ECLI:CZ:US:2020:1.US.1282.20.1
sp. zn. I. ÚS 1282/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla Hány, zastoupeného Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem Praha 10, Věšínova 140/5, proti výroku I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019 č. j. 19 Co 193/2018-587 a výroku I. a II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 č. j. 33 Cdo 2942/2019-628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadených výrocích.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 15 C 53/2011-517 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni 544 392 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 297 734 Kč a dále rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 207 944 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 39 204 Kč (výrok IV.); státu náhradu nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznal a žalobkyni uložil zaplatit státu 3 423 Kč (výrok II.).
Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování konstatoval, že ústní smlouvou o dílo založili účastníci v roce 2009 právní vztah, jehož obsahem byl závazek stěžovatele (zhotovitele) vybudovat za dohodnutou cenu 1 790 000 Kč na pozemcích žalobkyně (objednatelky) podle dané projektové dokumentace dům (ve smyslu §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák."),). Smlouvou ze dne 22. 9. 2010, kterou v písemné formě uzavřel za žalobkyni její zmocněnec, účastníci podle §516 odst. 1, 2 obč. zák. změnili již založený právní vztah tak, že rozšířili jeho obsah o nová práva a povinnosti včetně toho, že si objednatelka vyhradila právo odstoupit od smlouvy o dílo, přeruší-li stěžovatel stavební práce na dobu delší než čtrnáct dnů.
Ve shodě se smluvním ujednáním žalobkyně odstoupila od kumulativní novací dotčené ústní smlouvy o dílo dopisem ze dne 19. 11. 2010, který byl stěžovateli doručen 30. 11. 2010. V důsledku odstoupení právní vztah založený smlouvou zanikl a účastníkům vznikla povinnost vrátit si poskytnutá plnění (§48 odst. 1, 2, §457 obč. zák.). Protože obvyklá cena nedokončeného díla ke dni odstoupení od smlouvy nepřevýšila 558 721 Kč a žalobkyně zálohově zaplatila stěžovateli 1 125 000 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh na peněžité plnění včetně příslušenství (§517 odst. 1, 2 obč. zák.) je důvodný.
Změnu nákladových výroků soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil tím, že nelze upřít důvodnost argumentace stěžovatele, že soud prvního stupně do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepromítl poměr úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve věci úspěšná v rozsahu 87 % a stěžovatel v rozsahu 13 %, žalované náleží právo na náhradu 74 % nákladů, které účelně vynaložila v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na tento poměr účastníků řízení uložil žalované povinnost zaplatit ČR na náhradu nákladů státu 3 423 Kč. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byla žalované plně úspěšná, vznikl jí nárok na zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §234c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel neuvedl žádnou otázkou hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení a znovu cituje jednotlivá podání, která v něm učinil. Ústavní stížnost tak představuje soupis stěžovatelových námitek vůči skutkovým a právním závěrům soudů. Mezi tyto námitky patří především tvrzení, že předmětná smlouva o dílo ze dne 22. 9. 2010 je neplatná v celém rozsahu a původně uzavřená ústní smlouva o dílo nebyla odstoupením žalobkyně dotčena. Stěžovatel též namítá další formální nedostatky předmětných smluv. Vyjma obecného tvrzení, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, stěžovatel nepředestřel žádné relevantní ústavně právní argumenty, pro něž by napadená rozhodnutí měla zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. K napadeným nákladovým výrokům žádné argumenty neuvádí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Ústavní soud tak zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně objasnil, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že ve věci provedl řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav a vyvozeny adekvátní právní závěry. Ústavní soud tak neshledal žádný ústavněprávní deficit.
Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud konstatoval, že námitky stěžovatele uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o platnosti předmětné smlouvy z 22. 9. 2010 z hlediska určitosti a srozumitelnosti. Uvedl dále, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Ten pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. a po zhodnocení ostatních důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů dospěl k závěru, že písemnou smlouvu, která změnila (rozšířila) práva a povinnosti vyplývající z ústně uzavřené smlouvy o dílo, uzavřeli žalobkyně (objednatelka) a stěžovatel (zhotovitel) a návrh na její uzavření nebyl určen více osobám. Dovolací soud shrnul, že stěžovatel se argumentací předloženou v dovolání domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Ústavní soud dodává, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci, z níž by bylo patrné, jakým způsobem měla napadená rozhodnutí zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu