ECLI:CZ:US:2019:4.US.616.19.1
sp. zn. IV. ÚS 616/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2019 č. j. 1 As 393/2018-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na informace.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností, a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně "projednatelná".
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává setrvale názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj