ECLI:CZ:US:2020:1.US.1305.20.1
sp. zn. I. ÚS 1305/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Rostislava Kyncla, zastoupeného Martinem Lorencem, advokátem se sídlem Krapkova 452/38, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3321/2019-306 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 69 Co 36/2019-276 ze dne 2. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 24 C 241/2017-232 ze dne 13. 11. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu stěžovatele na určení vlastnického práva jeho rodičů k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Týneček, a to ke dni 5. 9. 2012 z titulu společného jmění manželů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy dostatečně nepřihlédly k historické společensko-právní situaci, a kladou na jeho právní předchůdce přepjaté požadavky ohledně automatické nutnosti orientace v pozemkové evidenci, v té době značně nepřehledné a obtížně dostupné, jakož i ohledně nutnosti přesné komparace a detailní kontroly tohoto evidovaného stavu se stavem skutečným a se zněním smlouvy. Tím dle jeho názoru zatížily svá rozhodnutí podstatnými vadami, jež mají ústavněprávní přesah. Stěžovatel k tomu dále uvedl, že tyto jeho úvahy zcela odpovídají právnímu názoru, vyjádřenému Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2576/10, který dle jeho názoru řeší téměř totožnou situaci. Nesouhlasí s odvolacím soudem, který si z tohoto nálezu izolovaně vybral jednu odlišnost, na níž demonstroval jeho nepřípadnost na souzenou věc. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečně konkrétně vyložily, proč právní předchůdci stěžovatele, tedy jeho rodiče, nemohli být v dobré víře ohledně (ne)zcizení sporných nemovitostí. Nevyšly přitom jen ze samotné skutečnosti, že v předmětné kupní smlouvě nebyly tyto nemovitosti zahrnuty, ale zabývaly se dobrou vírou rodičů stěžovatele v širších souvislostech, včetně otázky možného vydržení. Poukázaly přitom na některé dílčí okolnosti, které z hlediska stěžovatelem tvrzeného převodu dotčených nemovitostí minimálně vzbuzují nezanedbatelné pochybnosti. Příkladmo lze uvést požadavek právního předchůdce žalovaných, adresovaný otci stěžovatele v roce 1991, aby mu vrátil stodolu s tvrzením, že tu jim neprodal (srov. bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu).
Ani odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345) nelze přisvědčit. Totiž ve věci řešené citovaným nálezem byli právní předchůdci stěžovatelky přesvědčení o své dobré víře zvláště tím, že jejich sporné vlastnické právo k tehdejším pozemkům bylo zapsáno v evidenci nemovitostí. Tato specifická odlišnost je v porovnání s nyní řešeným případem zásadní povahy, a nikoli nepodstatným rozdílem, jak se domnívá stěžovatel. Stěží si lze představit okolnost, jež by domnělého vlastníka utvrzovala v jeho vlastnictví ještě silněji nežli potvrzení tohoto stavu v úřední evidenci státním orgánem. V nynější věci však stav zápisu v někdejší evidenci nemovitostí zcela odpovídal předmětu kupní smlouvy, a proto nejsou právní názory vyslovené v daném nálezu na souzený případ přenositelné. Krajský soud ostatně na tento stěžejní rozdíl řádně poukázal, a nepostupoval tak ústavně nekonformně.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu