ECLI:CZ:US:2019:Pl.US.45.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 45/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Ing. Jana Jošta, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, na obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1896/12, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 30. 11. 2018 se navrhovatel domáhal podle ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu obnovy řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1896/12 s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2018 ve věci Kuklík a ostatní proti České republice (stížnosti č. 15493/12, 34297/13, 25705/14, 39843/16 a 45417/16), v němž se Evropský soud pro lidská práva zabýval i stížností navrhovatele (č. 34297/13) a shledal porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V té souvislosti přiznal stěžovateli náhradu majetkové újmy ve výši 5 246 EUR a náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 EUR, celkem tedy 8 246 EUR. Navrhovatel Ústavnímu soudu sdělil, že její přepočet ve výši 213.447,71 Kč Ministerstvo spravedlnosti již poukázalo na jeho účet.
Navrhovatel uvedl, že vzdor přiznanému a již uhrazenému zadostiučinění trvá na obnově řízení z toho důvodu, že mu Evropský soud pro lidská práva jako jedinému z pěti (správně šesti) stěžovatelů nepřiznal náhradu nákladů řízení před tuzemskými soudy, ačkoliv si je jist, že ji řádně vyčíslil. Navrhovatel je přesvědčen, že v této části jím uplatněných požadavků Evropský soud pro lidská práva naprosto jednoznačně pochybil, pakliže přisvědčil tvrzení vlády, že nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 112 614,- Kč nebyl doložen příslušnými doklady. Navrhovatel uzavřel, že následky porušení jeho práv sice byly zmíněným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též "Soud") napraveny, avšak pouze částečně.
Zájem na obnově řízení má navrhovatel dle svých slov i z dalších důvodů, konkrétně proto, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 ze dne 22. 2. 2012 vydaný v jeho věci byl zařazen do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013, a stal se tak významnou inspirací pro obecné soudy pro zamítání obdobných nároků z titulu jejich promlčení. Tuto svoji argumentaci navrhovatel v návrhu dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatele a dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení je zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Náhrada ve výši 133 248 Kč (5 246 EUR), jíž se navrhovatel domáhal v řízení před obecnými soudy, mu již byla přiznána citovaným rozhodnutím Soudu a Českou republikou i zaplacena. Následky porušení lidského práva tak již netrvají a jsou dostatečně napraveny. Podle ust. §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tak návrh navrhovatele v této části nepřípustný.
Z návrhu na obnovu řízení je však zřejmé, že hlavním cílem navrhovatele je dosíci přiznání nákladů řízení, které původně vynaložil v řízení před obecnými soudy a které Evropský soud pro lidská práva navrhovateli nepřiznal. K tomu Ústavní soud podotýká, že náprava tvrzeného pochybení Evropského soudu pro lidská práva není v řízení před Ústavním soudem možná. Rozhodl-li Soud, že navrhovatel nedoložil žádné relevantní doklady, jimiž by prokázal jejich skutečné a nutné vynaložení, nelze než takový závěr akceptovat. Obnova řízení dle §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tu nemůže sloužit jako prostředek, jehož prostřednictvím by bylo možné pravomocné rozhodnutí Soudu de facto revidovat. Rovněž nelze přehlédnout, že všem ostatním stěžovatelům Evropský soud pro lidská práva náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy přiznal. Proto Ústavní soud považuje za vhodné upozornit na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, aneb práva náleží bdělým.
Zbývající důvody, jimiž navrhovatel zdůvodňuje potřebu obnovy řízení v jeho věci, zejména tvrzený převažující veřejný zájem na obnově pro publikaci rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 ze dne 22. 2. 2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013, rovněž neobstojí. Samotná publikace konkrétního soudního rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek není bez dalšího způsobilým důvodem obnovy řízení dle §119 odst. 1 ve spojení s §119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nejde o skutečnost zakládající veřejný zájem podstatně převyšující vlastní zájem navrhovatele. K tomu by mohlo dojít pouze ve vazbě na další významné okolnosti (zejména širšího dosahu), které však Ústavní soud v nynější věci neshledal. V posuzované věci je totiž především zjevné, že vzpomínaný judikát Městského soudu v Praze a na něj navazující judikatura byla, jak si je navrhovatel sám dobře vědom, posléze překonána, a sice nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185) a v návaznosti na něj rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 ze dne 13. 12. 2017, uveřejněného pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. S ohledem na shora uvedené by nové řízení před obecnými soudy nemohlo pro navrhovatele ani pro (domnělý) veřejný zájem přinést žádný příznivější výsledek.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl návrh na obnovu řízení zčásti jako nepřípustný (§119 a odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a zčásti jako zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a), b) citovaného zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu