ECLI:CZ:US:2019:4.US.297.19.1
sp. zn. IV. ÚS 297/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ervina Ziffa, zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 10 Co 336/2018-32, usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. srpna 2018 č. j. 14 C 297/2017-26 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. července 2018 č. j. 14 C 297/2017-23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Dopravní podnik města Děčína, a. s., sídlem Dělnická 471/106, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"), kterými bylo dle jeho tvrzení zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 a 96 Ústavy České republiky a konečně také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 14 C 297/2017-23 byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 6 753 Kč za podanou žalobu, jíž se domáhal po vedlejší účastnici úroku z prodlení ve výši 8,2 % denně z částky 900 Kč od 12. 5. 2016 do zaplacení.
3. K námitkám stěžovatele bylo usnesením okresního soudu ze dne 20. 8. 2018
č. j. 14 C 297/2017-26 potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 24. 7. 2018
č. j. 14 C 297/2017-23.
4. Krajský soud následně usnesením ze dne 6. 11. 2018 č. j. 10 Co 336/2018-32 odmítl odvolání stěžovatele s tím, že proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 8. 2018 č. j. 14 C 297/2017-26 není odvolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že právní úprava, podle které je rozhodnutí o soudním poplatku vydáváno vyšším soudním úředníkem, a proti jeho rozhodnutí jsou podávány námitky, o kterých rozhoduje předseda senátu, v rozporu s právem na spravedlivý proces a soudní ochranu, jelikož o takto zásadní věci o vedení řízení rozhoduje soudce a vyšší soudní úředník stejného soudu. Rozhodnutí o stanovení výše soudního poplatku je pro vedení řízení zásadní a nepřiměřeně vysoce stanovený soudní poplatek může reálně účastníku řízení zcela odejmout možnost bránit svá práva u soudu. Výklad právní úpravy bránící možnosti odvolání je neakceptovatelný. Stěžovatel je dále toho názoru, že rozhodnutím jak okresního soudu, tak krajského soudu bylo porušeno i jeho vlastnické právo, jelikož okresní soud dle stěžovatele vyměřil soudní poplatek v nesprávné výši, čímž bylo zasaženo do jeho majetkových práv. Nadto je stěžovatel toho názoru, že soudní poplatek byl vyměřen také v nepřiměřeně výši, když soud nesprávně argumentuje opakovaným plněním. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení napadených usnesení.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
9. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatel nenapadl pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohl stěžovatel domoci ochrany svých práv. Touto poslední možností však není ani nepřípustné odvolání (srov. §9 odst. 2 věta čtvrtá zákona o vyšších soudních úřednících), které stěžovatel proti usnesení o námitkách podal.
10. Stěžovateli totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2576/16), a Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu výše uvedených a odkázat stěžovatele na výše nastíněný postup ochrany jeho práv před obecnými soudy.
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj