ECLI:CZ:US:2019:4.US.839.19.1
sp. zn. IV. ÚS 839/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Zamišky, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 27 Cdo 4117/2017-363, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Ladislava Hršela, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 5. 12. 2018, č. j. 27 Cdo 4117/2017-363, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud" nebo "vrchní soud") ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Cmo 114/2014-260. Vrchní soud rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "nalézací soud") ze dne 20. 7. 2013, č. j. 44 Cm 151/2010-183, a to tak, že rozsudek nalézacího soudu v části, kterou byla stěžovateli povinnost zaplatit navrhovateli (tj. vedlejšímu účastníkovi) 15 000 000 Kč, potvrdil; ve zbývající části jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.); zpochybněný závěr, podle něhož nebyl dohodou uzavřenou mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem založen závazek Ing. Hršela poukázat stěžovateli 15 000 000 Kč na jeho bankovní účet, a stěžovatel tudíž uvedenou částku "drží" bez právního důvodu, ve výsledku odpovídá výkladovým pravidlům určeným v §35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), a §266 obchodního zákoníku, jak byla vyložena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016). Podle dovolacího soudu není pochyb, že uzavřená dohoda žádné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit závazek vedlejšího účastníka poukázat stěžovateli 15 000 000 Kč, a právo stěžovatele si takto poukázané peněžní prostředky ponechat, neplyne.
Řádně zastoupený stěžovatel podal včasnou ústavní stížnost; je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 90 Ústavy, právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina")
a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů. Právním důvodem převodu peněžních prostředků na účet stěžovatele byl úmysl vedlejšího účastníka podílet se na společném záměru - výstavbě rehabilitačního centra, k čemuž měly sloužit právě převedené finanční prostředky, což ostatně přiznává i vedlejší účastník. Nelze tedy tvrdit, jak to učinil odvolací soud, jehož závěry odmítnutím dovolání posvětil Nejvyšší soud, že by plnění ze strany vedlejšího účastníka na účet stěžovatele bylo bez právního důvodu. Podle stěžovatele je rozhodnutí dovolacího soudu buď nesprávné, nebo nebylo řádně odůvodněno, protože z něj jednoznačně nevyplývá řešení dovolací otázky (dovolací otázkou se ve skutečnosti vůbec nezabývá). Podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečností naplněn nebyl.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i souvisejících rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Takzvané právo na spravedlivý proces, na které se odvolává stěžovatel, nezaručuje účastníkovi soudního řízení právo na úspěch podle jeho představ, ale "jen" projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo. Nejvyšší soud stručně, ale přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu považuje dovolání stěžovatele za nepřípustné a Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. Usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí předcházející, jsou dostatečným způsobem odůvodněna a vyplývá z nich jednoznačně, z jakého důvodu je stěžovatel povinen vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. ve výši 15 000 000 Kč. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze pro stručnost bez dalšího odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění (§43 odst. 3 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu