ECLI:CZ:US:2019:4.US.741.19.1
sp. zn. IV. ÚS 741/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Renaty Vaněčkové, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 29 Cdo 4722/2016-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 29 Co 140/2016-169, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 2. 2016, č. j. 17 C 253/2009-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a obchodní korporace Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se před obecnými soudy proti vedlejší účastnici neúspěšně domáhala zaplacení částky 1 005 075 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené ztrátou vymahatelnosti postoupené pohledávky za dlužnicí v konkursním řízení. Pohledávka vznikla jako plnění ze smlouvy o úvěru, poskytnuté vedlejší účastnicí třetí osobě, vůči níž stěžovatelka následně v konkursním řízení také vystupovala jako věřitelka, přihlášenou pohledávku vedlejší účastnice popřela, a následně podala žalobu o určení existence uvedené pohledávky. Stěžovatelka poté nabyla pohledávku vedlejší účastnice za konkursní dlužnicí postoupením a navrhla své procesní nástupnictví v konkursním řízení namísto vedlejší účastnice; vedlejší účastnice mezitím vzala žalobu o určení existence pohledávky zpět. Podle stěžovatelky jí vedlejší účastnice svým postupem znemožnila uspokojení postoupené pohledávky v konkursním řízení.
Obvodní soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ve věci žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zpětvzetím žaloby na určení pravosti postoupené pohledávky v konkursním řízení vedeném na majetek dlužnice skutečně porušila svoji prevenční povinnost podle §415 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), v důsledku čehož stěžovatelce vznikla škoda, jejíž výše spočívala v rozdílu mezi částkou, která by stěžovatelce připadla na všechny její pohledávky, byla-li by do rozvrhu zařazena i tato, a částkou, která jí skutečně připadla. Uvedený rozdíl činil podle obvodního soudu 26 577 Kč, neboť stěžovatelka se v průběhu konkursního řízení vzdala zástavního práva zajišťujícího postoupenou pohledávku; všechny uspokojované pohledávky (i nezahrnutá postoupená pohledávka) se tak nacházely ve stejné třídě. Stěžovatelce však již byla v průběhu řízení před obecnými soudy vedlejší účastnicí vyplacena částka 408 079 Kč spolu s kapitalizovanými zákonnými úroky ve výši 107 311,37 Kč. Jelikož uvedené částky převyšují vyčíslenou škodu, obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl.
Odvolací soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrdil, přestože věc posoudil po právní stránce odlišně; korigoval právní závěry obvodního soudu v tom smyslu, že zástavní právo stěžovatelky v rozsahu postoupené pohledávky trvalo - v případě určení její pravosti měla být skutečně uspokojena odděleně. Jelikož by však v důsledku tohoto kroku byly ostatní pohledávky (tedy i dvě další nezajištěné pohledávky stěžovatelky za dlužnicí) uspokojeny v podstatně nižší míře, než v případě, že postoupená pohledávka do konkursního řízení zahrnuta nebyla, nemohla stěžovatelce jednáním vedlejší účastnice vzniknout žádná škoda.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání, zčásti pro jeho nepřípustnost, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelkou prosazovanou konstrukci mechanismu výpočtu výše škody, vzniklé jednáním vedlejší účastnice, odmítl již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v projednávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.2015, sp. zn. 29 Cdo 986/2013). Správnost výpočtu výše vzniklé škody Nejvyšší soud znovu odůvodnil a uvedl, že nemá důvod odchýlit se od závěrů citovaného rozsudku; dále uvedl, že odvolací soud zcela respektoval jeho závazný právní názor a získal potřebná skutková zjištění, pouze provedl chybný matematický výpočet a dospěl k nesprávným částkám. Chybu Nejvyšší soud napravil a uzavřel, že i tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí, neboť chyba v počtech neměla na výsledek sporu vliv; přípustnost dovolání nezaložila ani otázka výkladu §527 obč. zák.
Stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy jí měly odepřít soudní ochranu práva pokojně užívat majetek; v důsledku nezohlednění její argumentace dospěly k nesprávným (neúplným) skutkovým zjištěním, o něž posléze opřely svá zamítavá rozhodnutí ve věci. Pohledávka stěžovatelky byla jednáním vedlejší účastnice (zpětvzetí určovací žaloby) znehodnocena, stala se neprodejnou a vzniklá škoda odpovídá poklesu tržní (obvyklé) ceny pohledávky; míru znehodnocení pohledávky měly obecné soudy zkoumat znaleckým zkoumáním ceny obvyklé. Stěžovatelka vyčíslila škodu na částku 377 663,50 Kč. Přestože by se mohlo zdát, že na výsledek sporu výsledná částka škody stále nemohla mít vliv, nesprávné skutkové závěry obecných soudů mají dopad do právní sféry stěžovatelky - jednak s ohledem na probíhající řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, v němž se vedlejší účastnice proti stěžovatelce domáhá vrácení částky 515 390,37 Kč s příslušenstvím, přičemž soudy jsou v uvedené věci vázány nesprávnými skutkovými závěry obecných soudů (skutečná výše škody) v projednávané věci; jednak byla s ohledem na neaplikaci poměrné zásady rozvržení nákladů řízení vedlejší účastnici nesprávně přiznána náhrada nákladů v plné výši.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze hodnotit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Uvedené právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí (několikátých v pořadí), dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., nebo že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny) - to je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, nebo použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Ani zde Ústavní soud prostor pro meritorní posouzení věci neshledal. Skutečnost, že obecné soudy nepřijaly právní konstrukci o vyčíslení výše škody, předestřenou stěžovatelkou, sama o sobě porušení jejích základních práv a zásad spravedlivého procesu nezakládá, neboť právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na uspokojivý výsledek sporu, o němž má každá z procesních stran vlastní představu. Úkolem obecných soudů je rozhodnout věc podle platného podústavního práva v mantinelech ústavněprávních principů; nevybočí-li z těchto mantinelů, nepřísluší Ústavnímu soudu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Žádný z takových důsledků však podle všeho v případě stěžovatelky nenastává, alespoň ne podle jejích tvrzení. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna; ve věci jsou již několikátými v pořadí, nelze proto ani tvrdit, že by se projednávanou věcí dostatečně nezabývaly. Stěžovatelka ostatně v ústavněprávní rovině žádné konkrétní a relevantní námitky nevznáší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, jež Ústavní soud nepovažuje za extrémní či vybočující ze standardů právního výkladů a představující interpretační libovůli.
Stěžovatelkou tvrzené nesprávné posouzení náhrady nákladů řízení tím, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada v plné výši, neodpovídá skutečnosti. Obvodní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků řízení; odvolací soud tento výrok zčásti změnil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč. I kdyby tak učinil svévolně, stěžovatelka neuvádí žádné skutečnosti, že by částka 10 000 Kč, kterou Ústavní soud považuje za bagatelní, byla způsobilá její majetkovou sféru zasáhnout citelným způsobem a založit tak důvod, aby se Ústavní soud uvedenou námitkou z ústavněprávního hlediska blíže zabýval.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani doplnění ústavní stížnosti, dokreslující pozadí vzniku úpadku dlužnice, která je matkou stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu