníků řízení stěžovatelce k replice, k čemuž jí určil lhůtu čtrnácti dnů od doručení výzvy. Stěžovatelka poslední den lhůty požádala Ústavní soud o její prodloužení o jeden týden. Přestože její žádost byla doručena Ústavnímu soudu ve 22:52 hod, tedy zjevně byla odesílána v době, kdy stěžovatelka nemohla důvodně očekávat, že by o její žádosti mohl Ústavní soud ještě včas rozhodnout, vyčkal Ústavní soud případného opožděného doručení repliky stěžovatelky. Jelikož ani ve lhůtě dvanácti dní od doručení žádosti stěžovatelky replika Ústavnímu soudu doručena nebyla, rozhodl o ústavní stížnosti bez dalšího vyčkávání i bez repliky stěžovatelky, neboť ta tohoto svého práva nevyužila ze subjektivních důvodů stojících toliko na její straně.
IV. Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
22. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a spisového materiálu uzavřel, že obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že předmětné pozemky nikdy nepřešly do vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatelky a byly zkonfiskovány na základě dekretu č. 12/1945 jako majetek Eugena Czernina, tedy již dnem 23. 6. 1945 přešly do vlastnictví státu, pročež se jejich vydání podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze domáhat. Tento svůj právní závěr pak obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily.
24. Ačkoliv Ústavní soud z hlediska výkladu křivdy způsobené v rozhodném období (tj. po 25. 2. 1948) uplatňuje velmi široký výklad [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2887/14 ze dne 8. 10. 2015 (N 181/79 SbNU 45)] a za okamžik takové křivdy považuje až její završení, byť by se udála na základě právního předpisu, který nabyl účinnosti již před počátkem rozhodného období [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)], v nynější věci je zřejmé, že přechod předmětných pozemků do vlastnictví státu byl završen i při velmi extenzivním výkladu "rozhodného období" před začátkem rozhodného období. Tyto byly konfiskovány dle dekretu č. 12/1945, ve vztahu k němuž se restitucí podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhat nelze. Ostatně ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v restitučních věcech podle jiných zákonů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 (N 249/59 SbNU 541), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.), nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509) či usnesení sp. zn. I. ÚS 285/2000 ze dne 19. 12. 2000 (U 48/20 SbNU 389)].
25. Ústavní soud přitakává obecným soudům v tom, že následné majetkoprávní dispozice s předmětnými pozemky po 25. 2. 1948 byly tedy pro rozhodnutí o stěžovatelčině žalobě irelevantní. Byť stěžovatelka vyvinula značné procesní úsilí k tomu, aby obecné soudy přesvědčila, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví její právní předchůdkyně a k jejich konfiskaci došlo až po tomto datu, Ústavní soud shledává právní závěr obecných soudů, že tomu tak nebylo, v souladu se všemi kautelami práva na spravedlivý proces.
26. Stěžovatelka nedokázala v řízení před obecnými soudy vyvrátit skutečnost, že k právní realizaci směnné smlouvy mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a Eugenem Czerninem nikdy nedošlo, a tedy že k účinnosti dekretu č. 12/1945 se předmětné pozemky stále nacházely v jeho vlastnictví, tedy jako jeho majetek byly na základě tohoto dekretu zkonfiskovány. Stěžovatelka sice ve své ústavní stížnosti uvedla, že ještě v roce 1961 byla v evidenci uvedena jako vlastnice předmětných pozemků právě její právní předchůdkyně, sama však připustila, že záznam ve veřejném seznamu v té době konstitutivní účinky neměl. Činí-li pak závěr, že patrně ke konfiskaci předmětných pozemků v roce 1945 nedošlo, nemá Ústavní soud z ústavněprávních pozic obecným soudům, co vytknout, jestliže ty považovaly tento stěžovatelčin závěr za spekulativní a nacházející se v rozporu se skutečností, že dekret č. 12/1945 byl sám o sobě právním důvodem přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát. S tím se stěžovatelka ve své argumentaci přitom nijak přesvědčivě nevypořádala.
27. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatelky pak Ústavní soud vypořádává následovně:
28. K námitkám 1) a 5) Ústavní soud podotýká, že žalovaná obec ve vyjádření k žalobě vznesla tvrzení, že konfiskace předmětných pozemků nespadá do rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a toto její tvrzení představuje v podstatě páteř její argumentace. Označila-li žalovaná obec k důkazu předmětný spis, neshledává na tom Ústavní soud nic protiústavního. Judikatura obecných soudů běžně připojení spisu o jiném právním řízení k důkazu obecně připouští (srov. např. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/98 či usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4711/2014), jestliže předtím účastník řízení označí skutečnost, ve vztahu k níž je tento důkaz navrhován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009). Provedení tohoto důkazu přečtením jednotlivých relevantních listin pak judikatura obecných soudů přímo požaduje, nepřipouští naopak provedení souhrnného důkazu spisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001).
29. Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalovaná obec spis navrhla právě v souvislosti se svým tvrzením, že předmětné pozemky byly vyvlastněny na základě dekretu č. 12/1945 a že jejím majetkem byly i přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 172/91 Sb., tedy předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 229/91 Sb., jehož blokačního §29 se stěžovatelka domáhá (srov. vyjádření k žalobě na č. l. 21). Ústavní soud konstatuje, že byť formulace užitá žalovanou obcí není zcela pregnantní, je z ní patrné, jaké skutečnosti tvrdí a proč by obsah předmětného spisu měl tyto skutečnosti prokázat. Rovněž se Ústavní soud shoduje se závěrem obecných soudů, že rozhodné skutečnosti byly z okruhu těch, které se nedokazují. Dekret č. 12/1945 je právním předpisem a jeho účinky nastupují ex lege. Jak připomněl i Nejvyšší soud, předchozí judikatura tak pozbytí vlastnického práva původního vlastníka spojuje právě toliko s účinností tohoto dekretu.
30. Žalovaná obec přitom uvedla, že předmětné pozemky byly konfiskovány právě podle dekretu 12/1945. Bylo na stěžovatelce, aby případně prokázala, že k právně účinné realizaci směnné smlouvy, jíž by bylo převedeno vlastnické právo k předmětným pozemkům z Eugena Czernina na její právní předchůdkyni, došlo. To však ani sama stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, naopak sama uvedla, že si je vědoma toho, že nedošlo k intabulaci vlastnického práva ve prospěch její právní předchůdkyně, přičemž pouze spekulativně a neurčitě dovozuje, že snad k tomuto převodu mělo dojít na základě pozdějších majetkoprávních evidencí, které však konstitutivní účinky neměly.
31. Ve světle výše uvedeného sub 28. je nedůvodnou i stěžovatelčina námitka, že nemohla očekávat, že nalézací soud navržený důkaz předmětným spisem připustí a provede. Stěžovatelka, zastoupená advokátem, měla deset měsíců k tomu, aby do spisu nahlédla a s obsahem předmětného spisu se seznámila, a i kdyby snad spoléhala na to, že nalézací soud bude považovat návrh na provedení důkazu předmětným spisem za procesně neúčinný, z hlediska profesionálního přístupu k vedení civilního soudního sporu by od ní bylo možno očekávat, že si jeho obsah z důvodu procesní opatrnosti nastuduje. Musela totiž počítat přinejmenším s tím, že i kdyby nalézací soud shledal důkazní návrh předmětným spisem žalované obce za procesně neúčinný, mohl žalovanou obec poučit a vyzvat, aby označila konkrétní listiny, které ze spisu mají k důkazu být provedeny. Požadovala-li by naopak stěžovatelka, aby nalézací soud bez jakéhokoliv umožnění žalované obci učinit procesně účinný důkazní návrh k podpoře svých tvrzení či zhojit jeho vady její návrh zamítl, zkoncentroval řízení a rozhodl ve prospěch stěžovatelky, žádala by po něm přehnaný formalismus, proti němuž se sama v ústavní stížnosti vymezuje a který by beztak Ústavní soud nemohl akceptovat.
32. Ostatně z protokolu o jednání před nalézacím soudem vyplývá, že stěžovatelka ani provedení důkazu předmětným spisem nijak nenamítala, toliko uvedla, že jeho obsah je pro ni nový, neprotestovala však proti provedení tohoto důkazu. Za těchto okolností jde procesní pasivita stěžovatelky od vyjádření žalované obce, jehož součástí byl i důkazní návrh na připojení předmětného spisu, k její tíži.
33. Z vyjádření odvolacího soudu pak plyne, že stěžovatelka měla možnost po seznámení se s obsahem předmětného spisu modifikovat svá tvrzení a důkazní návrhy ještě v řízení o odvolání a že tento byl ochoten je vyslyšet, nicméně že tato její nová tvrzení se nevztahovala k předmětným pozemkům. Stěžovatelka by tak na svých procesních právech postupem nalézacího soudu, který jí neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, nemohla být nezhojitelně zkrácena, i kdyby jí nebylo možno klást k tíži, že se s obsahem předmětného spisu již předtím neseznámila z vlastní inciativy. I v takovém případě by totiž toto pochybení nalézacího soudu napravil soud odvolací.
34. Přesvědčivá proto není ani námitka stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl zabývat i dalšími právními otázkami, které vymezila ve svém dovolání. Jelikož totiž nalézací soud nijak nepochybil, nepochybil ani Nejvyšší soud, odmítl-li se zabývat dalšími právními otázkami stěžovatelky v rozsahu, v němž bylo dovolání nepřípustné. Otázka přípustnosti pak vůbec nespočívala na odpovědi na právní otázky týkající se údajně nesprávného postupu nalézacího soudu, neboť, jak uvedeno výše sub 30., rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo zčásti na skutečnostech, které se nedokazují (právní předpis a jeho účinky), zčásti na skutečnostech, o nichž bylo nést důkazní břemeno stěžovatelce.
35. Námitky 2), 3) a 4) jsou s ohledem na závěry obecných soudů uvedené výše sub 25. a 26. nepřesvědčivé. Jelikož předmětné pozemky byly konfiskovány před 25. 2. 1948, nachází se mimo věcnou působnost zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, o nějž stěžovatelka opírala svoji aktivní legitimaci k podání žaloby k nalézacímu soudu. Obecné soudy správně dospěly k závěru, že následné majetkoprávní dispozice s předmětnými pozemky nehrají z hlediska nyní posuzované věci žádnou roli, a přiměřeně je odůvodnily. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka rovněž neuvedla nic, co by svědčilo pro závěr, že ačkoliv byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945, přece byla jejich konfiskace projevem těch křivd, na jejichž nápravu uvedený zákon cílí. Nijak tedy nerozporovala závěr, že jejich konfiskace byla součástí poválečného vypořádání se s nepřáteli a zrádci.
36. Konečně ani námitka 6) není způsobilá závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti zvrátit. Nad rámec toho, co k této námitce uvedl Nejvyšší soud (viz výše sub 19.) může Ústavní soud toliko ještě uzavřít, že jelikož se předmětné pozemky vůbec nenachází ve věcné působnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nemohlo stěžovatelce vzniknout legitimní očekávání rozmnožení svého majetku o ně.
V. Závěr
37. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu