ECLI:CZ:US:2019:4.US.569.19.1
sp. zn. IV. ÚS 569/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ireny Klatovské, Josefa Plesnivého, Boženy Groškové, Blaženy Sássové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 35 Co 365/2018-234, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí. Tvrdili, že vedlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 1 Listiny a navrhli jeho zrušení.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uváděli, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací zaujal odlišné právní stanovisko od Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), přičemž stěžovatele s ním dostatečně neseznámil a nedal jim možnost se vyjádřit. Městský soud jen konstatoval, že obvodní soud opatřil postačující skutková zjištění, ale nevyvodil z nich odpovídající právní závěry. Stěžovatelé byli postupem městského soudu vyloučeni z procesu dokazování, když žádný z jejich důkazů nebyl proveden (námitka započtení, promlčení nároku žalobců), městský soud jen stručně odmítl započtení pro neurčitost a konstatoval, že nárok nemůže být promlčen. Z tohoto důvodu se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelů a jako takové je na místě jej zrušit. Stěžovatelé vyslovili obavu, že v souvisejícím sporu o 352 000 Kč bude toto rozhodnutí zakládat oprávněnost a důvodnost zbytku nároku, o kterém není dosud pravomocně rozhodnuto.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že městský soud porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Řízení bylo zatíženo podstatnými vadami, městský soud neprovedl navrhované důkazy a z celého průběhu odvolacího řízení nebylo možné jakkoli usuzovat na jeho právní názor, který městský soud vyjevil až v meritorním rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdili, že neuzavřeli s žalobci žádnou smlouvu o půjčce na financování oprav nemovitosti, nikdy nedoložili investice do bytu a tato ani nebyla provedena řádně. Odmítli, že by Marii Horákovou (spoluvlastník) pověřili k uzavírání jakýchkoli dohod se žalobci. Stěžovatelé toto pochybení namítali již v řízení před obvodním soudem, ale městský soud tyto námitky neshledal důvodnými. Dále argumentovali judikaturou Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva a navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
4. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 20 C 97/2015 vyplynulo, že Radka Drunecká a Vojtěch Drunecký (dále jen "žalobci") podali žalobu u obvodního soudu a požadovali po stěžovatelích zaplacení částky 24 000 Kč s přísl. Žalobci si pronajali byt v domě ve vlastnictví stěžovatelů, který následně zrekonstruovali a finanční prostředky poskytli stěžovatelům. Následně byla mezi žalobci a stěžovateli uzavřena smlouva o finančním vyrovnání, dle které se stěžovatelé zavázali uhradit žalobcům 636 563 Kč v pravidelných měsíčních splátkách 8 000 Kč od 20. 12. 2011 do zaplacení. Žalobci se domáhají celkem tří dlužných splátek po 8 000 Kč od září do listopadu 2014. Obvodní soud však jejich žalobu zamítl, protože ze zjištěného skutkového stavu neplynulo, že by byla naplněna tzv. reálnost smlouvy o půjčce dle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci neprokázali svoji skutkovou verzi a listinné důkazy nájemní smlouva a smlouva o finančním vyrovnání mají povahu pouze dohody o platebních podmínkách, obsah původního závazku z nich nevyplývá.
5. K odvolání žalobců městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí obvodního soudu a konstatoval, že obvodní soud opatřil postačující skutková zjištění, ale nevyvodil z nich odpovídající právní závěry. Městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelům uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 24 000 Kč s úrokem 8,05% z prodlení od 21. 11. 2014 do zaplacení a zavázal je k náhradě nákladů řízení žalobců ve výši 45 911 Kč.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud" a nemůže posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustil obecný soud, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítají-li stěžovatelé jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecného soudu výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecný soud porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatelů nebo nikoli. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecným soudem či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatelé namítají pouze pochybení městského soudu při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnili, v čem spatřují porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost je nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutím, které bylo učiněno v civilním řízení městským soudem. Stěžovatelům v něm byla uložena povinnost zaplacení peněžité částky žalobcům. Jejich námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecného soudu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoli vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti. Jejich argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857), nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http:// nalus.usoud.cz].
9. Námitky stěžovatelů, že byl porušen fair proces, považuje Ústavní soud za nedůvodné. Stěžovatelé v podstatě tvrdili, že bylo vydáno překvapivé rozhodnutí, kdy městský soud zaujal odlišné stanovisko než obvodní soud a nedal jim možnost účinně uplatnit jejich obranu a dospěl ke zcela odlišným skutkovým zjištěním na základě hodnocení důkazů a stěžovatele s tímto zjištěním dostatečně neseznámil a nedal jim možnost se vyjádřit. Stěžovatelé, dle jejich přesvědčení, byli vyloučeni z procesu dokazování, když žádný z jejich důkazů nebyl proveden. Z obsahu protokolu o jednání před obvodním soudem je zřejmé, že dne 24. 8. 2016 (č. l. 67-68) soud poučil účastníky o jejich povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, v opačném případě bude soud dle §120 odst. 2 o. s. ř. vycházet při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Nesplnění důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení může mít za následek vydání nepříznivého rozhodnutí pro danou procesní stranu. Stěžovatelé v písemném podání soudu (č. l. 71-76) namítali, že nárok žalobců neuznávají, zpochybnili oprávněnost jednání Marie Horákové, smlouvu o finančním vypořádání považují za neplatnou. Dále popřeli, že by na nemovitosti byly provedeny rekonstrukční práce, současně požádali o slevu 50% z vyúčtovaných prací s tvrzením, že lze zohledňovat pouze účelně vynaložené náklady a vznesli námitku promlčení žalobci uplatněného nároku. Proti zamítavému rozhodnutí se odvolali žalobci, právní zástupce žalobců se k odvolání vyjádřil dne 19. 10. 2018 (č. l. 224-228) tak, že opakoval procesní obranu jako v řízení před obvodním soudem, aniž by navrhl provedení jakýchkoli důkazů. Ve věci bylo nařízeno jednání před městským soudem dne 20. 11. 2018, kterého se zúčastnily obě procesní strany a měly možnost realizovat svoje procesní práva.
10. Ústavní soud přisvědčil názoru městského soudu, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, z nichž však nevyvodil odpovídající právní závěr. V řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva dle §667 odst. 1 občanského zákoníku, tehdy účinného, kterou se stěžovatelé (jako pronajímatelé) zavázali uhradit žalobcům (jako nájemcům) náklady na změnu věci (nemovitosti). Úhrada nákladů spojených s provedenými změnami na věci se řídí především smlouvou mezi pronajímateli a nájemci. Jde tak o plnění ze smlouvy a mezi účastníky bylo nesporné, že stěžovatelé žalobcům z uvedeného titulu dluží 24 000 Kč, proto je žaloba důvodná. Zmocnění stěžovatelů pro původně žalovanou Marii Horákovou (zemřela 17. 4. 2017) k uzavření smluv o nájmu a o finančním vyrovnání ze smlouvy uzavřené mezi spoluvlastníky dne 1. 2. 2000 a následného jednání stěžovatelů podle smlouvy o finančním vyrovnání, kdy i platby dle sjednaného splátkového kalendáře odcházely ve prospěch žalobců po dobu tří let z účtu stěžovatelky č. 1. Poslední splátku stěžovatelé žalobcům zaplatili v srpnu 2014, žaloba byla podána dne 3. 3. 2015, nárok tedy nemůže být promlčen. Městský soud dospěl k závěru, že zcela nedůvodná je i námitka započtení, kterou stěžovatelé uplatnili jako procesní obranu v řízení před soudem, a to z důvodu její neurčitosti. Stěžovatelé na jedné straně tvrdili, že jim investicemi žalobců vznikla škoda, a na straně druhé se domáhají slevy z ceny provedených prací. Stěžovatelé jsou od 21. 11. 2014 v prodlení, proto žalobcům přísluší od tohoto data i zákonný úrok z prodlení. Ze shora uvedených důvodů městský soud napadený rozsudek změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobci měli v řízení plný úspěch, mají proto vůči neúspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů, které jim v řízení před soudy obou stupňů vznikly (§224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
11. Ústavní soud podotýká, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V daném případě stěžovatele nebylo třeba poučovat před odvolacím soudem dle §118a odst. 2, §213b odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodné skutečnosti byly dané a odvolací soud je neměnil či nerozšiřoval. Dle §118a odst. 4 o. s. ř. věta za středníkem, poučovací povinnost soudu neplatí, je-li účastník řízení zastoupen advokátem, tak jak byli stěžovatelé po celou dobu probíhajícího soudního řízení.
12. Stěžovatelé nesprávně předpokládali, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry městského soudu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13, nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 a další). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že argumentace stěžovatelů k překvapivému a nepředvídatelnému rozhodnutí nálezy Ústavního soudu, jehož právní závěry měli stěžovatelé zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromíra Jirsa v. r.
předseda senátu