infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. IV. ÚS 2785/18 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.2785.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:4.US.2785.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2785/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Š. P., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2018 sp. zn. 7 Tdo 81/2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2017 sp. zn. 50 To 205/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ze stěžovatelem předložených podkladů se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 10 T 20/2016 stěžovatele samotného uznal vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a stěžovatele a spoluobviněného P. H. (dále jen "spoluobviněný") shledal vinnými společně pod bodem 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Okresní soud stěžovateli uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu a stěžovateli podle §85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku stanovil přiměřené omezení spočívající v povinnosti zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. 3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a (proti výroku o trestech v neprospěch obou spoluobviněných) státní zástupkyně. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podaná odvolání podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodná zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy bez důkazního základu kvalifikovaly jeho jednání jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a dopustily se deformace důkazů u výpovědí svědka D. K., jakož i nedůsledného uplatnění zásady in dubio pro reo. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, podle které poškozeného M. K. (dále jen "poškozený") nenapadl a ani se na předmětném incidentu nepodílel. Stěžovatel tvrdí, že poškozený vypovídal nepravdivě, což vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a doplňujícího výslechu znalkyně, z výslechu svědka D. K., kterou okresní soud nehodnotil (zmínil ji pouze v souvislosti se spoluobviněným), a nepřímo i z výpovědí dalších svědků z řad přátel poškozeného, kteří pachatele útoku neidentifikovali. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 12. Oponuje-li stěžovatel právní kvalifikaci jednání pod bodem 2) rozsudku okresního soudu jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze v zásadě přisvědčit soudům, že skutečností, na podkladě které bylo možno dovodit naplnění znaku "užití násilí, pohrůžky násilím nebo pohrůžky jinou těžkou újmou" (§175 odst. 1 tr. zákoníku), bylo to, že jeho příchod na místo napadení poškozeného byl veden úmyslem "potrestat" jej a další osoby, jelikož "si dovolily" vytýkat stěžovateli jeho vulgární slovní projevy a následně i násilné fyzické jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku okresního soudu. Právě proto stěžovatel tyto osoby na místě hledal, poškozeného označil jako prvního a následně, v průběhu jeho bití spoluobviněným na něj křičel, aby mu řekl, kde jsou další osoby, a se slovy "neřekneš mi to" jej také sám fyzicky napadl kopnutím do zad, přičemž poté byl poškozený opět hrubě fyzicky napaden spoluobviněným. V průběhu fyzického napadání poškozeného tak oba obvinění násilím nutili poškozeného, aby jim označil i další osoby, které chtěli již od počátku rovněž z výše uvedeného důvodu fyzicky napadnout a "potrestat". Stěžovatel tudíž své výhrady ohledně právní kvalifikace konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. 13. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, je nutné připomenout, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. 14. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vymezil celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal. 16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. 17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. 18. Těmto dvěma, posledně uvedeným, kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že okresní soud a krajský soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran naplnění subjektivní i objektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil. 19. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal. Obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel inkriminovaných skutků dopustil, na podkladě řady konkretizovaných důkazů. Jejich skutková zjištění k jednání pod bodem 2) rozsudku okresního soudu vycházejí zejména z výpovědi poškozeného, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nicméně mají oporu v dalších důkazech (zejména výpovědích svědků, znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, listinných důkazech; srov. v podrobnostech str. 18 až 22 rozsudku okresního soudu), jimiž byla ověřena věrohodnost výpovědi poškozeného, který jakožto osoby, které jej napadly, identifikoval stěžovatele a spoluobviněného. 20. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí. 21. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím Ústavní soud uzavírá, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:4.US.2785.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2785/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 8. 2018
Datum zpřístupnění 15. 5. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §358 odst.1, §175 odst.1, §175 odst.2 písm.b, §146 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestná činnost
dokazování
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2785-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 106786
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-05-17