ECLI:CZ:US:2019:4.US.3268.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3268/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 25 Cdo 5224/2017-284 a části výroku I, jde-li o právo stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 11 Co 117/2017-260, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Na Záhonech a. s., sídlem Na Zámecké 1518/9, Praha 4 - Nusle, a 2. městské části Praha - Klánovice, sídlem U Besedy 300, Praha-Klánovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož princip rovnosti podle čl. 1 Listiny, resp. zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2016 č. j. 9 C 204/2012-207 Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu první vedlejší účastnice na zaplacení náhrady škody ve výši 6 067 635,40 Kč a podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jí uložil, aby stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici (jako žalovaným) uhradila náklady řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce dospěl k závěru, že není ve sporu pasivně legitimována.
3. K odvolání první vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou tak, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stejně tak rozhodl, jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že náklady, které stěžovatelka ve sporu vynaložila na zastoupení advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jako statutární město má dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Neztotožnil se přitom se stěžovatelčiným tvrzením, že jde o věc složitou.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nevzaly důsledně v úvahu rozhodovací praxi Ústavního soudu, že závěr o dostatečné schopnosti "hájit sám sebe" se pouze presumuje a že tak je nutné hodnotit konkrétní okolnosti, přičemž poukazuje na nález (pozn.: správně "usnesení") ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2510/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Má za to, že původní princip, dle něhož nutno eliminovat přiznávání nákladů v rutinních, pro statutární město obvyklých a často bagatelních sporech proti občanům - daňovým poplatníkům, které již jednou činnost právních oddělení financovali, se bez stanovení bližších interpretačních vodítek ukázal být původcem neústavních rozhodnutí.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka namítá, že ani jeden z nálezů Ústavního soudu se nevztahuje ke skutkově či právně podobné věci. A i když by bylo možné s některými závěry polemizovat, těmto řízením bylo společné, že v nich šlo o oblast práva, které je pro statutární město běžné. V dané věci však šlo o spor o vysokou částku ve složité oblasti práva, kde je třeba specifických teoretických znalostí, a taková záležitost není jeho běžnou náplní. Městský soud opomenul, že pasivní legitimace může být složitou teoretickou otázkou, na jejíž řešení je třeba vynaložit nezanedbatelné úsilí. Je mylné se dle stěžovatelky domnívat, že žalovaný v takto velkém sporu by se měl spokojit s tímto jediným argumentem a neposuzovat věc i z hmotněprávního hlediska. Pro účelné uplatňování práv bylo tedy nutné posoudit všechny aspekty žaloby.
7. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že šlo o řízení, které nespadá do běžné náplně jeho činnosti, resp. není standardní náplní práce jeho právního oddělení, a že není rozumného důvodu, aby bylo statutárním městům vytýkáno vyhledávání právní pomoci advokátů, protože disponují vlastním právním oddělením. Poukazuje na to, že obdobnými právními odděleními disponují i velké soukromoprávní subjekty a že není zřejmé, proč by měla mít horší pozici než druhá strana, která má možnost volby kvalitního právního zastoupení, když tím vystavuje sebe a potažmo každého občana riziku vzniku nemalých ztrát. Závěry soudů vedou k založení nespravedlnosti a nerovnosti účastníků řízení.
8. Závěrem stěžovatelka namítla, že kvůli absenci vymezení bližších pravidel ze strany Ústavního soudu je pro obecné soudy jednoduší náklady řízení statutárním městům nepřiznat. Přitom samotná formulace o neúčelnosti vynaložených nákladů je potenciálně nebezpečná, neboť není zřejmé, kde leží hranice mezi účelným a neúčelným využitím externí právní pomoci, přičemž z hlediska veřejného zájmu by s výjimkou bagatelních věcí mělo být presumováno, že je takřka vždy účelnější vynaložit prostředky na maximální ochranu veřejného majetku, a opačný přístup by měl být označen za nezodpovědný, a tudíž za nezákonný. Současně poukazuje na výhodu využití externího právního zastoupení v podobě odpovědnosti advokáta za škodu a jeho povinného pojištění. Dle stěžovatelky základními kritérii posouzení účelnosti nákladů by měla být "běžnost" předmětu sporu poměřovaná skrze agendu daného subjektu a hodnotu sporu, výše potenciální újmy, včetně potenciálního strategického dopadu případného negativního výsledku v daném sporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto také nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s nálezovou judikaturou Ústavního soudu a dále s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §142 odst. 1 o. s. ř., když uzavřely, že náklady právního zastoupení, jejichž náhradu stěžovatelka nárokovala, nebyly vynaloženy účelně. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy se danou otázkou zabývaly a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily, když vysvětlily, proč právě v daném případě nebylo právního zastoupení z hlediska ochrany stěžovatelčiných práv nezbytné, tedy že bylo od počátku zřejmé, že není ve sporu pasivně legitimována. Polemizuje-li stěžovatel s tímto názorem, a to s argumentem, že ve sporu šlo o vysokou částku a věc nebyla jednoduchá, neboť ve sporu se nelze omezit na řešení otázky pasivní legitimace, požaduje, aby Ústavní soud posoudil rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, což mu ovšem nepřísluší, neboť to není referenční hledisko ústavněprávního přezkumu. O zásahu Ústavního soudu by bylo možné uvažovat až za situace, kdy by se - s ohledem na očividnou nepřiléhavost uplatněných důvodů - jevil závěr obecného soudu jako svévolný, což však není tento případ.
12. Na doplnění možno uvést, že kritéria, jimiž by se obecné soudy měly při rozhodování o nákladech řízení v případě, kdy účastníkem soudního řízení je statutární město, řídit, byla dostatečně vymezena (již ustálenou) nálezovou judikaturou Ústavního soudu (viz např. odůvodnění usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 566/18 či ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4280/18, jež byla vydána ve stěžovatelčině věci a na která se tímto stěžovatelka v podrobnostech odkazuje), od níž v dané věci IV. senát Ústavního soudu neshledal důvod se (postupem předpokládaným v §23 zákona o Ústavním soudu) odchylovat.
13. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Štíchová