infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.2019, sp. zn. IV. ÚS 3753/19 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.3753.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:4.US.3753.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3753/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace JOMA-G CZ, s. r. o., sídlem Bělá 1042, Jablunkov, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2019 č. j. 9 Ads 76/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutími Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ostravě (dále jen "úřad práce") ze dne 16. 12. 2015 č. j. UPCR-FM-2015/99493-00130321 a ze dne 10. 5. 2016 č. j. UPCR-FM-2016/2823 byla stěžovatelce uložena povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod podle §82 odst. 1 a 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), za období let 2013 a 2014 z důvodu nesplnění povinnosti podle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. 3. Rozhodnutími Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 6. 5. 2016 č. j. MPSV-2016/6743-421/1 a ze dne 18. 8. 2016 č. j. MPSV-2016/144966-421/1 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti výše rubrikovaným rozhodnutím úřadu práce. Správní orgány obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze zjištění, že stěžovatelka (zprostředkovávající zaměstnání jako agentura práce) plnila povinnost dle §81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti odběrem výrobků a služeb nebo zadáním zakázek v roce 2013 za 0,42 osob, ačkoli její průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců činil v tomto roce 83,5 osob, a tedy povinný 4% podíl činil 3,34 osob; v roce 2014 stěžovatelka plnila tutéž povinnost za 0,81 osob, ačkoli její průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců činil v tomto roce 105,18 osob, a tedy povinný 4% podíl činil 4,21 osob. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 22 Ad 10/2016-30 spojil žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím ministerstva ke společnému projednání a rozhodnutí a jako nedůvodné je zamítl. Dospěl k závěru, že ačkoli v letech 2013 a 2014 nebylo podle §66 zákona o zaměstnanosti možné, aby agentura práce dočasně přidělila k výkonu práce u uživatele osobu se zdravotním postižením, platila pro agentury práce povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením v případě, že zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru. Do tohoto počtu bylo nutno započítat nejen zaměstnance "kmenové", ale také zaměstnance "agenturní", tj. takové, s nimiž stěžovatelka uzavírala pracovní smlouvy, aby je mohla přidělit k výkonu práce u uživatele. Krajský soud stěžovatelce přisvědčil do té míry, že v letech 2013 a 2014 byly agentury práce ve vztahu k agenturním zaměstnancům omezeny v možnostech plnění povinného podílu zaměstnaných osob se zdravotním postižením dle §81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, neboť mohly využít možností podle §81 odst. 2 písm. b) nebo c) zákona o zaměstnanosti, případně vzájemnou kombinaci těchto způsobů; a zároveň mohly osoby se zdravotním postižením zaměstnat v pracovním poměru jako své "kmenové" zaměstnance. I pro případ, že by uvedené mohlo vést k nerovnosti mezi agenturami práce a ostatními zaměstnavateli, kteří agenturami práce nebyli, však krajský soud dovodil, že by to nic neměnilo na tom, že s předmětem podnikání stěžovatelky byla povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením spojena. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 8 Ads 24/2017-55 připomněl, že s různými předměty podnikání jsou spojeny různé povinnosti, přičemž v daném případě nerovnost (založená do určité míry zákonem) bez dalšího neznamená diskriminaci. K otázce vzájemného vztahu §66 a 81 zákona o zaměstnanosti krajský soud konstatoval, že mezi těmito ustanoveními nelze dovodit vztah speciality a generality, který by ve svém důsledku vedl k omezení povinnosti agenturních zaměstnavatelů započítávat do celkového počtu zaměstnanců rovněž zaměstnance agenturní. Zároveň dospěl k závěru, že pozdější příznivější právní úpravu, která s účinností od 1. 1. 2015 pozměnila znění §66 a §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, nebylo možno na stěžovatelku vztáhnout. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že stěžovatelkou namítanou protiústavnost neshledal. Před novelou provedenou zákonem č. 136/2014 Sb. i po ní vyjadřovalo znění §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti legitimní úmysl zákonodárce, a ačkoli byla právní úprava provedenou novelizací korigována, nelze hovořit o tom, že by se jednalo o úpravu diskriminační. Se závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil v dřívějších rozsudcích vydaných ve věcech sp. zn. 8 Ads 24/2017 a 10 Ads 51/2018, se i nyní rozhodující senát ztotožnil, a proto neshledal důvod pro předložení věci rozšířenému senátu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit poplatek, který byl sice stanoven zákonem, zákon však nesplňoval ústavněprávní kautely, a nebýt toho, že již byl dříve zrušen, byl by jistě k návrhu stěžovatelky zrušen Ústavním soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že aplikovaná ustanovení zákona o zaměstnanosti bezdůvodně znevýhodňovala jednu skupinu zaměstnavatelů, jimiž byly agentury práce, oproti jiným zaměstnavatelům tím, že zcela bez legitimního důvodu je znevýhodňovala tím, že omezila možnost plnění povinností plynoucích ze zákona. Proto měly být předpisy interpretovány tak, aby se zamezilo diskriminaci jedné skupiny zaměstnavatelů. Stěžovatelka tvrdí, že v rozporu s ústavním pořádkem České republiky byl §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (ve znění účinném do 31. 12. 2014) v kombinaci s §66 a 82 zákona o zaměstnanosti. Na základě těchto diskriminujících předpisů jí byl vyměřen odvod (fakticky poplatek), aniž měla možnost volby, zda namísto odvodu nesplní svou povinnost jinak, přičemž ostatní skupiny zaměstnavatelů možnost volby měli. Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavní soud v prakticky identické skutkové a právní věci dospěl v usnesení, jímž ústavní stížnost jiné stěžovatelky, která odůvodňovala svou stížnost stejnou argumentací jako stěžovatelka v této věci, odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2340/19), nicméně stěžovatelka se závěry tohoto usnesení nesouhlasí a obsáhle s nimi polemizuje. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním či daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (daňovém) řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních (daňových) orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. 11. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních (daňových) orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru městského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. 12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí se po skutkové i právní stránce v klíčových aspektech shodují s obdobnou ústavní stížností, kterou se již Ústavní soud zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2340/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení, pročež na něj odkazuje a opakuje podstatné závěry tam uvedené. 13. Ústavní soud shledává, že úprava v §81 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti představuje jedno z opatření, jimiž se stát snaží vyrovnat faktickou nerovnost mezi osobami bez zdravotního postižení a osobami se zdravotním postižením v přístupu k zaměstnání. Fakticky znevýhodněny jsou zde osoby se zdravotním postižením. Jde o případ tzv. pozitivní diskriminace, neboť se jím zavádí zvýhodněné zacházení se subjekty, které jsou fakticky výrazně znevýhodněny ve srovnání s jinými [srov. nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379; 405/2006 Sb.), bod 26.]. Zavedené opatření zvýhodňující osoby se zdravotním postižením znamená pro zaměstnavatele s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru dodatečné povinnosti. Tímto způsobem se stát snaží přispět ke zvláštní ochraně osob zdravotně postižených v pracovních vztazích (čl. 29 odst. 2 Listiny). 14. Volbu, jakým způsobem nabízeným v §81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti splní zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci svou povinnost, ponechal zákonodárce na samotných zaměstnavatelích. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud, ne všichni zaměstnavatelé budou mít v praxi shodnou možnost dostát uvedené povinnosti způsobem podle §81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Lze si totiž představit náročné provozy, jejichž ztížené pracovní podmínky či zvláštní povaha vykonávané práce fakticky neumožňují zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Faktickou cestou tedy mohou být někteří zaměstnavatelé limitováni v možnosti splnit svůj závazek výhradně způsobem uvedeným v §81 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti. U stěžovatelky ovšem nešlo o důsledek faktické povahy práce, ale o důsledek právní regulace. 15. Současně je však třeba zohlednit, že plnění závazku naplnit 4% podíl zaměstnanců se zdravotním postižením způsobem podle §81 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, tj. zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, zpravidla na zaměstnavatele klade dodatečné nároky. Půjde např. o vytvoření či úpravy pracoviště, aby vyhovovalo potřebám osob se zdravotním postižením (typicky bezbariérový přístup), případně dodatečné požadavky na zvláštní pracovní pomůcky potřebné s ohledem na dané zdravotní postižení, přizpůsobení pracovních postupů povaze postižení pracovníka, nastavení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zdravotně postiženého zaměstnance apod. Byť zřejmě ne úplně v každém případě pro každého zaměstnavatele bude zaměstnání osoby se zdravotním postižením představovat dodatečné nároky, lze se domnívat, že půjde o převažující pravidlo. V naprosté většině případů půjde o dodatečné nároky, jež by zaměstnavatel neměl při zaměstnávání výhradně osob bez zdravotního postižení. Možnost plnění závazku naplnit 4% podíl zaměstnanců se zdravotním postižením způsobem podle §81 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, tj. zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tak představuje zákonnou motivaci pro zaměstnavatele projektovat či upravit svá pracoviště, pracovní postupy atd. způsobem, který umožní zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, případně motivaci pro zaměstnavatele taková pracoviště zachovat. Na úpravu v §81 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti lze tak nahlížet též jako na jeden ze způsobů, jakým zákonodárce motivuje k utváření pracovišť a pracovních postupů umožňujících zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, v čemž lze spatřovat legitimní zájem státu. 16. Vhodné je zdůraznit, že právě popsané dodatečné nároky se vztahují k tomu pracovišti, kde zaměstnanec se zdravotním postižením práci fakticky koná. Lze přitom spatřovat rozdíl v tom, jak by takové nároky na povahu pracoviště dopadaly na agentury práce u jejich "agenturních" zaměstnanců na jedné straně a na jiné zaměstnavatele a "kmenové" zaměstnance agentur práce na straně druhé. Podle §309 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), je to uživatel, kdo po dobu dočasného přidělení zaměstnance agentury práce vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví. Podstatou agenturního zaměstnávání je rovněž to, že zaměstnanec působí na pracovišti uživatele. Dodatečné požadavky spojené s uzpůsobením pracoviště, nastavením pracovních postupů a organizací bezpečnosti práce, které by umožnily zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, by tak z velké části nesl uživatel, nikoli agentura práce. Agentury práce tak u "agenturních" zaměstnanců nenesou srovnatelné břímě dodatečných požadavků na uzpůsobení pracoviště potřebám osob se zdravotním postižením. Na §81 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti lze hledět též tím způsobem, že "výměnou" za popsané úsilí při uzpůsobení pracoviště, pracovních postupů, opatření pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci apod. věnované tomu, aby zaměstnavatel zaměstnal osoby se zdravotním postižením, je skutečnost, že nemusí svou povinnost dle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti plnit způsoby stanovenými v §81 odst. 2 písm. b) a c) zákona o zaměstnanosti. 17. Legitimním cílem při zavedení zvláštní ochrany osob zdravotně postižených v pracovních vztazích (čl. 29 odst. 2 Listiny) může být též zájem na tom, aby v široké míře byla dlouhodobě zaměstnána konkrétní osoba se zdravotním postižením u zaměstnavatele, který tomu u sebe uzpůsobil pracoviště. Dlouhodobé přidělení konkrétního zaměstnance k témuž uživateli není typickým projevem agenturního zaměstnávání, což dokládá i znění §309 odst. 6 zákoníku práce, dle něhož nemůže agentura práce téhož zaměstnance dočasně přidělit k výkonu práce u téhož uživatele na dobu delší než 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Korektní je však dodat, že uvedené omezení neplatí v případech, kdy o to agenturu požádá zaměstnanec agentury práce. Stále však platí, že dlouhodobé přidělení konkrétního zaměstnance k témuž uživateli nelze považovat za typickou situaci u agenturního zaměstnávání, což má význam z hlediska posuzování míry naplnění legitimního zájmu na dlouhodobém zaměstnání konkrétní osoby se zdravotním postižením na pracovišti uzpůsobeném jejímu zaměstnání. I zde je rozdíl mezi "agenturními" zaměstnanci na jedné straně a "kmenovými" zaměstnanci agentur práce a zaměstnanci ostatních zaměstnavatelů na straně druhé. 18. Pro hodnocení, zda dochází či nedochází k nepřípustné diskriminaci, Ústavní soud využívá tzv. test přímé diskriminace, který se skládá z následujících kroků, které lze vyjádřit formou otázek: 1) Jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny? 2) Je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných ("podezřelých") důvodů? 3) Je odlišné zacházení stěžovateli k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)? 4) Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené? [viz nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34.; nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 35.]. O přímou diskriminaci jde jen tehdy, jsou-li odpovědi na první tři otázky kladné a na čtvrtou záporná. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že postavení agentury práce jako zaměstnavatele vůči "agenturním" zaměstnancům není srovnatelné s postavením dalších zaměstnavatelů. Již první krok zmíněného testu vede k závěru, že námitky o nepřípustné diskriminaci stěžovatelky nejsou důvodné. 19. Na závěr Ústavní soud poznamenává, že jeho výklad se týká úpravy účinné do 31. 12. 2014. Od 1. 1. 2015 zákonodárce novelizoval §66 zákona o zaměstnanosti tak, že vypustil zákaz pro agentury práce dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením. Rovněž s účinností od tohoto data došlo ke změně §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. V souvislosti s povinností naplnit 4% podíl zaměstnanců se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců se u agentur práce nově do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli. Od 1. 1. 2015 je tudíž účinná právní úprava značně odlišná od úpravy v posuzované věci. 20. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:4.US.3753.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3753/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 12. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 11. 2019
Datum zpřístupnění 14. 1. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - Ministerstvo práce a sociálních věcí
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 262/2006 Sb., §309 odst.6
  • 435/2004 Sb., §66, §81 odst.1, §81 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík zaměstnavatel
postižená osoba
podnikání
poplatek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3753-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 109952
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-01-17