ECLI:CZ:US:2019:Pl.US.17.19.1
sp. zn. Pl. ÚS 17/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Petra, zastoupeného Mgr. Tomášem Šulekem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 18/2019-13 ze dne 18. června 2019, a o návrhu na zrušení zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Státní volební komise se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/4, 2. Ing. Jana Zahradila, 3. Ing. Evžena Tošenovského, 4. Ing. Veroniky Vrecionové, 5. RNDr. Alexandra Vondry, 6. Ing. Kateřiny Konečné, 7. JUDr. Jiřího Pospíšila, 8. JUDr. Stanislava Polčáka, 9. RNDr. Luďka Niedermayera, 10. Bc. Marcela Kolaji, 11. Bc. Markéty Gregorové, 12. Mgr. Mikuláše Peksy, 13. MUDr. Ivana Davida, CSc., 14. Ing. Hynka Blaška, 15. Dity Charanzové, 16. Martiny Dlabajové, 17. Ing. Martina Hlaváčka, 18. Ing. Radky Maxové, 19. Ing. Ondřeje Knotka, 20. Ing. Ondřeje Kovaříka, 21. Mgr. Tomáše Zdechovského, a 22. Ing. Michaely Šojdrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a podstata napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel je státním občanem České republiky, který v době konání voleb do Evropského parlamentu ve dnech 24. a 25. 5. 2019 vykonával pracovní stáž v Bruselu, kde není hlášen k trvalému pobytu. Jelikož mu nebylo umožněno volit v těchto volbách na Velvyslanectví České republiky v Bruselu, které tvoří zvláštní stálý volební okrsek podle §3 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen "zákon o volbách do Parlamentu"), a §2 odst. 2 zákona č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů [(zákon o volbě prezidenta republiky), dále jen "zákon o volbě prezidenta"], podal podle §57 odst. 1 a 2 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o volbách do Evropského parlamentu"), návrh na vyslovení neplatnosti volby všech kandidátů zvolených do Evropského parlamentu.
2. Usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 18/2019-13 ze dne 18. 6. 2019 byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení neplatnosti volby všech kandidátů ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 24. a 25. 5. 2019. K návrhu stěžovatele zkoumal Nejvyšší správní soud otázku, zda v posuzované věci byla porušena ustanovení zákona o volbách do Evropského parlamentu způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby kandidátů. Zároveň posuzoval žádost stěžovatele o podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru a předložení věci Ústavnímu soudu, a zkoumal i vztah k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
3. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětem řízení není otázka výkladu unijních předpisů - není v nich stanoveno právo občanů Evropské unie volit ve volbách do Evropského parlamentu na zastupitelském úřadu členského státu v zahraničí; proto neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Dále neposoudil právní úpravu zákona o volbách do Evropského parlamentu jako rozpornou s ústavním pořádkem a věc nepředložil Ústavnímu soudu. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal rozpor s Úmluvou a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ani jiné porušení zákona o volbách do Evropského parlamentu, návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; uvádí, že Nejvyšší správní soud byl povinen věc předložit Ústavnímu soudu a Soudnímu dvoru. Stěžovatel namítá porušení jeho ústavně zaručeného aktivního volebního práva podle čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny, konkrétně pro zásah do rovnosti volebního práva. Podle stěžovatele je zřejmé, že zákon o volbách do Evropského parlamentu legislativně vychází ze zákona o volbách do Parlamentu, který garantuje možnost výkonu aktivního volebního práva v tzv. zvláštních stálých volebních okrscích na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí. Nevyužitím zvláštního stálého volebního okrsku na Velvyslanectví České republiky v Bruselu mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 21 odst. 3 Listiny, neboť princip rovnosti voleb garantuje všem oprávněným voličům, u nichž neexistují překážky volebního práva, možnost účastnit se jich za stejných podmínek. Stěžovateli bylo fakticky znemožněno zúčastnit se voleb za stejných podmínek jako ostatní unijní občané; v důsledku pracovní stáže v Bruselu by pro využití svého volebního práva musel vynaložit nemalé finanční prostředky na zpáteční letenku do České republiky.
5. Nejvyšší správní soud měl také porušit ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny, nepředložil-li věc Ústavnímu soudu ani Soudnímu dvoru a pominul-li, že jde o otázku Soudním dvorem dosud neřešenou.
6. Napadeným usnesením mělo být porušeno rovněž ústavně zaručené právo stěžovatele na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny - bez provedení anonymizace bylo rozhodnutí uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, a to včetně jeho celého jména, místa trvalého bydliště a tehdejšího zaměstnání; staženo bylo až po dni 25. 6. 2019, nicméně bylo následně dostupné v některých vyhledávačích judikatury. Tento zásah byl umocněn následným uveřejněním napadeného usnesení ve sdělovacích prostředcích.
7. Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje také zrušení v předchozím řízení aplikovaného zákona o volbách do Evropského parlamentu pro rozpor s ústavním pořádkem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 i §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a je podle §75 odst. 1 téhož zákona přípustná v části, ve které směřuje proti shora uvedenému usnesení, nikoli již v části týkající se formy jeho uveřejnění.
IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je v částech týkajících se tvrzeného zásahu do aktivního volebního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny zjevně neopodstatněná. Co do části namítaného porušení práva stěžovatele na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny je ústavní stížnost nepřípustná.
10. V řízení o ústavní stížnosti se na rozdíl od tzv. volební stížnosti může stěžovatel domáhat pouze ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod, nikoli obecně porušení tzv. podústavního práva, které hrubě ovlivnilo výsledek volby konkrétně označeného kandidáta (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/18 ze dne 6. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Platný zákon o volbách do Evropského parlamentu neumožňuje hlasovat na zastupitelských úřadech České republiky ze zahraničí. V §2 odst. 4 zákona o volbách do Evropského parlamentu jsou volební okrsky vymezeny samostatně; proto je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná, odvozuje-li volební okrsky z ustanovení §3 odst. 2 zákona o volbách do Parlamentu, které stanovuje volební okrsky výslovně jen pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
11. Posouzení souladu vnitrostátní úpravy voleb do Evropského parlamentu s příslušnými předpisy a rozhodnutími unijního práva bylo v napadeném rozhodnutí provedeno srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, že byť je tento způsob právní úpravy v rámci Evropské unie menšinový, nevyplývá z unijního práva povinnost členských států umožnit hlasování jejich občanů ve volbách do Evropského parlamentu ze zahraničí. Tento případný požadavek nemůže být zaměňován s právem občanů Unie, kteří mají bydliště v jiném členském státě, volit za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu [čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie]; nadto stěžovatel, jak sám uvádí, v Bruselu ani trvalé bydliště neměl. Nejvyšší správní soud poukázal na Rozhodnutí Rady (EU, Euratom) 2018/994 ze dne 13. 7. 2018, kterým se mění Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. 9. 1976. Citovaným rozhodnutím, jež zatím nevstoupilo v platnost, se do novelizovaného Aktu vkládá čl. 9a, podle něhož mohou členské státy v souladu s vnitrostátními volebními postupy přijmout opatření umožňující jejich občanům pobývajícím ve třetích zemích hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu.
12. Podle principu rovnosti volebního práva má každý volič stejný počet hlasů, které mají stejnou váhu; tento princip neznamená, že má každý občan České republiky právo na výkon volebního práva za totožných podmínek jako občané jiných členských států Evropské unie, stejně tak negarantuje shodné možnosti hlasování ve všech volbách konaných v České republice. Ze zákona o volbách do Parlamentu ani zákona o volbě prezidenta nelze dovozovat analogickou povinnost orgánů státu zajistit právo volit na zastupitelském úřadě v případě voleb do Evropského parlamentu, jež jsou upraveny zvláštním zákonem, který toto oprávnění nestanoví. Podle čl. 21 odst. 3 Listiny podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Je proto věcí zákonodárce, aby přijal příslušné předpisy splňující požadavky mezinárodního, unijního i vnitrostátního ústavního práva; tomu napadená úprava odpovídá. Principy volebního práva ani právo podílet se na správě veřejných věcí nebyly napadeným usnesením dotčeny.
13. Jelikož dospěl Nejvyšší správní soud k ústavně konformním závěrům o souladu aplikované vnitrostátní právní úpravy s unijním právem i ústavním pořádkem, neporušil právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Nepředložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy pak nepředstavuje porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
14. Namítaným zásahem do práva stěžovatele na nedotknutelnost soukromí uveřejněním napadeného usnesení na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, včetně jeho jména, příjmení, adresy a zaměstnání, stěžovatel nebrojí proti rozhodnutí samotnému, nýbrž proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému nevyčerpal všechny prostředky k ochraně jeho práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož je ústavní stížnost subsidiárním prostředkem ochrany práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před jinými orgány možná, a stěžovatel se proti publikaci napadeného usnesení nebránil postupem podle příslušných předpisů správního práva, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části jde o návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V. Závěr
15. Napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v části, ve které nesplňuje procesní předpoklady jejího projednání, jako návrh nepřípustný, a ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení zákona o volbách do Evropského parlamentu sdílí osud ústavní stížnosti.
16. V souladu s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. g) a s čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., Ústavní soud rozhodl v plénu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu