ECLI:CZ:US:2019:4.US.3626.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3626/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T 57/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 4 Tdo 750/2019-602, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi podle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu lidské důstojnosti, čl. 37, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny a rovněž její práva garantovaná čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Úmluvy, čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Stěžovatelka rovněž ve své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku nalézacího soudu a napadeného rozsudku odvolacího soudu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže dle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a ze spáchání trestného činu krádeže dle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pro něž byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let dle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož výkon byla zařazena dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Stěžovatelce byla rovněž dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 240 000 Kč, přičemž se zbytkem jejího nároku odkázal nalézací soud poškozenou dle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatelka se měla jako pečovatelka o zesnulého poškozeného (dále jen "zesnulý") využívaje jeho vysokého věku a špatného zdravotního stavu přihlásit do jeho internetového bankovnictví a zadat trvalý příkaz k platbě ve výši 200 000 Kč měsíčně ve prospěch bankovního účtu svého intimního přítele B., přičemž první platba byla realizována ihned a k dalším nedošlo kvůli zásahu České republiky-Ministerstva financí, a dále měla bez souhlasu zesnulého vybrat z jeho bankovního účtu z platební karty, kterou jí svěřil za účelem úhrad běžných každodenních nákupů z různých bankomatů v Praze celkem částku 240 000 Kč (dále jen "předmětné skutky").
5. Stěžovatelka a poškozená (dědička zesnulého) podaly proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jejichž podkladě odvolací soud zrušil toliko výrok o nároku poškozené a nahradil jej tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené částku 440 000 Kč. Odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku dovolání, které však odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a osvětluje základní argumentační linie své obhajoby i odůvodnění napadených rozhodnutí. Následně přikročuje k vlastní argumentaci, jíž napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) nedostatečné provedení dokazování; 2) nesprávné hodnocení důkazů; 3) zasažení do morální integrity stěžovatelky; 4) porušení zásady in dubio pro reo. V jednotlivostech lze tyto námitky charakterizovat následovně:
7. Ad 1) stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly vše, co měly, aby mohly učinit plnohodnotný závěr o tom, zda stěžovatelka spáchala předmětné skutky, a to zejména "důkazy navržené pro nevinu stěžovatelky". Nalézací soud vyslechl jen tři relevantní svědky, ostatní svědecké výpovědi neposkytly žádné informace s významem pro závěr o vině či nevině stěžovatelky. Některé tyto výpovědi jsou navíc mezi sebou rozporuplné. Nalézací soud naopak nevyslechl svědky, kteří jako jediní mohli zcela objasnit skutkové okolnosti. Nevyslechl ani jiné osoby pracující v bance.
8. Ad 2) stěžovatelka brojí proti tomu, že obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů. Za prokázané vzaly např. zrušení spořicího účtu zesnulého stěžovatelkou, ačkoliv k takovému právnímu jednání je třeba plné moci. Poukazuje také na to, že žádný z obecných soudů nedokázal vysvětlit, na základě čeho dospěl k závěru, že se stěžovatelka přihlásila k bankovnímu účtu zesnulého bez jeho vědomí a že svévolně zrušila jeho spořicí účet, jakož i že se předmětných výběrů z bankomatů dopustila sama. Žádný důkaz přitom nevyvrátil, že by stěžovatelka jednala s vědomím zesnulého či že by zesnulý jednal sám. Poukaz na údajnou nelogičnost jednání zesnulého k takovému vyvrácení nestačí. To stěžovatelka považuje za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
9. Nalézací soud naopak zjevně přecenil výpověď poškozené, dcery zesnulého, která však se zesnulým nebyla v pravidelném kontaktu, a svědkyně K., která o účtech zesnulého nevěděla vůbec nic. Nalézací soud podle stěžovatelky zcela otočil principy dokazování, nezískal relevantní informace, a naopak se soustředil na důkazy zcela nepodstatné. Zaměřil se na vlastnosti stěžovatelky, na to, zda měla, či neměla se zesnulým plnohodnotný intimní vztah, ale nikoliv na to, kdo činil předmětné operace v internetovém bankovnictví a v bankomatech, zda měla stěžovatelka k účtu podpisové právo, jak se měla k přístupovým údajům dostat atd.
10. Žádnou z těchto vad dokazování nenapravil ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud.
11. Ad 3) se stěžovatelka ohrazuje proti tomu, že nalézací soud dospěl k závěru, že zesnulý nebyl schopen soulože se stěžovatelkou, neboť ušel sotva pár kroků a k údajné souloži mělo dojít po jeho operaci krčku, z čehož učinil nepřípustný dohad, že zesnulý nemohl stěžovatelce poskytnout nic, co by potřebovala, jen peníze, což stěžovatelka nese úkorně a považuje to za zásah do své morální integrity a lidské důstojnosti, cítí se tím ponížena a dehonestována, navíc ji nalézací soud vykreslil jako osobu s nelidskými vlastnostmi a "za osobu s hyenismem". Stěžovatelka měla přitom zesnulého ráda jinak.
12. Ad 4) stěžovatelka považuje za dosud nevyvrácenou svou obhajobu, že přístupová hesla dal zesnulý stěžovatelce dobrovolně a že stěžovatelka jednala s jeho vědomím a souhlasem, případně že tak jednal zesnulý sám. Stejně tak mohl sám provádět zesnulý i výběry z bankomatů, případně tak mohla činit stěžovatelka s jeho souhlasem. Obecné soudy z trestní minulosti stěžovatelky patrně dovodily, že je "notorickou kriminálnicí", a její obhajobou se reálně nezabývaly. Provedly pouze důkazy "pro vinu" stěžovatelky, ačkoliv žádný důkaz s konečnou platností obhajobu stěžovatelky nevyvrátil. Obecné soudy se za této situace, kdy o vině stěžovatelky existovaly důvodné pochybnosti, dopustily porušení zásady in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny, když tyto pochybnosti nevyhodnotily v její prospěch, ale naopak v její neprospěch.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky je v zásadě toliko vyjádřením nesouhlasu s tím, k jakým skutkovým závěrům obecné soudy v trestním řízení proti ní dospěly a že v nich spatřovaly naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž ji nalézací soud uznal vinnou. Tento nesouhlas však není opodstatněn takovými vadami napadených rozhodnutí či procesnímu postupu předcházejícímu jejich vydání, které by objektivně představovaly porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv, ale je toliko jejím subjektivním stanoviskem. Obecné soudy postupovaly z hlediska garancí ústavně zaručených základních lidských práv a svobod konformním způsobem, v rámci obstarávání, provádění i hodnocení důkazů nevybočily z mezí, které jim k tomu vytyčuje ústavní pořádek, svá napadená rozhodnutí řádně odůvodnily a dodržely právo stěžovatelky na obhajobu. Stěžovatelce se tedy nezdařilo Ústavní soud přesvědčit, že je v jejím případě dán důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud uvádí následující:
16. Námitku 1) stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikovala. Neuvedla, jaké konkrétní důkazy měly podle ní být ještě provedeny, co jimi mělo být prokázáno, ani proč bez nich nebylo možno celé dokazování považovat za kompletní tak, aby na jeho základě mohly obecné soudy (zejména nalézací soud) učinit své závěry způsobem, jímž by dostály zásadě materiální pravdy vyjádřené v §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy obecných soudů vtělené do odůvodnění napadených rozhodnutí ohledně dokazování přitom nevznáší pochybnosti ohledně úplnosti skutkových zjištění. Za těchto okolností, zejména pro nedostatek bližší konkretizace této námitky stěžovatelkou, jí Ústavní soud nemohl přisvědčit. Ústavní soud totiž není povinen (a v zásadě ani oprávněn) dotvářet za stěžovatelku její argumentaci a nad rámec toho, co je uvedeno v ústavní stížnosti, dohledávat další skutečnosti, z nichž by mohlo vyplývat nějaké porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)].
17. S námitkou 2) se Ústavní soud taktéž nemohl ztotožnit. Stěžovatelkou deklarovaná nedostatečnost odůvodnění hodnotících úvahu obecných soudů neobstojí při konfrontaci s odůvodněním jejich napadených rozhodnutí. Zejména nalézací soud v bodech 11. až 21. svého napadeného rozhodnutí vysvětluje velmi plasticky právě ty skutečnosti, o nichž stěžovatelka tvrdí, že se s nimi dostatečně nevypořádal. Obdobně i Nejvyšší soud na s. 6 až 8 svého napadeného usnesení vyjadřuje srozumitelně a přesvědčivě, proč považuje skutková zjištění nalézacího soudu za řádně vyvozená i odůvodněná. Stěžovatelka se s tímto odůvodněním obecných soudů ve své ústavní stížnosti nevypořádává, toliko prosazuje tezi, že tyto k některým skutkovým závěrům vůbec neuvedly, jak k nim přišly, a některé tyto skutkové závěry považuje za stojící v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
18. Jak Ústavní soud zcela ustáleně rozhoduje, do procesu dokazování před obecnými soudy zpravidla není oprávněn zasahovat. Trestní řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy, která činí všechny orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů odpovědnými za to, aby skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro rozhodnutí, přičemž nezáleží na tom, zda skutečnosti, které pod tento rozsah spadají, obviněného usvědčují či zda jej vyviňují. Samotnému procesu dokazování poté vévodí zásada volného hodnocení důkazů. Ta je jednak významným předpokladem naplnění zásady materiální pravdy, jednak důležitou garancí nezávislosti obecných soudů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
19. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
20. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
21. Stěžovatelka výslovně označuje z těchto vad ve své ústavní stížnosti toliko extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry na jeho základě vyvozenými. Za takový rozpor považuje zejména skutečnost, že nalézací soud údajně měl vyvodit skutkový závěr, že předmětné skutky neproběhly tak, že by příslušné operace v internetovém bankovnictví a výběry z bankomatů neprovedl sám zesnulý či stěžovatelka s jeho souhlasem a vědomí, nelogičnost takového počínání obviněného.
22. O extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu však nejde. Extrémním rozporem totiž není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
23. Ve stěžovatelčině případě však skutkovým závěrům obecných soudů nelze upřít ani logickou koherenci, ani odvozenost od provedeného dokazování. Je sice pravdou, že stěžovatelka nebyla usvědčena přímým důkazem, nicméně nepřímé důkazy tak, jak byly vyhodnoceny obecnými soudy, v jejím případě vytváří vnitřně bezrozporný úplný řetězec, jehož jediným logickým závěrem je, že se stěžovatelka dopustila předmětných skutků. Je třeba poukázat zejména na to, že stěžovatelka ve své argumentaci zcela opomíjí, že jedním ze stěžejních důkazů svědčících o její vině byla její vlastní výpověď, vyvrácená v podstatných bodech jinými důkazy.
24. Narativ stěžovatelčiny obhajoby spočíval v tom, že mezi ní a zesnulým se postupně rozvinul partnerský vztah včetně sexuálního rozměru, a že z tohoto důvodu zesnulý chtěl na stěžovatelku převést větší sumu peněz, případně že ji přinejmenším z tohoto důvodu pověřil provedením operací obsažených v předmětných skutcích. Obecné soudy tento narativ zavrhly s poukazem na to, že partnerský, natož milenecký vztah mezi stěžovatelkou a zesnulým nebyl podpořen jinými důkazy, a naopak řada dalších skutečností nasvědčovala tomu, že by byl nereálný, což také nalézací soud podrobně odůvodnil v bodech 11. až 15. (fyzická nezpůsobilost zesnulého k milostnému aktu, zjištění transakcí na účtu zesnulého i v době, kdy byl tento stižen mrtvicí a hospitalizován, převod peněžních prostředků na účet přítele stěžovatelky atd.). Naopak nalézací soud na straně stěžovatelky vzal za prokázaný motiv jejích činů, spočívající ve finanční tísni (srov. bod 21. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
25. Pokud stěžovatelka poskytla vlastní verzi průběhu předmětných skutků a její výpověď byla vyhodnocena jako v relevantních bodech nepravdivá, jde o významný důkaz usvědčující stěžovatelku. Pokud totiž nebyly zjištěny žádné skutkové okolnosti, které by svědčily pro alternativní verzi průběhu skutkového děje, v němž by stěžovatelka nebyla vinna, než jakou prezentovala stěžovatelka, a její skutkovou verzi vzaly obecné soudy za vyvrácenou na základě dokazování provedeného ústavně konformním způsobem, nelze jim vytýkat, že za prokázanou naopak vzaly skutkovou verzi, podle níž se stěžovatelka předmětných skutků dopustila.
26. Samozřejmě to neznamená, že by v takovém případě mohl být závěr o vině založen toliko na vyvrácení její skutkové verze, neznamená to však vzápětí ani to, že by k takovéto skutečnosti obecné soudy nemohly přihlížet při hodnocení důkazů a přiznat jí odpovídající váhu tak, jak to učinily obecné soudy v tomto případě.
27. Za těchto okolností nelze za pádnou považovat ani stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy se soustředily na nepodstatné okolnosti a že rozhodující podíl své pozornosti věnovaly hodnocení její osobnosti a vztahu mezi ní a zesnulým. Právě tyto skutkové okolnosti byly totiž ve věci naprosto klíčové pro to, aby obecné soudy mohly posoudit, jak se vůbec mohl průběh předmětných skutků odehrát. Nedošlo tak ani k žádnému "otočení principů dokazování", ale naopak je zřejmé, že obecné soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z ústavního pořádku ohledně dokazování v trestním řízení.
28. Jelikož nalézací soud nezatížil svůj napadený rozsudek vadami, které mu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká, logicky pak ani odvolací soud či Nejvyšší soud neměly důvod k tomu, aby v rámci řízení o opravných prostředcích podaných stěžovatelkou proti těmto vadám zasáhly.
29. Ani námitce 3) nemohl Ústavní soud přisvědčit. V obecné rovině je možno souhlasit s tím, že by obecné soudy měly v odůvodnění svých rozhodnutí být zdrženlivé a věcné při charakteristikách obviněných a věnovat se jim jedině tehdy, je-li to nutné pro rozhodnutí ve věci. V nynějším případě se stěžovatelka vymezuje zejména proti vyjádření nalézacího soudu v bodě 27. jeho napadeného rozsudku, v němž ji tento soud charakterizoval takto:
"Obžalovaná jednala chladně, pragmaticky, a zcela účelově ve snaze obohatit se na úkor osoby nemohoucí, soustavnou manipulací a zneužíváním její důvěry, což svědčí o jejích až nelidských charakterových vlastnostech, které lze označit spíše za hyenismem." Jakkoliv se toho hodnocení i v kontextu předmětných skutků, kterými nalézací soud shledal stěžovatelku vinnou, může jevit jako poměrně příkré, porušení žádného stěžovatelčina ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody se jím nemohl dopustit.
30. Předně je třeba konstatovat, že toto hodnocení provedl v rámci úvah o trestu, kde má nepochybně své místo i evaluace charakteru pachatele, dále nutno zdůraznit, že absence takto formulovaného hodnocení by se na procesním postavení stěžovatelky ani na výsledku řízení nijak neprojevila, a konečně tato formulace není natolik excesivní, aby mohla být považována za porušení práva na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména dle čl. 12 Listiny. Nelze totiž přehlédnout, že nalézací soud formuloval charakteristiku stěžovatelky v rovině určitého hodnotícího pásma (jisté skutečnosti považoval za svědčící "až" o jejích nelidských vlastnostech, tedy neuvedl, že by přímo o tyto vlastnosti šlo) a ne zcela explicitně (netvrdil, že by stěžovatelka byla osobou hyenistickou). Učinil tak navíc v kontextu odůvodnění odsuzujícího rozsudku v trestním řízení na základě způsobu spáchání trestných činů, z jejichž spáchání stěžovatelku uznal vinnou, tedy nikoliv bezdůvodně, nadbytečně či s cílem stěžovatelku urazit.
31. Stejně tak hodnocení vztahu mezi zesnulým a stěžovatelkou včetně analýzy motivace (resp. její absence) stěžovatelky do partnerského vztahu se zesnulým vstoupit učinil nalézací soud v rámci objektivního hodnocení důkazů, přičemž, jak uvedeno výše, šlo o skutkovou okolnost poměrně zásadní povahy pro rozhodnutí o vině či nevině stěžovatelky. Toto hodnocení přitom v sobě neobsahuje ani negativní soud o stěžovatelce, neboť šlo o strohé konstatování. Ústavnímu soudu neušlo ani to, že stěžovatelka nenabídla žádnou polemickou alternativu, jíž by se proti tomuto hodnocení ohradila, ale toliko jen velmi obecně v ústavní stížnosti uvádí, že zesnulého měla ráda "jinak".
32. Za těchto okolností vytýkaný postup nalézacího soudu o žádném porušení ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody stěžovatelky nesvědčí.
33. Konečně i námitka 4) postrádá legitimní opodstatnění. K vyvrácení obhajoby stěžovatelky srov. výše bod 17. až 27. Jelikož obecné soudy vzaly vinu stěžovatelky za prokázanou na základě uzavřeného, úplného a vnitřně bezrozporného řetězce nepřímých důkazů, neobstojí ani stěžovatelčina námitka, že se obecné soudy dopustily porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada, vyplývající z presumpce neviny, sice obecně vyžaduje, aby případné pochybnosti byly vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, č. stížnosti 35450/04, bod 49.; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, bod 77.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. stížnosti 58442/00, bod 125, aj.), nicméně tato zásada dochází svého uplatnění v situaci, kdy jsou již vyčerpány všechny důkazní možnosti [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)], a přesto dokazování jako celek nedává dostatečný podklad k jednoznačné rekonstrukci skutkového stavu, resp. nalézací soud se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přesvědčivě nevypořádá s existencí jiné, pro pachatele příznivější skutkové verze či se skutečnostmi zpochybňujícími skutkovou verzi pro obviněného nepříznivou (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2011 ve věci Ajdarić proti Chorvatsku, č. stížnosti 20883/09, bod 51.).
34. Jelikož obecné soudy po provedeném dokazování žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky neměly, neotevíral se jim ani procesní prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Ani jiným způsobem se obecné soudy nedopustily nerespektování presumpce neviny stěžovatelky. Způsob provedení dokazování v žádném případě nesvědčí o stěžovatelkou deklarovaném jednostranném přístupu v její neprospěch. O tom svědčí např. skutečnost, že nalézací soud velmi pečlivě a objektivně hodnotil výpověď stěžovatelky v tom směru, že ji nezavrhl jako celek jen proto, že řadu jejích dílčích aspektů považoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů za vyvrácenou jinými důkazy, nýbrž v rozsahu, v němž zpochybněna nebyla, jí uvěřil (srov. např. bod 12. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Takový postup rozhodně nesvědčí o tom, že by nalézací soud (ale v této souvislosti ani soud odvolací či Nejvyšší soud) nekriticky převzal závěry obžaloby a vůči stěžovatelce postupoval jednostranně v její neprospěch.
35. Pokud se týče stěžovatelčiny výhrady, že k ní obecné soudy přistupovaly předpojatě, neboť ji považovaly za "notorickou kriminálnici", pak nic takového z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá. Nalézací soud vzal v úvahu trestní minulost stěžovatelky toliko při hodnocení její osoby při zvažování trestu, jenž jí uložil (viz bod 27. jeho napadeného rozsudku), přičemž přihlédl ke čtyřem předchozím odsouzením (ve všech případech stěžovatelka vykonala nepodmíněné tresty odnětí svobody), z nichž tři byly za majetkovou trestnou činnost, a stěžovatelku označil za druhovou recidivistku. Taková úvaha je podložená trestní minulostí stěžovatelky, logická, a přiléhavá. Že by v jakémkoliv jiném ohledu obecné soudy ke stěžovatelce přistoupily nepříznivě pro její trestní minulost, natož že by na ní založily svůj závěr o vině stěžovatelky, Ústavní soud nezjistil a stěžovatelka ani nic takového konkrétně netvrdila.
V. Závěr
36. Ústavní soud se po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl s argumentací stěžovatelky ztotožnit. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Tento právní osud sdílí i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu