infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.01.2019, sp. zn. IV. ÚS 3055/18 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.3055.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:4.US.3055.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3055/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o společné ústavní stížnosti obchodních společností 1. MZ SOLAR s. r. o., se sídlem Bor, Nádražní 653, 2. GS4 s. r. o., se sídlem Praha 2, Máchova 431/21 a 3. GS55 Sazovice, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, všechny zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem AK Glatzová & Co., s. r. o., se sídlem Praha 1, Husova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 3642/2016-156 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 č. j. 35 Co 469/2015-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a A. České republiky - Ministerstva financí, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/40 a B. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 11. 9. 2018 se obchodní společnosti 1. MZ SOLAR s. r. o., 2. GS4 s. r. o. a 3. GS55 Sazovice, s. r. o., dále jen "žalobkyně 1 až 3" nebo "stěžovatelky") domáhaly, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o náhradu škody bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně provozují fotovoltaické elektrárny, jejichž výroba byla podporována v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb., podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a přijetím zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, byly v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 zavedeny odvody z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 % resp. 28 % (dále jen "solární odvod"). Podle přesvědčení žalobkyň je solární odvod rozporný s právem Evropské unie (dále jen "EU"), porušuje základní právní zásady uznávané právem EU, zejména zásadu ochrany legitimních očekávání, zásadu právní jistoty a zákaz diskriminace, zákaz omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování EU, a povinnost řádné implementace směrnic 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES. Podanou žalobou se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), žalobkyně 1. domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím, žalobkyně 2. částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím a žalobkyně 3. částky 14 057 303 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené jim porušením práva EU nesprávným úředním postupem žalované. Podle žalobkyň zavedením solárního odvodu Česká republika porušila závazek řádně implementovat výše uvedené směrnice ES do českého právního řádu, a stržením solárního odvodu jim vznikla škoda ve výši odpovídajícími žalobami uplatněných částek. Žalobkyně navrhly, aby obecný soud podle článku 267 smlouvy o fungování EU předložil Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU") čtyři jimi formulované předběžné otázky. Dne 22. 9. 2015 rozsudkem č. j. 18 C 77-79/2013-74 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh žalobkyň na přerušení řízení a položení předběžných otázek SDEU (výrok I), a zamítl žaloby na zaplacení výše uvedených částek s příslušenstvím (výroky II - IV). Podle obvodního soudu žádná z relevantních směrnic o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie nezakládá individuální právo žalobkyň. Odpovědnost žalované za škodu porušením komunitárního práva tedy nevzniká. K tvrzení o retroaktivitě zákona a porušení principu legitimního očekávání obvodní soud odkázal na závěry navazujících rozhodnutí Ústavního soudu, a to na usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13, a na usnesení ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13. K tvrzení o likvidačním dopadu solárního odvodu obvodní soud konstatoval, že tuto otázku vyřešil Ústavní soud nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, dle něhož možné konkrétní dopady zavedení solárního odvodu na hospodářské výsledky žalobců nemohou být uplatněny cestou náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu. Obvodní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i s namítaným porušením zákazu diskriminace. Dne 1. 3. 2016 rozsudkem č. j. 35 Co 469/2015-107 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 18 C 77-79/2013-74 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že žádná předběžná otázka při rozhodování v této věci před vnitrostátním soudem nevyvstala, ani odvolací soud v projednávané věci žádnou takovou potřebu při své rozhodovací činnosti neshledal. Odvolací soud se vyjádřil k tvrzené diskriminační povaze solárního odvodu a uzavřel, že pochybení obvodního soudu neshledal ani v akcesorickém výroku o nákladech řízení. Dne 27. 6. 2018 usnesením č. j. 30 Cdo 3642/2016-156 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 35 Co 469/2015-107 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzujícím zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU výrokem I rozsudku obvodního soudu, neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), neboť v dovolání absentuje jakýkoliv dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu. Podle dovolacího soudu "ani dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku" (tímto měl dovolací soud zřejmě na mysli tu část výroku I napadeného rozsudku, jíž byly potvrzeny zamítavé výroky II - IV rozsudku obvodního soudu) neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolací soud v odůvodnění dále uvedl, že v situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu zákona o odpovědnosti státu, mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, nýbrž se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva, a právě posledně uvedeného se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň. Odvolacím soudem řešené otázky se neodchylují od relevantní judikatury dovolacího soudu a jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolací soud poukázal. Ani dovolací soud nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již u soudu prvního stupně, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. III. V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že odvolací soud a dovolací soud nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky shrnuly skutkový stav, uvedly svoji argumentaci k návrhům na položení předběžných otázek uplatněnou již v řízení před obecnými civilními soudy všech stupňů, opakovaně tvrdí, že dovolací soud své rozhodnutí předběžné otázky nepředložit SDEU dostatečně neodůvodnil, a polemizují s tvrzeními dovolacího soudu obsaženými v jeho napadeném rozhodnutí a týkajícími se posouzení jednotlivých navržených předběžných otázek č. 1 až 4, zejména z toho pohledu, zda jde o tzv. acte claire resp. acte éclairé. Stěžovatelky se závěry dovolacího soudu v tomto směru nesouhlasí a v ústavní stížnosti s těmito závěry obsáhle polemizují. Stěžovatelky tvrdí, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno dovolacím soudem nedostatečným odůvodněním jeho rozhodnutí. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky v řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpaly zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že odvolací soud a dovolací soud svá rozhodnutí o nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla podle stěžovatelek nedostatečně odůvodněna zejména v otázce, zda v jejich věci byly dány podmínky pro zahájení řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem, či nikoliv. V rámci tohoto typu řízení se mohou soudy všech členských států Evropské unie obracet na SDEU s otázkami na a) výklad či b) platnost práva Unie, jejichž vyřešení potřebují pro rozhodnutí ve sporech, které jsou jim předloženy. Účelem řízení o předběžné otázce je zajistit v celé Unii jednotný výklad unijního práva. Podle odvolacího soudu žádná předběžná otázka při rozhodování v této věci před vnitrostátním soudem nevyvstala, ani odvolací soud v projednávané věci žádnou takovou potřebu při své rozhodovací činnosti neshledal, a tento svůj závěr odůvodnil. Dovolací soud své rozhodnutí nepředložit SDEU předběžné otázky navrhované stěžovatelkami odvodnil tvrzením, že otázka č. 3, týkající se čl. 63 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen "SFEU"), nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení a jde tedy o otázku, která nebyla pro dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair. Dovolacímu soudu tak nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3400/12, dostupné, stejně jako ostatní jeho zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz) akceptuje, že za určitých okolností nepoložení předběžné otázky může být zásahem do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce, garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) a nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357)]. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, když český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku SDEU svévolně (srov. odst. 21. a 22. výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009). Za svévoli se považuje takové jednání soudu, jestliže 1/ došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku (přičemž o zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na SDEU), 2/ rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce, a 3/ neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku (srov. odst. 23 výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vychází z názoru, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 SFEU nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces, a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, a rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2018 ve věci Baydar proti Nizozemsku, stížnost č. 55385/14, uveřejněné též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl., resp. č. 3/2018, str. 169 a násl.). V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že výše uvedené podmínky, zakládající povinnost obecného soudu věc předložit jako předběžnou otázku SDEU nebyly naplněny. Obecné soudy svůj závěr, že nebylo nutno postupovat podle čl. 267 SFEU, a tudíž nebyl jakýkoliv důvod předkládat předběžnou otázku SDEU, ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily. Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatelek o porušení práva na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním napadených soudních rozhodnutí, zejména rozhodnutí dovolacího soudu; naopak je toho názoru, že tato rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:4.US.3055.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3055/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 1. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 9. 2018
Datum zpřístupnění 11. 2. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 165/2012 Sb.
  • 180/2005 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstřík předběžná otázka
odůvodnění
předběžná otázka/ESD
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3055-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 105497
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-02-15