ECLI:CZ:US:2019:4.US.913.19.1
sp. zn. IV. ÚS 913/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2018 č. j. 6 As 309/2018-29 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2018 č. j. 22 A 81/2017-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně také namítá porušení čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka doručila Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad") žádost o obnovu územního řízení o umístění stavby "XXX, 4 x RD" (jednalo se o stavbu elektrických přípojek), které bylo ukončeno územním rozhodnutím ze dne 16. 8. 2013.
3. Městský úřad rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016 č. j. MUFO 35838/2016 její žádost zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla a ani neměla být účastníkem územního řízení. Právo podat žádost o obnovu řízení přitom svědčí pouze účastníkům původního řízení.
4. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (tj. vedlejší účastník) k odvolání stěžovatelky rozhodl rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č. j. MSK 166566/2016 tak, že její odvolání zamítl.
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2018 č. j. 22 A 81/2017-53 zamítl žalobu stěžovatelky proti výše rubrikovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
6. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 6 As 309/2018-29 tak, že kasační stížnost se zamítá (výrok I), že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka vůbec neučinila předmětem kasační stížnosti stěžejní otázku celé kauzy, totiž důvody pro své účastenství v původním územním řízení, jehož obnovy se domáhala. Její námitky jsou ryze procesního charakteru, přičemž ani jedna z nich nebyla uplatněna v žalobě, jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu. Námitka týkající se posouzení návrhu na obnovu řízení jako odvolání nezazněla před krajským soudem vůbec, jde tedy o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Námitka, že městský úřad nerozhodl o návrhu na obnovu řízení ve tříleté zákonné lhůtě, se poprvé v řízení před krajským soudem objevila až ve stěžovatelčině replice ze dne 9. 8. 2017, tedy několik měsíců po uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žaloby podle §71 odst. 2 s. ř. s., která je s ohledem na §72 odst. 1 s. ř. s. dvouměsíční a počítá se od doručení napadeného rozhodnutí stěžovatelce. Stěžovatelce přitom nic nebránilo v tom, aby tento žalobní bod uplatnila včas - nelze říci, že by stěžovatelka prostřednictvím předmětného žalobního bodu přímo reagovala na nějaký zcela nový argument vedlejšího účastníka uplatněný až ve vyjádření k žalobě. Krajský soud tak neměl povinnost, ba ani oprávnění se touto argumentací stěžovatelky věcně zabývat [nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 164/97 (N 39/13 SbNU 277), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 č. j. 1 Afs 25/2004-69], byť jistě měl ve svém rozsudku vysvětlit, proč tak nečiní. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že toto pochybení krajského soudu není natolik závažné, aby vedlo ke zrušení napadeného rozsudku. S ohledem na §110 odst. 1 s. ř. s. může úvahu o opožděnosti uplatněného žalobního bodu učinit i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 2 As 46/2011-270 a ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. 6 Afs 283/2018). Jen nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud doplnil, že uvedenou námitku by nemohl shledat důvodnou ani věcně. Podle §100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), omezuje skutečně lhůta tří let od právní moci rozhodnutí účastníka původního řízení, který pouze v této lhůtě může podat návrh na obnovu řízení. Je-li však návrh včas podán, pak pro samotné rozhodování správního orgánu platí obecné lhůty pro vydání rozhodnutí vymezené v §71 správního řádu, jejichž překročení stěžovatelka nenamítá. Ani překročení těchto lhůt by ovšem nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, opravňovalo by pouze účastníka řízení, aby se bránil proti průtahům v řízení, a to v první řadě cestou opatření proti nečinnosti
podle §80 správního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zejména spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že správní soudy z úřední povinnosti neshledaly pochybení na straně vedlejšího účastníka, když se ztotožnil se závěry městského úřadu, který neposoudil žádost o obnovu řízení ze dne 11. 8. 2016 jako odvolání opomenutého účastníka řízení. Co se týče námitky posouzení jejího podání jako odvolání, dle názoru stěžovatelky se nejedná o nepřípustnou kasační námitku, jak uvedl Nejvyšší správní soud, neboť stěžovatelka jí reagovala na rozsudek krajského soudu, který sám nenapravil výše uvedené pochybení vedlejšího účastníka z úřední povinnosti. Oba soudy zcela formalisticky zhodnotily právní podstatu věci a nepřihlédly k povaze pochybení vedlejšího účastníka, který zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současné postupoval v rozporu s výše uvedenými zásadami vyjádřenými v Listině, pročež se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
13. Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že správní soudy měly posoudit a následně zrušit rozhodnutí vedlejšího účastníka z úřední povinnosti. Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu [srov. východiskově např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003 č. j. 2 Azs 9/2003-40 (č. 113/2004 Sb. NSS), ze dne 14. 2. 2008 č. j. 7 Afs 216/2006-63 nebo ze dne 21. 12. 2010 č. j. 9 As 61/2010-126], podle které je v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu uplatňována přísná (až na zcela ojedinělé výjimky, což není nyní přezkoumávaná věc) dispoziční zásada, a že je dokonce "jinou vadou řízení před soudem" s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud správní soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Takovýto nesprávný postup správního soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do ústavního principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí. Je tedy nutné trvat na řádném vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Jestliže Nejvyšší správní posoudil námitku stěžovatelky stran posouzení jejího podání - návrhu na obnovu řízení (sub 2) jako odvolání za námitku nepřípustnou, jelikož stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před krajským soudem, učinil tak v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou a ústavními kautelami.
14. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že zejména na výkladu Nejvyššího správního soudu (jak je shrnut v bodě 6 tohoto usnesení) neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, naopak se jedná o rozhodnutí řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], které je nadto argumentačně podloženo relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Vzhledem k výsledku tohoto řízení nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelky ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu