ECLI:CZ:US:2019:4.US.953.19.1
sp. zn. IV. ÚS 953/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ivety Reinlové, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 2320/2018-521, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co 454/2015-491, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 8 703 556 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění ve výši škody vzniklé požárem nákladního vozidla umístěného v objektu vlastněném stěžovatelkou. Vedlejší účastnice je pojistitelkou provozovatele vozidla, který měl objekt stěžovatelky v nájmu.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud" nebo "nalézací soud") žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 25 C 203/2012-269, v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že na případ se nevztahuje tzv. objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla (§427 a násl. obč. zák.) a vedlejší účastnice tak není ve sporu pasivně legitimována; nalézací soud mimo jiné uzavřel, že škoda vznikla výlučně zaviněním stěžovatelky. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") prvním rozsudkem ve věci ze dne 17. 3. 2016, č. j. 58 Co 454/2015-414, rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil; ztotožnil se se závěrem, že se na projednávanou věc nevztahuje §427 a násl. obč. zák., dalšími odvolacími důvody se proto nezabýval.
Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") prvním rozsudkem ve věci ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 Cdo 3485/2016-465, oba výše uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc městskému soudu k projednání. Dovolací soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že otázka, zda vznícení vozidla vlivem jeho technické závady, je okolnost, která má původ v provozu vozidla (s důsledky majícími vliv na otázku odpovědnosti za škodu podle §427 a násl. obč. zák.), dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní, technická závada s jeho provozem souvisí a vyznačuje se potenciální nebezpečností v případě selhání - ať již je vozidlo v pohybu či v klidu. Stěžovatelce tak vznikl přímý nárok na náhradu škody proti vedlejší účastnici - pojistitelce odpovědnosti provozovatele předmětného vozidla.
Městský soud druhým rozsudkem ve věci (zde napadeným) změnil citovaný rozsudek obvodního soudu zčásti tak, že přiznal stěžovatelce částku 3 422 558,50 Kč s příslušenstvím; ve zbytku zamítnutí žaloby potvrdil a podle úspěchu ve věci přiznal vedlejší účastnici náhradu poměrné části nákladů řízení. V otázce pasivní legitimace vedlejší účastnice z titulu objektivní odpovědnosti pojištěného provozovatele vozidla, jež způsobilo škodu, byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Zabýval se proto dále posouzením míry spoluzavinění stěžovatelky na vzniklé škodě ve smyslu §441 obč. zák. - zde se neztotožnil se závěrem obvodního soudu o výlučné míře zavinění stěžovatelky a za přiměřený podíl jejího spoluzavinění na vzniklé škodě stanovil rozsah 50 %.
Nejvyšší soud (druhé) dovolání odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se při řešení otázky spoluzavinění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; posouzení míry zavinění poškozeného závisí vždy na konkrétních okolnostech věci. Odvolací soud vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a své úvahy logicky, srozumitelně a přesvědčivě vyložil. K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud uvedl, že vycházel-li obvodní soud původně ze
100 % podílu stěžovatelky na vzniklé škodě a odvolací soud tento závěr následně změnil na podíl spoluzavinění ve výši 50 %, je uvedená změna ku prospěchu stěžovatelky a nelze přijmout závěr, že by se obecné soudy dosud otázkou případného spoluzavinění stěžovatelky na vzniku škody nezabývaly a stěžovatelka by neměla příležitost se k ní vyjádřit a vznést relevantní argumentaci.
Stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí pro porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, způsobeného zaprvé nedostatečným odůvodněním závěru odvolacího soudu o jejím spoluzavinění, zadruhé nerespektováním závazného právního názoru dovolacího soudu, zatřetí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu a začtvrté nevypořádáním zásadních argumentů stěžovatelky ze strany dovolacího soudu, týkajících se zejména překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu o podílu spoluzavinění stěžovatelky (čl. 38 odst. 2 Listiny); tím měla být porušena také "zásada rovnosti zbraní", zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. Konečně obecné soudy podle názoru stěžovatelky projednávanou věc posoudily v rozporu s principem právní jistoty, předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci a zásadou legitimního očekávání jako základních principů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se seznámil s obsahem všech uvedených rozhodnutí i přiložených podání stěžovatelky a dospěl k závěru, že žádné z jí tvrzených (ani jiných) porušení ústavně zaručených práv v postupu obecných soudů nespatřuje. Relevantními námitkami z pohledu Ústavního soudu byla zejména tvrzená překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a s ní spojené potenciální porušení rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny) a práva vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny). Přisvědčit těmto námitkám by z pohledu Ústavního soudu bylo namístě v případě, že by obvodní i městský soud nejprve žalobě stěžovatelky vyhověly, a teprve po kasačním zásahu Nejvyššího soudu by se městský soud začal zabývat otázkou případného spoluzavinění stěžovatelky jako poškozené, aniž by jí současně dal příležitost se k těmto úvahám, majícím vliv na výsledek řízení, vyjádřit - jenže tak tomu v případě stěžovatelky nebylo, jak v napadeném usnesení vyložil už Nejvyšší soud (viz výše). Není tedy pravda ani to, že by se Nejvyšší soud opomněl s uvedenou námitkou stěžovatelky vypořádat.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu o polovičním podílu spoluzavinění nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, neboť nejprve byla její žaloba zamítnuta (mimo jiné) z důvodu jejího výlučného zavinění vzniku škody (§441 obč. zák.). K tomuto závěru dospěl obvodní soud a městský soud jej napoprvé nepřezkoumával, neboť za primární důvod zamítnutí žaloby považoval nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice, dalšími odvolacími důvody se proto v prvním rozsudku ve věci nezabýval, jak uvádí sama stěžovatelka. Z právě uvedeného nicméně logicky plyne, že stěžovatelka měla prostor brojit proti případnému spoluzavinění vzniklé škody v odvolání, což také učinila, jak je patrno z prvního rozsudku městského soudu.
Stěžovatelka od počátku (již v podané žalobě) směřovala svoji argumentaci právě k objektivní odpovědnosti za škodu podle §427 obč. zák. - v jejím případě tak nešlo ani o následné právní překvalifikování věci, k němuž by dříve neměla příležitost se vyjádřit, přestože se svou argumentací v tomto ohledu uspěla až u dovolacího soudu, který následně zavázal odvolací soud právním názorem o naplnění podmínek pasivní legitimace vedlejší účastnice. Teprve tehdy se městský soud zabýval zbývající argumentací stěžovatelky uplatněnou v odvolání, částečně jí přisvědčil právě v otázce spoluzavinění na vzniku škody, snížil jeho podíl na 50 % a nárok na náhradu poloviny vyčíslené škody stěžovatelce přiznal. Jak správně uvádí Nejvyšší soud, městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve prospěch stěžovatelky; v takové situaci se stěžovatelka nemůže dovolávat nepřípustné překvapivosti rozhodnutí či porušení rovnosti zbraní.
Nelze přijmout ani závěr, že by odvolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu nerespektováním závazného právního názoru dovolacího soudu. Stěžovatelka správně uvádí, že odvolací soud byl vázán závěrem o přímém nároku stěžovatelky (poškozené) proti vedlejší účastnici jako pojistitelce z titulu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku ve smyslu §427 obč. zák. Povinnosti následovat uvedený právní názor dovolacího soudu však odvolací soud beze zbytku dostál. Nepřiznal-li následně stěžovatelce náhradu škody v plné výši s odkazem na její částečné spoluzavinění, nebyl jeho postup překvapivý (viz výše) ani svévolný, neboť otázka spoluzavinění poškozeného je na otázce, kdo nese odpovědnost za škodu, nezávislá. Odvolací soud se proto závaznému právnímu názoru dovolacího soudu nezpronevěřil, neboť ten se otázkou spoluzavinění poškozeného v prvním rozsudku ve věci nezabýval; zabýval se jí až v napadeném usnesení, v němž již vady v postupu odvolacího soudu nezjistil.
V napadených rozhodnutích neshledává Ústavní soud ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vyšel přitom z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jemuž jedinému výklad podústavního práva přísluší. Do této pravomoci Ústavní soud jako ochránce ústavnosti nesmí zasahovat, nevybočí-li dovolací soud extrémním způsobem z ústavněprávních mezí rozhodovací činnosti obecných soudů - o takový případ se zde nejedná.
V procesním postupu odvolacího ani dovolacího soudu Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, jež by dosahovalo ústavně právní roviny, mohlo by mít vliv na výsledek sporu a spravedlivost řízení jako celku. Stěžovatelce byla poskytnuta soudní ochrana v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa
předseda senátu