Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 20.11.2019, sp. zn. IV. ÚS 988/19 [ nález / FILIP / výz-3 ],paralelní citace: N 195/97 SbNU 101 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.988.19.1
(Ne)přiznání nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu
Právní větaVystoupí-li ten, kdo v řízení o vydání náhradního pozemku vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného státu, neboť žalobce změnil žalobu, takže (nepřímým) předmětem takového řízení již přestal být pozemek, na němž měl vedlejší účastník nějaký zájem, a rozhodne-li soud o nákladech řízení mezi tímto vedlejším účastníkem a žalobcem (oprávněnou osobou), aniž by dané řízení bylo skončeno rozhodnutím ve věci samé, není v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li takovému vedlejšímu účastníkovi s ohledem na okolnosti případu, plynoucí ze specifické povahy daného řízení, resp. jeho předmětu a vedlejšího účastenství v něm, jakož i z judikaturního vývoje ohledně toho, jaký pozemek je k vydání vhodný, přiznána náhrada nákladů podle §150 občanského soudního řádu.
ECLI:CZ:US:2019:4.US.988.19.1
sp. zn. IV. ÚS 988/19NálezNálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Poliklinika Spořilov, s. r. o., sídlem Božkovská 2967/4, Praha 4 - Záběhlice, zastoupené Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 28 Co 346/2018-537, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Marcely Vlachové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces (sc. - práva na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11Listiny ve spojení s čl. 1Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Usnesením ze dne 27. 7. 2018 č. j. 44 C 223/2014-438 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v řízení o nahrazení projevu vůle vedeném MVDr. Františkem Hertlem, právním předchůdcem vedlejší účastnice v tomto řízení (dále jen "žalobce"), proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "žalovaná"), jehož se - jako vedlejší účastnice na straně žalované - účastnila stěžovatelka, bylo na základě §142 odst. 1občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uloženo žalobci, aby stěžovatelce zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 299 843,40 Kč.3. K odvolání žalobce i stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu změnil tak, že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznává, a dále rozhodl, že se žalobci ve vztahu ke stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud shledal, že v projednávané věci došlo k liknavému a svévolnému postupu žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) při uspokojování nároku žalobce na převod jiného vhodného pozemku za pozemky nevydané, protože nezařazovala do veřejných nabídek dostatečné množství adekvátních pozemků k uspokojení restitučních nároků a především trvala na nesprávném ocenění nároku žalobce, čímž prakticky vyloučila možnost uspokojení jeho nároku převodem pozemků z veřejné nabídky. A vzhledem k tomu, že se účastníci daného řízení shodli, že pozemek, který byl předmětem sporu, nevyhovoval kritériím plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 447/2017 a že žalobce dal najevo, že souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku a vyžádal si lhůtu, aby takový pozemek mohl vyhledat, a tedy neodmítl jiné plnění než převodem předmětného pozemku, poskytl mu městský soud prostor tím, že zrušil rozsudek obvodního soudu (v řízení vedeném před ním pod sp. zn. 44 C 223/2014) a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení. Za tohoto stavu stěžovatelka z řízení vystoupila, neboť nemovitosti, na nichž měla zájem, již předmětem řízení nejsou. 4. Podle názoru městského soudu z hlediska svých zájmů stěžovatelka sice uspěla, tuto skutečnost však nelze izolovat od předmětu sporu ve věci samé a nevzít v úvahu, že do řízení vstoupila z vlastního podnětu. Předmětem sporu zůstává nalezení vhodného náhradního pozemku, což je úkol žalované, pro žalobce je to úkol nesnadný, a bylo by nespravedlivé po něm žádat, aby hradil náklady řízení, ukáže-li se jím vybraný pozemek nevhodným, navíc až v průběhu řízení se ustálila judikatura ohledně výkladu "vhodného náhradního pozemku". Stěžovatelka mohla přitom hájit své zájmy prostřednictvím žalované (dát jí k dispozici relevantní údaje či důkazy), aniž by do řízení vstupovala, a musela počítat s tím, že bude platit náklady řízení, které jí nemusí být následně uhrazeny. Uvedené skutečnosti pak městský soud označil za "důvody hodné zvláštního zřetele" ve smyslu §150o. s. ř. s tím, že považuje za spravedlivé, aby si za těchto okolností stěžovatelka nesla náklady řízení ze svého.II. Stěžovatelčina argumentace5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že závěry městského soudu nepovažuje za správné, neboť u žádného z výše uvedených důvodů nejde o "důvody zvláštního zřetele hodné" ve smyslu výše uvedeného ustanovení, protože nemají původ v konkrétních okolnostech případu, ale v okolnostech společných pro určitý typ řízení, resp. společných pro postavení neomezeného okruhu účastníků odvozených od způsobu vzniku či podoby účasti těchto účastníků v řízení. Do řízení vstoupila proto, že jí jako nájemkyni svědčilo právo k nabytí předmětného pozemku, fakticky ho užívala, neboť tvořil jeden celek s jejími budovami, příp. ty na něm zčásti stály, přičemž její zájmy nebyly shodné se zájmy žalované. Upozornila také, že žalobce nic proti jejímu vstupu do řízení nenamítal, že mu navrhla, že když žalobu vezme zpět, nebude v řízení požadovat náhradu nákladů řízení, žalobce však v řízení pokračoval s tím, že to nechá na posouzení soudu, i když upozorňovala, že nejde o vhodný pozemek, již v roce 2015.6. Městskému soudu dále vytkla, že se nezabýval otázkou, co bylo žalobci známo o poměrech předmětného pozemku, s tím, že žalobce podal žalobu na převod pozemku, o němž si nezjistil vůbec nic. Pokud by tak učinil, zjistil by, že je využíván jako zahrada areálu polikliniky a že požádala o jeho převod do svého vlastnictví. Dle stěžovatelky za této situace by měl být neúspěch v řízení přičítán k žalobcově tíži.7. Právo na soudní ochranu městský soud porušil i tím, že vydal rozhodnutí, které nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, a tím jí znemožnil skutkově a právně argumentovat k otázce, která se jevila městskému soudu jako významná. Nemohla tak reálně a efektivně hájit svá práva. Současně stěžovatelka upozornila, že nedošlo k zamítnutí žaloby a žalobce má možnost si vybrat jiný pozemek, a že tím byl zvýhodněn, protože zamítnutí žaloby by mělo za následek povinnost hradit náklady řízení i žalované. Bude-li nakonec úspěšný, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení za celé řízení, tedy i za tu část, v níž úspěšný nebyl, což stěžovatelka považuje za nespravedlivé.III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.9. Městský soud uvedl, že před rozhodnutím o odvolání upozornil stěžovatelku, že hodlá použít při rozhodování o nákladech řízení §150o. s. ř. a stěžovatelka se k možné aplikaci moderačního práva podrobně písemně vyjádřila. Dále konstatoval, že úvaha o tom, zda jde o výjimečný případ a zda existují důvody zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a že vzal v úvahu, že v odvolacím řízení o přezkoumání rozsudku obvodního soudu, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku na žalobce za účelem uspokojení jeho nároku na převod náhradního pozemku za pozemky, které nebylo možno vydat, v zájmu předvídatelnosti účastníky seznámil s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 447/2017, zejména s tam provedeným výkladem "vhodného zemědělského pozemku", tj. zařaditelného - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, resp. žalované - do veřejné nabídky podle §11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a právě k takovému liknavému a svévolnému postupu při uspokojování nároku žalobce došlo. Při jednání se účastníci shodli na tom, že sporný pozemek kritériím plynoucím z uvedeného rozsudku neodpovídá, neboť materiálně (fakticky) není součástí zemědělského půdního fondu a je funkčně provázán s ostatními pozemky a stavbami areálu. Žalobce souhlasil s převodem i jiného vhodného pozemku a vyžádal si lhůtu, aby takový pozemek mohl vyhledat a soudu označit, a tedy jiné plnění neodmítl. A protože pozemky, na nichž měla stěžovatelka zájem, již předmětem soudního řízení nebyly, z řízení vystoupila. Z toho vyvodil, že z hlediska svých zájmů stěžovatelka uspěla, ovšem v poměrech projednávané věci by bylo formalistické izolovat její úspěch od předmětu sporu, nevzít v úvahu, že do řízení vstoupila z vlastního podnětu, že žalobcův nárok byl po právu a že předmětem řízení zůstalo nalezení vhodného pozemku, což byl úkol žalované, která v tomto ohledu selhala, naopak pro žalobce šlo o úkol nesnadný, a tudíž by nebylo spravedlivé po něm žádat, aby hradil náklady žalované či stěžovatelce jako vedlejší účastnici na její straně, ukázalo-li se, že vybraný pozemek nebyl vhodný. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a na to, že nevyšlo najevo, že by žalobce neplnil své procesní povinnosti nebo že by prodlužoval či jinak toto řízení mařil, nadto stěžovatelka mohla své zájmy hájit prostřednictvím žalované, aniž by vstoupila do řízení, a pokud tak učinila, mohla si být vědoma toho, že bude platit náklady řízení, které jí následně nemusí být uhrazeny. Tyto okolnosti posoudil jako důvody zvláštního zřetele hodné. Závěrem vyjádřil městský soud názor, že daným postupem nebyla stěžovatelka zkrácena na svých právech, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.10. Vedlejší účastnice uvedla, že předmětem sporu byla výše restitučního nároku žalobce a že celá věc nebyla dosud pravomocně rozhodnuta, protože se nedaří označit pozemky, které by dle uvážení soudu byly vhodné k vydání, jako tomu bylo i v tomto případě. I když výběr náhradních pozemků provádí oprávněná osoba, nelze z této skutečnosti vyvozovat, že by měla provádět zdlouhavou, nákladnou a často i bezúspěšnou lustraci, zda na konkrétním pozemku neváznou práva třetích osob. Oprávněná osoba nedisponuje takovými prostředky jako žalovaná, neboť má možnost nahlédnout jen do veřejných databází a vycházet pouze z veřejně dostupných informací. Po letitém neúspěšném jednání nelze po oprávněné osobě spravedlivě požadovat, aby shlédla všechny náhradní pozemky, které značila k vydání, a s vynaložením zvýšeného úsilí a finančních prostředků jednotlivě ověřovala faktický stav na místě samém, popř. před správními orgány. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 s tím, že žalovaná nijak nespolupracuje, a proto sama musí označit pozemky, o kterých se na základě dostupných informací domnívá, že jsou k vydání vhodné, a až v soudním řízení vyjde najevo, zda tomu skutečně tak je. K takovému závěru soud v daném řízení dospěl s ohledem na vývoj judikatury, když "nevydatelnost" pozemku konstatoval až v průběhu druhého odvolacího řízení. Postup žalované byl opakovaně soudy označen za svévolný a liknavý a lze očekávat, že bude (vedlejší účastnice) co do základu sporu úspěšná. Ve vztahu k úspěšnosti žalobců ve smyslu §142o. s. ř. nelze spatřovat jejich procesní neúspěch v tom, že co do sporného pozemku nebylo žalobnímu návrhu vyhověno, jak plyne ze závěrů krajského soudu ve věci sp. zn. 22 Co 57/2019. Dle tohoto soudu je podstatné, zda žalobce byl úspěšný co do základu i co do ocenění restitučního nároku, nikoliv co do rozsahu jeho uspokojení, neboť jde o řízení, v němž soud není vázán žalobním petitem ve smyslu §153 odst. 2o. s. ř. A i když dle vedlejší účastnice nelze předvídat rozhodnutí soudu, lze s ohledem na princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání předpokládat, že v soudním řízení bude rozhodnuto v její prospěch. Dále vedlejší účastnice v souvislosti s použitím §150o. s. ř. městským soudem odkázala na závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 11 Cmo 134/2006 a upozornila, že bylo třeba vzít v úvahu, že důvodem podání žaloby bylo výlučně chování žalované, a že by proto uložení povinnosti zaplatit náklady soudního řízení bylo nepřiměřeně tvrdé. Současně zmínila i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. 28 Cdo 2660/2000, podle něhož je důvodem pro užití §150o. s. ř. to, že "v dané věci jde o restituční řízení charakteristické posuzováním zcela specifických otázek", a tak tomu bylo i v daném případě, neboť řešení záviselo na posouzení dosud nejednoznačně řešené právní otázky "vydatelnosti" pozemku z pohledu jeho funkční spojitosti. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2494/2009 s tím, že vyřešení dané otázky nebylo od počátku zcela předvídatelné. Nadto stěžovatelka podotkla, že vedlejší účastník sdílí osud účastníka, na jehož straně stojí, i ohledně náhrady nákladů řízení, a pokud jeho účast skončila před rozhodnutím ve věci, a navíc směřovala k hájení jen části zájmu podporované strany, musí si nést náklady dočasné intervence ze svého. Odmítla, že by byla porušena stěžovatelčina Listinou zaručená práva, naopak jiné rozhodnutí by bylo v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i právem na spravedlivý proces. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.11. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému soudnímu rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1zákona o Ústavním soudu a contrario). 13. Ústavní soud o této věci již rozhodoval 23. 7. 2019. Protože IV. senát ve složení podle rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2019 nedospěl k jednomyslnému závěru, jak to vyžaduje §19 odst. 2 in fine zákona o Ústavním soudu, bylo v řízení pokračováno ve stejném složení IV. senátu tak, aby bylo učiněno zadost požadavku čl. 38 odst. 1Listiny.V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.15. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s právním názorem městského soudu, že v daném případě byly naplněny předpoklady postupu podle §150o. s. ř. Z napadeného usnesení je patrno, že se městský soud touto otázkou podrobně zabýval, přičemž uvedl, jaké konkrétní důvody považuje za "důvody zvláštního zřetele hodné" ve smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednotlivé důvody analyzuje, úvahy městského soudu podrobuje kritice a předestírá svůj pohled na věc, přičemž poukazuje naopak na důvody, které by měly městský soud vést k tomu, aby jí náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici přiznal.16. Úvodem nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).17. Ústavní soud považuje za potřebné dále poznamenat, a to v souvislosti s argumentací vedlejší účastnice (vycházející z §93 odst. 3o. s. ř.), dle níž vedlejší účastník sdílí osud účastníka, na jehož straně stojí, (i) ohledně nákladů řízení, že se za nastalé procesní situace, kdy stěžovatelka z řízení vystoupila, otevírá otázka, zda nebylo třeba o nákladech řízení (i) ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou rozhodovat až po skončení řízení (viz §151 odst. 1o. s. ř.). Až v dosaženém výsledku řízení se totiž projevuje "úspěch ve věci", který je pro rozhodování o nákladech základním (výchozím) kritériem; vedlejší účastník má, resp. může mít právo na náhradu nákladů, jestliže je má ten účastník, jehož v řízení podporoval. Závěr obvodního soudu, dle něhož byla stěžovatelka v řízení úspěšná, by tak mohl být považován za "předčasný".18. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti proti danému procesnímu postupu námitky nevznesla; není přitom vyloučeno, že tak neučinila záměrně, neboť si je vědoma toho, že žaloba je z hlediska svého základu (a výše nároku) důvodná, a tudíž by jí mohla být po skončení řízení uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Navíc otázka procesního postupu v takovém případě je otázkou interpretace a aplikace podústavního práva, do jejíhož řešení obecnými soudy by mohl Ústavní soud zasáhnout za předpokladu, že s ním byly spojeny nějaké ústavněprávní konsekvence, ty však zde prima facie zjištěny nebyly. Současně Ústavní soud považuje za problematické hovořit za daných okolností (k tomu viz níže) o úspěchu ve věci, což nutně vede k úvahám o možnosti (resp. nutnosti) korekce výsledku aplikace §142 odst. 1o. s. ř. na základě §150o. s. ř. nebo postupu podle §146o. s. ř. per analogiam.19. V souvislosti s posouzením námitek, které jsou v ústavní stížnosti obsaženy, Ústavní soud úvodem připomíná své závěry vyslovené v nálezu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323) a ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579) či případně závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (velký senát), ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3284/2011; z těchto rozhodnutí plyne, že neúspěch v žalobě o vydání konkrétního pozemku (pozemek nelze vydat, resp. není k vydání vhodný) nezbavuje stát povinnosti hledat pro restituenta jiné možnosti, resp. jiné pozemky, ať už z veřejné nabídky, či otevřením příležitostí, aby restituent hledal jiný (vhodný) pozemek sám, a to aniž by původní žaloba, s jiným nepřímým předmětem (sporným pozemkem), musela být zamítána či řízení o ní jinak skončeno.20. Specifická je i situace ohledně vedlejšího účastenství v takovém řízení. Vedlejší účastnice (stěžovatelka) vstoupila do řízení, aby "bránila" před vydáním "svůj" pozemek, k němuž tvrdila "jisté" (údajné) právo a obchodní záměr, a přestaly-li být tyto ohroženy, o "zbytek" řízení se (logicky) nezajímala. Je pak otázkou, zda toto dílčí, ohraničené a specifické zájmové směřování vedlejší účastnice může něco znamenat pro celkovou charakteristiku daného řízení, jestliže je vymezeno co do vlastního předmětu (nikoli předmětu nepřímého) samotným restitučním nárokem a subjektově pak oprávněným a povinným (státem), resp. zda institut vedlejšího účastenství má zde pojmově své místo, nepodporuje-li vedlejší účastník v těchto případech povinný stát, nýbrž sleduje toliko svůj vlastní (budoucí a hospodářský) zájem, který není ani jeho zájmem právním (měřeno vztahy restitučními), když i argument nevhodnosti restituentem vybraného pozemku je v restitučním poměru argumentem toliko povinného státu, nikoli tohoto vedlejšího účastníka.21. Jde-li o stěžovatelkou uplatněné námitky, ty v posuzované věci představují polemiku se závěry uvedeného soudu z hlediska jejich věcné správnosti, bez ústavního přesahu, neboť skutečnost, že by bylo možné daný případ posoudit případně i s jiným výsledkem, významná není. Ustanovení §150o. s. ř. poskytuje obecným soudům poměrně široký prostor pro vlastní uvážení; do něho, jakožto projevu nezávislého soudního rozhodování, se necítí Ústavní soud být oprávněn zasahovat, ledaže by důvody, na nichž je soudní rozhodnutí postaveno, byly zjevně nepřiléhavé, případně pokud by skutečnosti, z nichž by soud vycházel, neměly oporu v soudním spise, a dané rozhodování by tak bylo zatíženo prvkem libovůle či dokonce svévole.22. V daném případě městský soud své rozhodnutí postavil v podstatě na tom, že žalobce je v právu (tedy jde-li o samotné právo na vydání náhradního pozemku) a že právě žalovaná svým postupem soudní řízení vyvolala, když neplnila své povinnosti, přičemž ani žalobci nelze klást k tíži, že (zatím) v řízení nebyl úspěšný, když předmětem žaloby učinil "nevhodný" pozemek, neboť právní názor na tuto otázku se v judikatuře (viz výše) ustálil až v průběhu řízení; tudíž by nebylo (dle městského soudu) spravedlivé (sc. - po právu), aby nesl náklady řízení protistrany, tedy (i) náklady stěžovatelky, která do daného řízení vstoupila dobrovolně jako vedlejší účastnice na straně žalované. Takovouto úvahu za projev libovůle dle názoru Ústavního soudu označit nelze, a to ani z hlediska kritéria zjevné nepřiléhavosti jím uplatněných důvodů. Naopak akcentaci specifik daného řízení z hlediska jeho předmětu a vedlejšího účastenství (resp. odpovědnosti žalovaného státu za neplnění svých povinností, sdílené - z důvodu akcesority - i vedlejší účastnicí na jeho straně) nemůže Ústavní soud považovat za irelevantní ani nepodstatnou. A byť i argumentace postavená na požadavku obezřetnosti oprávněné osoby při výběru "náhradního" pozemku by mohla za určitých okolností mít svůj význam, zvážení těchto důvodů v jejich vzájemné kolizi městským soudem nemůže být za "extrémní", a tudíž za z mezí ústavnosti vybočující, považováno. K tomu možno dodat, že se s tímto argumentem městský soud zabýval (a vypořádal), když poukázal na to, že otázka, jaký pozemek je pro dané účely vhodný, byla "judikaturně" vyřešena až v průběhu soudního řízení.23. Namítá-li stěžovatelka, že jí bylo v řízení upřeno v souvislosti s danou otázkou skutkově a právně argumentovat, Ústavní soud tento názor nesdílí, neboť jak je patrno z napadeného usnesení, postupu podle §150o. s. ř. se žalobce domáhal (minimálně) v odvolání, přičemž stěžovatelce bylo městským soudem umožněno na tento požadavek reagovat, což také učinila, přičemž své námitky nyní opakuje v ústavní stížnosti.24. Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy1. S nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 988/19 nesouhlasím a podávám vůči němu podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko. Zastávám názor, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno, a to z níže uvedených důvodů.2. Využití postupu pro vydání náhradního pozemku založeného nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti nést následky svých neuvážených kroků. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 223/2014 bylo totiž od počátku řízení zřejmé, že právní předchůdce vedlejší účastnice se domáhal převodu vlastnického práva k pozemku, který neměl parametry tzv. náhradního pozemku. Tvrzení Městského soudu v Praze (převzaté Ústavním soudem) o tom, že právní názor na otázku (ne)vhodnosti pozemku se v judikatuře ustálil až v průběhu řízení, není pravdivé, neboť nerespektuje využitelné judikaturní závěry formulované před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (pozn. Městský soud v Praze i Ústavní soud opakovaně tento rozsudek označují jako "sp. zn. 28 Cdo 447/2017") - viz řadu odkazů v odůvodnění tohoto rozsudku na "starší" judikaturu, a to s přihlédnutím k faktu, že právní úprava převodu náhradních pozemků doznala několika změn. Relevantní je také okolnost, že stěžovatelka vstoupila do řízení až v roce 2016, přičemž podle svého tvrzení již v roce 2015 upozorňovala na nevhodnost předmětného pozemku pro uspokojení restitučního nároku. Argument o nevhodnosti restituentem vybraného pozemku (bod 20 i. f. nálezu) nelze omezovat toliko na restituční poměr mezi oprávněnou osobou a státem, protože je relevantní pro přednostní nabytí pozemku různých subjektů (srov. zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů).3. Z těchto důvodů bylo namístě, aby právnímu předchůdci vedlejší účastnice, resp. vedlejší účastnici, byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, které v této souvislosti vznikly úspěšné stěžovatelce.4. Ústavní soud se vůbec nevypořádal se stěžovatelčinou námitkou o zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť je nucena nést náklady, které jí vznikly v řízení, v němž byla procesně úspěšná.