ECLI:CZ:US:2019:4.US.3941.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3941/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HEN s. r. o., v konkursu, sídlem Lipník 10, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 10 Afs 3/2018-81 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 29 Af 124/2015-111, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, neboť jimi podle stěžovatelčina názoru došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv vyplývajících z čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště v Třebíči (dále jen "Finanční úřad pro kraj Vysočina"), vyměřil stěžovatelce na základě provedené daňové kontroly dodatečnými platebními výměry a jedním řádným platebním výměrem ze dne 21. 7. 2014 daň z přidané hodnoty ve výši téměř 52 000 000 Kč. Současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit s tím související penále ve výši přesahující 10 000 000 Kč. Uvedená daň byla stěžovatelce vyměřena z důvodu nepřiznání jejího nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). K odepření tohoto nároku Finanční úřad pro Kraj Vysočina přistoupil pro údajnou účast stěžovatelky na plnění spojeném s podvodem na DPH, přičemž o své účasti na tomto podvodu stěžovatelka věděla nebo přinejmenším vědět mohla a měla, a přesto nepřijala žádná adekvátní opatření, aby své účasti na tomto podvodném jednání zabránila.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Dle jeho názoru se stěžovatelka měla daného jednání dopustit tak, že se jakožto obchodník účastnila obchodu, přičemž v rámci tohoto jednání měla vystupovat pouze jako jeden ze článků řetězce obchodních společností, mezi nimiž tento obchod probíhal - jejím účelem mělo být pouze umělé navyšování ceny při opětovném prodeji [hovězí usně, akátové spárovky a lepené hranoly dub (dále jen "komodity")]. Stěžovatelka při tomto obchodování neměla vykonávat žádnou vlastní aktivitu. Do tohoto obchodu měla vstoupit bez jakýchkoli zkušeností s daným odvětvím, avšak i přesto měla stěžovatelka prakticky ze dne na den provádět obchody v řádech několika milionů korun. Uvedené komodity byly nakupovány ze zahraničí společností TREBOSS, která byla jediným dodavatelem stěžovatelky. Po dodání zboží měla stěžovatelka s minimální marží v průběhu téhož dne, kdy bylo zboží dodáno, toto opět "přeprodat" do zahraničí. Vzhledem ke zjištěným objektivním okolnostem odvolací orgán dovodil, že stěžovatelka si při své činnosti nepočínala obezřetně a že vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem věděla nebo alespoň mohla a měla vědět, že se podílí na plnění zasaženém podvodem na DPH.
4. Proti tomu rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu ke krajskému soudu, který ji zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění uvedl, že daný obchod se vyznačoval některými znaky tzv. karuselových podvodů. Zároveň soud také uvedl, že stěžovatelka nepostupovala obezřetně. Stěžovatelkou namítaná vysoká míra důvěry k dalším obchodním partnerům nebyla dle soudu namístě a nelze ji ani považovat za dostatečný kontrolní mechanismus, jímž by byla splněna stěžovatelčina povinnost učinit opatření k zamezení její účasti na plnění, které je zasaženo podvodem na DPH.
5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu, jakož i orgánů finanční správy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že krajský soud neprovedl jí navržené důkazy (výslechy svědků a čtení protokolů). Stěžovatelka je totiž toho názoru, že provedení těchto důkazů mohlo vyvrátit přesvědčení krajského soudu, že stěžovatelka o své účasti na daném podvodném jednání věděla nebo přinejmenším vědět mohla a měla. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky pochybil, protože připustil vyvozování závěrů ohledně objektivní a subjektivní stránky tohoto případu z řetězce nepřímých důkazů, avšak odmítnul provedení důkazů přímých, které by o subjektivní stránce mohly vypovědět více. Nepřípustně rovněž dovodil nedostatek opatření na straně stěžovatelky k zabránění její účasti na plnění zasaženém podvodem na DPH v podstatě pouze z toho, že doprava předmětného zboží nebyla prováděna v souladu s přepravními dokumenty. V daném případě se dle stěžovatelky tedy nejedná o logický řetězec důkazů. Žádný z orgánů neuvádí, jaká opatření měla stěžovatelka učinit. Na stěžovatelku tak "položily" větší břemeno, než jaké zákon klade na jiné podnikatele. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), popř. ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci však žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal.
10. Námitky, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, totiž představují pouze opakování již dříve uvedených námitek. Stěžovatelka se pokouší o další rozvedení polemiky s již vyřčenými závěry obecných soudů a správních orgánů. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však nepřísluší.
11. Stěžovatelka se v této věci domnívá, že neprovedením jí navrhovaných důkazů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Výběr prováděných důkazů je však věcí obecných soudů, které se nicméně musí vyvarovat libovůle, čemuž je předejito ústavní povinností soudů odůvodnit neprovedení důkazního návrhu. Této povinnosti krajský soud dostál. Jelikož navrhované důkazy nebyly s to prokázat skutečnosti, jejichž prokázání bylo k vyvrácení přesvědčení krajského soudu zapotřebí (prokazovaly skutečnosti pro toto řízení irelevantní), nebylo zapotřebí je provést. Takový postup z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Ústavní soud přisvědčil i závěru krajského soudu ohledně vymezení opatření, která mohla stěžovatelka přijmout k zabránění uložení daňové sankce. Krajský soud uvedl, že daňové orgány nemají žádnou povinnost uvádět stěžovatelce taková opatření. Stěžovatelka přitom rovněž nemusela prokázat svou "nevinu". Naopak správce daně má povinnost prokázat objektivní skutečnosti, ze kterých vyplývá, že daňový subjekt o své účasti na daňovém podvodu věděl či přinejmenším vědět mohl a měl. To v dané věci orgány finanční správy učinily (viz výše), aniž by tím stěžovatelku zatížily nepřiměřeným důkazním břemenem.
13. Zároveň není možné přisvědčit stěžovatelce, že by její podíl na podvodném jednání byl dovozován toliko z jedné skutečnosti (nesprávných údajích na dodacích listech). Obě napadená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí orgánů finanční správy, obsahují celou řadu takových skutečností, které stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu