ECLI:CZ:US:2019:4.US.3919.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3919/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) M. Ch., b) D. L., c) J. Z., d) M. B., e) nezletilé D. L. a f) nezletilé T. Ch., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 5192/2017-522, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 19 C 17/2011-297, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a společnosti Karlovarská krajská nemocnice a.s., sídlem Bezručova 1190/19, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 12. 2018, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. V době od 18. 8. 2008 do 1. 9. 2008 byl u vedlejší účastnice hospitalizován M. B., otec stěžovatelek a) a b), bratr stěžovatelky c) a dědeček ostatních stěžovatelů. Přijat byl k hospitalizaci na neurologickém oddělení, protože u něj byly zjištěny pokročilé aterosklerotické změny na tepnách a zúžení tepen dolních končetin s minimálním průtokem. Dne 28. 8. 2008 byl vyšetřen chirurgem, který dospěl k závěru, že nejde o akutní stav, ale o zhoršený chronický stav a doporučil angiografické vyšetření obou dolních končetin, nebo CT angiografii. K takovému vyšetření nicméně nedošlo, neboť předmětné zařízení bylo u vedlejší účastnice mimo provoz. Poté, co bylo neurologické oddělení vedlejší účastnice uzavřeno, byl M. B. dne 1. 9. 2008 převezen do Nemocnice Mariánské Lázně, kde byl hospitalizován do 5. 9. 2008. V ten den byl na doporučení uvedené nemocnice vyšetřen ve Fakultní nemocnici v Plzni se závěrem, že jde o velice pokročilou inveterovanou ischémii dolních končetin až po tříselné vazby při subrenálním uzávěru aorty. Rovněž mu byl vysvětlen jeho závažný zdravotní stav, vysoké riziko spojené s operací a 100% riziko úmrtí bez provedení operace. M. B. operaci odmítl. Po intervenci rodiny byl dne 12. 9. 2008 převezen do Nemocnice Na Homolce, kde byl ještě téhož dne operován a dne 16. 9. 2008 podroben další operaci, amputaci obou dolních končetin ve stehnech. Po operacích došlo ke zhoršení celkového zdravotního stavu Mi. B., který dne 31. 10. 2008 v nemocnici zemřel.
3. Stěžovatelé se domáhali žalobou proti vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to stěžovatelka a) ve výši 300 000 Kč, stěžovatelka b) ve výši 300 000 Kč, stěžovatelka c) ve výši 200 000 Kč, stěžovatel d) ve výši 200 000 Kč, stěžovatelka e) ve výši 150 000 Kč a stěžovatelka f) ve výši 100 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. 19 C 17/2011-297 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každé ze stěžovatelek a) a b) částku 20 000 Kč (výroky I. a III.) a stěžovatelce c) částku 15 000 Kč (výrok V.). Ve zbytku byly jejich žaloby zamítnuty (výroky II., IV. a VI.), přičemž v celém rozsahu byly zamítnuty i žaloby stěžovatelů d) až f) (výrok VII.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výroky VIII. až XI.), jakož i vůči státu (výroky XII. a XIII.). O části nákladů řízení vůči státu bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 19 C 17/2011-325.
4. Podle krajského soudu stěžovatelé prokázali, že vedlejší účastnice postupovala při léčbě M. B. non lege artis, neboť ten nebyl včas komplexně vyšetřen (chybělo angiografické vyšetření), v důsledku čehož nedošlo ke včasnému stanovení správné diagnózy a tím ke správnému léčebnému postupu. Ze znaleckých posudků a výslechů znalců vyplynulo, že pokud by byl M. B. včas (tj. v prvních hodinách, maximálně dnech) po přijetí na neurologické oddělení vedlejší účastnice přeložen na specializované pracoviště cévní chirurgie, nemuselo dojít k extrémnímu ohrožení jeho života. Úmrtím osoby blízké tak došlo k porušení práva stěžovatelů na soukromí a rodinný život. Krajský soud nicméně vzal v úvahu, že i v případě včas a správně stanovené diagnózy a léčby by prognóza přežití operace pacientem byla 50 %. Sám pacient snížil možnost přežití tím, že se dne 5. 9. 2008 nepodrobil operaci ve Fakultní nemocnici Plzeň. Jeho komplikovaný stav byl navíc zapříčiněn tím, že byl silným kuřákem. Tím zcela vědomě zhoršoval svůj zdravotní stav, čímž ohrožoval svůj život a v konečném důsledku i soukromí a rodinný život všech stěžovatelů. Z těchto důvodů přiznal krajský soud náhradu nemajetkové újmy jen stěžovatelkám a), b) a c), jež měly k M. B. úzký citový vztah. V případě ostatních stěžovatelů, vnoučat M. B., měla být postačující morální satisfakce. Jejich vztah k dědečkovi již nebyl tak úzký a intenzivní. Všichni tři měli navíc oba rodiče, jakož i další prarodiče, s nimiž jsou v kontaktu, takže nebudou ochuzeni o prarodičovskou lásku.
5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2015 č. j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013 byl k odvolání stěžovatelů částečně změněn rozsudek krajského soudu tak, že každé ze stěžovatelek a) a b) byla k již přiznané nemajetkové újmě přidána ještě částka 30 000 Kč (část výroků I. a II.) a stěžovatelce c) byla takto přiznána ještě částka 15 000 Kč (část výroku III.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů d) a e) částku 30 000 Kč a stěžovatelce f) částku 15 000 Kč (část výroku IV.). Ve zbytku byl rozsudek krajského soudu vrchním soudem potvrzen (část výroků I. až IV.). Dále byl tento rozsudek změněn ve výrocích o náhradě nákladů řízení před krajským soudem mezi účastníky řízení (výrok V.) a potvrzen ve výrocích o této náhradě vůči státu, včetně výše zmíněného usnesení (výrok VII.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
6. Vrchní soud uvedl, že nečinností vedlejší účastnice, která v době od 18. 8. 2008 do 27. 8. 2008 ponechala M. B. bez jakéhokoli ošetření (kromě běžné péče o pacienta) došlo k zásahu do osobnostních práv každého ze stěžovatelů. Jestliže by totiž zemřelý M. B. byl po shora uvedenou dobu určitým způsobem diagnostikován, pak mohlo dojít přinejmenším k prodloužení jeho života a stěžovatelé by se mohli těšit alespoň z jeho přítomnosti, z možnosti s ním komunikovat, navštěvovat jej a ulehčovat mu jeho složitý a neradostný život, byť byl upoután na lůžko. Nečinností vedlejší účastnice byli stěžovatelé vystaveni nadměrnému stresu, pocitu nejistoty a obav o zdraví svého nejbližšího člověka, čímž bylo zasaženo do jejich osobnostních práv. Vrchní soud uznal co do základu žalobu každého ze stěžovatelů po právu a svou úvahou zvýšil satisfakci ve vztahu ke každému z nich.
7. Proti posledně uvedenému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, v rozsahu výroků, jimiž bylo potvrzeno zamítnutí jejich žaloby. V dovolání uvedli, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a formulovali několik otázek, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První z nich se týkala toho, zda se zásada přiměřenosti a proporcionality vztahuje i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím blízkého člověka. Stěžovatelé odkázali na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 a rozsudek ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1223/2008), v nichž se uvedený soud přihlásil k těmto zásadám, jakož i na řadu rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být ve srovnatelných věcech poskytnuta poškozeným mnohem větší náhrada nemajetkové újmy.
8. Další otázka spočívala v tom, zda je přípustné, aby odvolací soud dospěl na základě určitého důkazu k jinému skutkovému závěru, aniž by tento důkaz sám provedl. Zatímco totiž krajský soud spatřoval nemajetkovou újmu stěžovatelů jednoznačně především v úmrtí jim blízké osoby, vrchní soud tuto újmu shledal pouze ve vystavení stěžovatelů nadměrnému stresu, pocitu nejistoty a obav o zdraví svého nejbližšího člověka. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom v souladu s §213 odst. 2 občanského soudního řádu souladně setrvává na názoru, že odvolací soud doposud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění.
9. Poslední otázka stěžovatelů zněla, zda se povinnost dostatečného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí vztahuje i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím blízkého člověka. Podle stěžovatelů byla argumentace vrchního soudu rozporuplná, když na jedné straně tento soud souhlasil se závěrem, že finanční satisfakci přiznanou stěžovatelům a) až c) lze považovat za dostatečnou a přiměřenou, zatímco v další části odůvodnění rozhodl na základě volné úvahy o přiznání vyšší částky všem stěžovatelům. Odůvodnění je navíc velmi stručné a zcela ignoruje argumentaci stěžovatelů obsaženou v jejich odvolání, konkrétně poukaz na absenci negativního reversu M. B. dle §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, jenž mohl být jediným právně relevantním vyjádřením jeho případného nesouhlasu s navrženou léčbou. Tato argumentace se vztahovala k zjištěnému odmítnutí operace, o jejíž potřebě měl být M. B. poučen dne 5. 9. 2008. Vypořádána nebyla ani odvolací námitka směřující k interpretaci jeho anamnestického kouření jakožto jednání protiprávního, či tomu, že soud prvního stupně fakticky podmínil přiznání náhrady nákladů nemajetkové újmy vnukům až usmrcením jejich posledního prarodiče.
10. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 5192/2017-522 tak, že jej odmítl (výrok I.) a každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnici ve výši 4 114 Kč (výrok II.). Stěžovatelé v něm sice ohlašují rozpor rozsudku vrchního soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, fakticky ale neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, a takovýto případný rozpor by současně konkretizovali. Výtky proti postupu odvolacího soudu, který podle názoru stěžovatelů dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval provedený důkaz, respektive proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, mohou směřovat nanejvýš k případným vadám řízení, ke kterým však v režimu dovolacího řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Tyto námitky nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Protože tak dovolání nevyhovělo náležitě požadavkům obsaženým v §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
III.
Argumentace stěžovatelů
11. Stěžovatelé tvrdí, že z obsahu jejich dovolání je zřejmé, v čem spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, tedy jaké konkrétní otázky procesního a hmotného práva položili dovolacímu soudu a jak se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od předchozí, v dovolání četnými konkrétními odkazy a citacemi jednoznačně specifikované, judikatury Nejvyššího soudu. Obecné soudy podle jejich názoru nedostály povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí, ani požadavku srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti soudních rozhodnutí. Požadavek proporčnosti náhrad nemajetkové újmy pozůstalým po pacientech zemřelých v souvislosti s nedbalostí personálu zdravotnických zařízení v minulosti vyjádřil také Ústavní soud, například v nálezu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545). V něm zdůraznil, že při stanovení výše částky relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších případech, v nichž šlo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Nadto měl být v případě stěžovatelek e) a f) porušen nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ve vztahu k němuž stěžovatelé obsáhle citují části nálezu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16. Tento zájem nebyl náležitě zohledněn nejen v rámci posouzení dovolání, ale ani při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení nezletilým stěžovatelkám.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatelé nemají k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
13. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků vrchního soudu a krajského soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu těchto rozhodnutí by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 19 C 17/2011, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, v níž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů záviselo především na tom, zda jejich dovolání skutečně obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu.
17. Podle §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Stěžejní otázka, kterou stěžovatelé formulovali ve svém dovolání, se týkala použitelnosti zásady přiměřenosti či proporcionality při rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím blízkého člověka. V této souvislosti poukázali na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla použitelnost této zásady v obdobných věcech konstatována, přičemž tato otázka souvisela s tvrzením, že v posuzované věci neměla být uvedená zásada zohledněna. Nejvyšší soud se s touto otázkou vypořádal tak, že "dovolatelé sice ohlašují rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu, a takovýto případný rozpor by současně konkretizovali". Ústavní soud uznává, že tato velmi stručná úvaha v sobě fakticky zahrnuje i věcné posouzení předložené otázky, k čemuž by správně mělo dojít až v rámci posuzování přípustnosti ústavní stížnosti. Souhlasí nicméně s celkovým vyzněním uvedené části usnesení Nejvyššího soudu, že i kdyby byla tato otázka posouzena věcně, nebylo by možné ji považovat za způsobilou založit přípustnost dovolání. Napadený rozsudek vrchního soudu totiž zásadu přiměřenosti nijak nepopírá a implicitně ji také používá pro určení výše odškodnění pro jednotlivé stěžovatele. Případy, na které odkazují stěžovatelé v dovolání, mají navíc pro nyní posuzovanou věc omezený význam, protože důvod, pro který byla stěžovatelům přiznána výrazně nižší než požadovaná částka, spočíval v konkrétních okolnostech této věci. Jde zejména o to, že M. B. by měl i v případě včas a správně stanovené diagnózy a léčby jen 50% prognózu přežití. Ta byla přitom ještě výrazněji snížena tím, že se dne 5. 9. 2008 odmítl podrobit operaci, jakož i tím, že byl silným kuřákem, čímž sám zcela vědomě ohrožoval svůj zdravotní stav. Z těchto důvodů je odůvodněn závěr, že i kdyby dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto pro vady a předmětná otázka by byla posouzena z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání, dovolací řízení by beztak vyústilo do jeho, byť svou povahou kvazimeritorního, odmítnutí pro nepřípustnost.
19. Ke zbylým dvěma otázkám Ústavní soud připomíná, že relevantní otázka procesního práva dle §237 občanského soudního řádu může vyvstat i v souvislosti s použitím zásad spravedlivého procesu, jestliže by její řešení mohlo mít průmět do právního posouzení věci [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. V případě požadavku náležitého odůvodnění jde navíc o předpoklad přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož absence představuje bez dalšího důvod vyhovění dovolání. Jak ostatně ustáleně rozhoduje Nejvyšší soud, skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo mezi některými pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2888/2013 nebo ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1262/2016).
20. Přesto by v dané věci ani posouzení přípustnosti dovolání nic nezměnilo na tom, že rozsudek vrchního soudu netrpěl vadou absence náležitého odůvodnění. Předmětem žaloby byla náhrada nemajetkové újmy, jež měla stěžovatelům vzniknout v důsledku neposkytnutí odpovídající lékařské péče M. B. O tom, že tato újma vznikla a měla zahrnovat veškeré následky protiprávního jednání vedlejšího účastníka do osobnosti stěžovatelů, neměly obecné soudy pochybnosti. Pakliže v tomto ohledu vrchní soud akcentoval vedle smrti M. B. i to, že stěžovatelé byli vystaveni nadměrnému stresu, pocitu nejistoty a obav o zdraví svého nejbližšího člověka, tato skutečnost nečiní důvodným závěr, že rozsudek vrchního soudu je založen na odlišných skutkových zjištěních. Stejně tak nemění nic na tom, že konečná výše přiznaného zadostiučinění byla závislá na úvaze soudu. Lze souhlasit se stěžovateli, že bylo žádoucí, aby tato úvaha byla podepřena srovnáním výší nemajetkové újmy přiznané v obdobných věcech. Námitka stran absence takovéhoto srovnání byla ovšem vznesena až v dovolacím řízení, přičemž samotná tato absence, jestliže obecné soudy vysvětlily úvahy, na jejich základě stanovil výši nemajetkové újmy, nezakládá nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
21. Za této situace má Ústavní soud za to, že ani kvazimeritorní posouzení zbylých dvou otázek stěžovatelů z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání by nemohlo vést k jinému závěru, než odmítnutí dovolání. V jeho odmítnutí, přestože k němu došlo pro vady, tak nelze spatřovat porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného ústavně zaručeného ústavního práva. Poukaz stěžovatelů na nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nemůže na tomto závěru nic změnit, a to ani ve vztahu k stěžovatelům e) a f).
22. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu