ECLI:CZ:US:2019:4.US.3109.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3109/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TERMINAL OIL a. s., se sídlem Příbram III, Na Flusárně 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 10 Afs 227/2016-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1387/7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2018 společnost TERMINAL OIL a. s. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci pokuty za opožděné podání tvrzení daně z minerálních olejů.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 7. 2013 platebním výměrem č. j. 118496/2013-510000-31 Celní úřad pro hlavní město Praha (dále jen "celní úřad") uložil žalobkyni pokutu ve výši 300 000 Kč podle §250 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, za opožděné podání tvrzení daně z minerálních olejů za zdaňovací období květen 2013. Celní úřad uvedl, že řádné daňové tvrzení obdržel až dne 12. 7. 2013. Žalobkyně s tímto tvrzením nesouhlasila a tvrdila, že řádné daňové přiznání zaslala celnímu úřadu včas, tj. dne 25. 6. 2013, společně s přiznáním k uplatnění nároku na vrácení spotřební daně podle §56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani.
Dne 25. 9. 2013 rozhodnutím č. j. 41899-2/2013-900000-304.7 Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaný") odvolání žalobkyně proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 20. 7. 2013 č. j. 118496/2013-510000-31 zamítl a napadený platební výměr potvrdil.
Dne 16. 8. 2016 rozsudkem č. j. 10 Af 67/2013-36 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2013 č. j. 41899-2/2013-900000-304.7 zamítl (výrok I) jako nedůvodnou. Správní soud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu svědeckou výpovědí Ing. D. P., ekonomky žalobkyně, neboť dle jeho názoru tento důkaz by byl nezpůsobilý tvrzení žalobkyně sám o sobě prokázat. Jde totiž o to, že by o určité skutečnosti měl de facto vypovídat ten, kdo se jí sám dovolává. Byla to právě navrhovaná zaměstnankyně žalobkyně, která jako ekonomka zásilku ze dne 25. 6. 2013 odesílala. Její svědecká výpověď by se měla týkat skutečnosti, kterou de facto sama tvrdí. Taková výpověď by však byla bez důkazní hodnoty, proto správní soud k provedení tohoto důkazu nespatřoval prostor. Jiný důkaz k prokázání skutečnosti, že obsahem zásilky ze dne 25. 6. 2013 bylo i přiznání ke spotřební dani, však žalobkyně nenavrhla (např. převážení zásilky založené ve správním spisu žalovaného, neboť je znám hmotnostní údaj žalobkyní podané zásilky).
Dne 28. 6. 2018 rozsudkem č. j. 10 Afs 227/2016-40 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 16. 8. 2016 č. j. 10 Af 67/2013-36 zamítl (výrok I) jako nedůvodnou. Kasační soud se zabýval též otázkou, zda správní soud postupoval správně, pokud zamítl návrh na provedení dokazování výslechem ekonomky žalobkyně. Podle kasačního soudu byl tento důkaz nadbytečný, neboť zaměstnankyně žalobkyně měla svou výpovědí potvrdit, že řádné daňové přiznání bylo obsahem zásilky odeslané dne 25. 6. 2013. Toto tvrzení však žalobkyně již správním orgánům poskytla, ty ho zahrnuly do zjištěného skutkového stavu a vyhodnotily tak, že není způsobilé změnit celkový závěr o obsahu zásilky. Změny tohoto závěru není možné logicky dosáhnout pouze prostým zopakováním již uvedeného tvrzení. Žalobkyně v návrhu na provedení důkazu neuvedla, v čem by svědkyně své původní prohlášení měla doplnit, co hodlá uvést nad rámec již zjištěného skutkového stavu. Provedení výslechu ekonomky stěžovatelky bylo tudíž podle kasačního soudu nadbytečné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem kasačního soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jelikož kasační soud zamítl kasační stížnost, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky.
Stěžovatelka citovala podstatnou část odůvodnění napadeného rozsudku a uvedla, že s argumentací kasačního soudu nesouhlasí. Opakovaně poukázala na výše citované články Listiny a Úmluvy a zdůraznila, že jejich součástí je i právo účastníka navrhovat důkazy a vyjadřovat se k důkazům (rovnost zbraní). Uvedené právo bylo dle stěžovatelky porušeno neprovedením jí navrhovaného důkazu svědeckou výpovědí její zaměstnankyně Ing. P.; stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 956/11. Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že kasační soud nesprávně zhodnotil i ostatní řádně provedené důkazy svědčící o vysoké míře pravděpodobnosti, že součástí zásilky podané pod podacím číslem RR191430521CZ bylo i přiznání k dani z minerálních olejů za období květen 2013.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledává v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces neústavním postupem kasačního soudu při dokazování tím, že nepřipustil stěžovatelkou navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí její ekonomky.
Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku, stejně jako správní soud v předcházejícím rozhodnutí, výslovně uvedly důvody, pro které navrhovaný důkaz nebyl připuštěn.
Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatelky, že kasační soud neprovedl navrhovaný důkaz výpovědí ekonomky stěžovatelky, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a v něm citovaná rozhodnutí].
Ústavní soud konstatuje, že neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu výpovědí její ekonomky je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno jak v napadeném rozsudku kasačního soudu, tak i v předcházejícím rozsudku správního soudu. Tato rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu