infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. IV. ÚS 553/19 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.553.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:4.US.553.19.1
sp. zn. IV. ÚS 553/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, P.O.BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2018 č. j. 5 To 87/2018-920, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 77 T 13/2012, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 3. 2013 č. j. 77 T 13/2012-644 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků. Na základě podaného odvolání bylo rozhodnutí krajského soudu rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 5 To 39/2013-712 částečně zrušeno ve výroku o trestu tak, že vrchní soud nově rozhodl, že stěžovateli se ukládá trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 1144/2013-41 tak, že dovolání se podle §265i odst. 1 písm. b) zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odmítá. 4. V právě uvedené věci podal stěžovatel dne 31. 5. 2018 návrh na povolení obnovy řízení, v jehož rámci předložil nově zpracovaný posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný na žádost stěžovatele MUDr. Václavem Horákem, MBA, a MUDr. Zdeňkem Šňupárkem, ohledně mechanismu vzniku zranění poškozené, v němž se znalci vyslovili zejména k otázce intenzity síly působící na tělo poškozené a k mechanismu vzniku nitrolebních úrazových změn, které zapříčinily otok mozku vedoucí ke smrti poškozené. 5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 22. 10. 2018 č. j. 77 T 13/2012-901, jímž krajský soud návrh na povolení obnovy zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 trestního řádu. 6. Právě uvedené usnesení stěžovatel po jeho vyhlášení na veřejném zasedání dne 22. 10. 2018 napadl ústně do protokolu stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením vrchního soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 5 To 87/2018-920, tak, že stížnost byla zamítnuta. III. 7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že svůj návrh na povolení obnovy řízení opřel o nově vypracovaný znalecký posudek znalců MUDr. Horáka a MUDr. Šňupárka, kteří prostudovali zdravotnickou dokumentaci v předmětné věci a dospěli k odlišným závěrům o příčině těžké újmy na zdraví, která vedla ke smrti poškozené, než znalci MUDr. Smatanová a MUDr. Dokoupil, z jejichž závěrů obecné soudy vycházely v odsuzujících rozhodnutích. Tato odlišnost dle stěžovatele spočívala jednak v závěru, že není možno určit, zda zranění hlavy poškozené bylo způsobeno aktivním násilím (údery, kopy), či násilím pasivním (pády v opilosti, resp. nárazy hlavy do pevné překážky při ztrátě rovnováhy), a dále v tom, že násilí působící na hlavu poškozené bylo maximálně střední intenzity, nikoli intenzity velké. I přes uvedené odlišné poznatky znalců však krajský soud návrh stěžovatele na povolení obnovy zamítl, když zaujal stanovisko, že nový znalecký posudek a nová zjištění znalců nepředstavují nový důkaz, ale pouze námitku, která není způsobilá obstát jako nové skutkové zjištění, neboť se jedná pouze o jinou interpretaci stále stejných skutkových zjištění. Proti tomuto závěru krajského soudu se však stěžovatel ohradil s tvrzením, že krajský soud buď závěrům znalců odborně neporozuměl nebo je dezinterpertoval. Stěžovatel zpochybnil rovněž hodnocení výpovědi znalce MUDr. Šňupárka krajským soudem, který v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že znalec během své výpovědi ve veřejném zasedání na podkladě dotazů státní zástupkyně jednak revidoval své závěry obsažené v písemném vyhotovení znaleckého posudku a jednak odpovídal pouze v obecné rovině a nekonkrétně (pročež označil závěry tohoto znalce za tendenční), což je dle stěžovatele v diametrálním rozporu s obsahem protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 10. 2018. Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu pak stěžovatel zpochybnil správnost jeho závěru, že závěry znalce MUDr. Šňupárka se v podstatných směrech neliší od závěrů znaleckého posudku zpracovaného v přípravném řízení znalci MUDr. Dokoupilem a MUDr. Smatanovou, přičemž závěry těchto znalců ve spojení s dalšími zjištěnými informacemi z místa činu (četné krevní stopy, vytržené vlasy), jakož i s výpovědí samotného stěžovatele, svědčí o ataku stěžovatele vůči poškozené, pročež je dle vrchního soudu bezpředmětné, jakou intenzitou síly k tomuto ataku stěžovatele vůči hlavě poškozené došlo, zda středně velkou či velkou intenzitou síly, neboť v důsledku tohoto ataku došlo u poškozené k fatálnímu následku. S tímto názorem však stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že otázka, jaké intenzity byly jeho ataky vůči hlavě poškozené (zda intenzity středně velké nebo velké), je určujícím skutkovým zjištěním pro stanovení právní kvalifikace jeho jednání. Stěžovatel konečně namítl též to, že vrchní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stížnost nebyla ke dni jeho rozhodování, tj. ke dni 19. 12. 2018, stěžovatelem odůvodněna. To však stěžovatel popřel, když upozornil na to, že dne 17. 12. 2018 její odůvodnění doručil prostřednictvím datové schránky krajskému soudu. Pokud vrchní soud o stížnosti rozhodl za necelé dva týdny od okamžiku, kdy mu byl krajským soudem předložen příslušný trestní spis (k doručení spisu vrchnímu soudu došlo dne 6. 12. 2018), pak tím dle názoru stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva, neboť mu neposkytl přiměřený čas ke kvalifikovanému odůvodnění jeho stížnosti. IV. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. 9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného krajským soudem pod sp. zn. 77 T 13/2012, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 11. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést k jeho kasačnímu zásahu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele se závěrem vrchního (i krajského) soudu, že důvod obnovy uplatněný stěžovatelem nelze hodnotit jako novou skutečnost, způsobilou zvrátit meritorní rozhodnutí o vině ve smyslu §278 trestního řádu, k čemuž Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující. 12. Podle §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, nebo nemajetkové újmy v penězích, nebo na vydání bezdůvodného obohacení anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Proto u ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení, zejména posuzuje, zda se obecné soudy při hodnocení charakteru předkládaných důkazů podle kritérií uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu nedopustily libovůle (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3664/18 ze dne 19. 3. 2019). To však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, což mu však nepřísluší, jak bylo uvedeno shora. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud přitom po prostudování příslušného spisového materiálu nemohl dospět k závěru, že by závěry vrchního soudu stran charakteru stěžovatelem nově předloženého důkazu (znaleckého posudku MUDr. Horáka a MUDr. Šňupárka) byly výrazem jeho libovůle. Ústavní soud má naopak za to, že úvahy vrchního soudu (který se plně ztotožnil s vývody, které v této otázce učinil a precizním způsobem odůvodnil již krajský soud) jsou přesvědčivé a logické, přičemž vrchní soud dle názoru soudu Ústavního řádným a srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu nelze stěžovatelem nově uplatněný znalecký posudek považovat za nový důkaz či novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud proto nemá, co by vrchnímu soudu v tomto ohledu vytkl. 13. Ústavní soud rovněž neshledal žádného pochybení (natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance) ani pokud stěžovatel namítal, že vrchní soud chybil, pokud o jeho stížnosti rozhodl, aniž by vyčkal jejího odůvodnění. Jak bylo Ústavním soudem k této otázce zjištěno, napadl stěžovatel usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy bezprostředně po jeho vyhlášení na veřejném zasedání dne 22. 10. 2018. Opis tohoto usnesení byl obhájci stěžovatele doručen dne 16. 11. 2018 a přímo stěžovateli pak dne 19. 11. 2018. Předmětný trestní spis následně krajský soud předložil vrchnímu soudu, jemuž byl spis doručen dne 6. 12. 2018. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce doručil krajskému soudu odůvodnění své stížnosti, kterou podal pouze blanketně, až dne 17. 12. 2018, přičemž krajský soud toto doplnění stížnosti doručil vrchnímu soudu dne 20. 12. 2018, tj. den poté, co již vrchní soud o stížnosti rozhodl. Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by námitka předčasnosti rozhodnutí vrchního soudu byla námitkou důvodnou. Je tomu tak proto, že - jak již Ústavní soud v minulosti uzavřel [srov. nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) nebo nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267)] - v případě tzv. blanketního opravného prostředku je věcí toho, kdo blanketní opravný prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném odůvodnění přednesl, přičemž nelze opomíjet skutečnost, že soud není povinen vyčkat odůvodnění takto podaného opravného prostředku, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno či nikoli. Výjimku z právě uvedeného by však představovaly situace, kdy by stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (jednalo by se obzvláště o ty případy, kdy by zákonná lhůta k podání příslušného opravného prostředku dosud neuplynula, či o případy, kdy by soud - zpravidla na žádost - lhůtu k odůvodnění blanketního opravného prostředku určil jako lhůtu soudcovskou, avšak marného uplynutí této lhůty by již nevyčkal). To však není právě uvedený případ, neboť lhůta k podání stížnosti stěžovateli - s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu vysloveným např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205) - uplynula dne 22. 11. 2019 a stěžovatel soud o stanovení lhůty k jejímu dodatečnému odůvodnění nepožádal. Jestliže tedy stěžovatel prostřednictvím svého obhájce svou stížnost odůvodnil až dne 17. 12. 2019, tj. po téměř měsíci od uplynutí lhůty k jejímu podání podle §143 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §137 odst. 4 téhož zákona, přičemž vrchní soud o ní rozhodl dříve, než mu krajský soud stihl toto odůvodnění postoupit, pak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by vrchní soud postupoval způsobem, který by byl v rozporu se zákonem, tím méně pak s ústavním pořádkem. Právě uvedené platí tím spíše, že v nyní posuzované věci vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele, řízení o níž je ovládáno revizním principem, s nímž souvisí i široká přezkumná povinnost orgánu, který o stížnosti rozhoduje a který je povinen přezkoumat jak věcnou správnost výroku stížností napadeného rozhodnutí (ať již z hlediska jeho obsahové správnosti či správnosti právního posouzení skutkového stavu, významného pro rozhodnutí), tak i řízení, které jeho vydání předcházelo, což vrchní soud také učinil. VI. 14. Protože napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:4.US.553.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 553/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 2. 2019
Datum zpřístupnění 16. 5. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §278, §143 odst.1, §137 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík obnova řízení
trestní řízení
stížnost
opravný prostředek - řádný
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-553-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 106841
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-05-17