ECLI:CZ:US:2019:4.US.3116.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Danielou Hákovou, Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 8 Tdo 711/2019-372, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 9 To 378/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. září 2018 sp. zn. 3 T 34/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že při výslechu na policii uvedla, že její známý ji znásilnil, ačkoliv takové obvinění bylo nepravdivé. Za uvedené jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí (poškozeného, souseda stěžovatelky a jednajících policistů) a znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Důkazy ve svém souhrnu potvrdily, že stěžovatelkou hlášený incident se neudál, a naopak si stěžovatelka zranění přivodila sama, zřejmě v důsledku její poruchy osobnosti. Policie vyšetřovala několik stěžovatelkou hlášených znásilnění různými muži, jež se všechna ukázala být neopodstatněná. Námitku obhajoby na hlubší znalecké zkoumání stran věrohodnosti konkrétní výpovědi soud odmítl, neboť posoudit věrohodnost výpovědí je úkolem soudu.
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. Potvrdil zejména, že posoudit věrohodnost konkrétní výpovědi náleží soudu a nemá jít o předmět znaleckého zkoumání.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů žádný důkaz tzv. neopomenuly. Posouzení specifické věrohodnosti pak leží na soudu. Mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů pak není žádný extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na řádné soudní řízení došlo tím, že soudy nenechaly zkoumat její specifickou věrohodnost znalcem. K odsouzení stěžovatelky tak stačila výpověď poškozeného a posudek poukazující na stěžovatelčinu obecnou (tedy nikoliv specifickou) nevěrohodnost. Uvedeným postupem tak soudy dle stěžovatelky porušily zásadu in dubio pro reo. Zjištění specifické věrohodnosti znalcem je dle stěžovatelky zásadní pro závěr o vině. Se zamítnutím stěžovatelčina důkazního návrhu se přitom soudy dostatečně nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka fakticky namítá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelčiny obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatelku vinnou a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Stěžovatelčina ústavní stížnost se v podstatě opírá o jedinou konkrétní námitku, dle níž měly soudy povinnost nechat zkoumat stěžovatelčinu tzv. specifickou věrohodnost pomocí znaleckého zkoumání. Takové námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Jednak stěžovatelka pomíjí, že všechny soudy v napadených rozhodnutích (ústavně konformně) uvedly, že z právního hlediska je zkoumání specifické věrohodnosti úkolem soudů. Stěžovatelčinu konkrétní výpověď tedy musely (s přihlédnutím ke všem důkazům) vyhodnotit soudy samy. Přestože ke znaleckému zkoumání specifické věrohodnosti v některých trestních řízeních dochází (zejména v situaci důkazní nouze), neexistuje ústavní povinnost soudů takový důkaz provést, mají-li skutkový stav dostatečně zjištěn jinými důkazy. A přesně k tomu v daném řízení došlo. Soudy opřely svůj závěr o vině o rozsáhlý důkazní materiál, v němž nebyly, s výjimkou stěžovatelčiny výpovědi, žádné relevantní rozpory. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12). Hodnotit věrohodnost konkrétní výpovědi pak přísluší zásadně soudci, který ji vyslechne v souboru ostatních důkazů.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu