ECLI:CZ:US:2020:1.US.143.17.1
sp. zn. I. ÚS 143/17
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Deverové, advokátky se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 68 Co 426/2016-21; ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 21 Co 426/2016-23; ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 70 Co 419/2016-21; ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 35 Co 425/2016-22; a ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 54 Co 427/2016-24; a proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2016, č. j. 21 L 423/2016-12; ze dne 27. září 2016, č. j. 21 L 417/2016-12; ze dne 27. září 2016 č. j. 21 L 421/2016-12; ze dne 27. září 2016, č. j. 21 L 415/2016-11; a ze dne 27. září 2016, č. j. 21 L 420/2016-13, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
I. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 423/2016-12; ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 417/2016-12; ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 421/2016-12; ze dne 27. 9. 2016. č. j. 21 L 415/2016-11; a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 420/2016-13; a usneseními Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 68 Co 426/2016-21; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 21 Co 426/2016-23; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 70 Co 419/2016-21; ze dne 9. 11. 2016, č. j. 35 Co 425/2016-22; a ze dne 25. 11. 2016, č. j. 54 Co 427/2016-24, byl porušen princip rovnosti ve spojení s právem stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 423/2016-12; ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 417/2016-12; ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 421/2016-12; ze dne 27. 9. 2016. č. j. 21 L 415/2016-11; a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 420/2016-13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 68 Co 426/2016-21; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 21 Co 426/2016-23; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 70 Co 419/2016-21; ze dne 9. 11. 2016, č. j. 35 Co 425/2016-22; a ze dne 25. 11. 2016, č. j. 54 Co 427/2016-24, se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu, obsah napadeného rozhodnutí a průběh řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka - advokátka - domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9, čl. 11, čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V nyní projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v týdnu od 4. 8. do 11. 8. 2016 ustanovil stěžovatelku (advokátku) opatrovnicí celkem sedmi osob umístěných ve zdravotnickém zařízení, a to v řízeních vedených pod sp. zn. 21 L 412/2016, 21 L 415/2016, 21 L 417/2016, 21 L 418/2016, 21 L 420/2016, 21 L 421/2016 a 21 L 423/2016, konkrétně podle §83 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). V každé z těchto věcí bylo jedním usnesením rozhodnuto o zahájení řízení o vyslovení souhlasu s převzetím umístěného člověka do zdravotního ústavu, o ustanovení stěžovatelky opatrovnicí umístěného člověka, o tom, že se vyslovuje souhlas s převzetím umístěného člověka do zdravotního ústavu, a o tom, že náklady řízení nese stát.
3. Stěžovatelka uvádí, že nahlédla do všech sedmi soudních spisů. V souladu s výzvami soudu vyčíslila své náklady, kdy podle §7, 9 odst. 5 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), požadovala uhradit jeden úkon právní služby ve výši 700 Kč a DPH ve výši 147 Kč. Návrhy na přiznání odměny podala dne 18. 8. 2016. Dne 8. 9. 2016 bylo stěžovatelce doručeno usnesení obvodního soudu ze dne 2. 9. 2016 sp. zn. 21 L 412/2016, kterým jí byla přiznána odměna ve výši 1 331 Kč včetně DPH. Z tohoto důvodu následně v dalších šesti řízeních navrhla přiznání odměny nikoliv ve výši 847 Kč včetně DPH, nýbrž ve výši 1 331 Kč včetně DPH.
4. Ve všech těchto řízeních jí však usneseními obvodního soudu ze dne 27. 9 2016 č. j. 21 L 415/2016-11, ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 417/2016-12, ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 418/2016-12, ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 420/2016-13, ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 421/2016-12 a ze dne 2. 9 2016 č. j. 21 L 423/2016-12 byla přiznána odměna ve výši 847 Kč včetně DPH.
5. Proti těmto usnesením podala stěžovatelka odvolání a shodně navrhovala jejich změnu tak, aby jí byla přiznána odměna podle 9 odst. 2 advokátního tarifu, a to ve výši 1 331 Kč. Usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 11. 2016 č. j. 35 Co 425/2016-22, ze dne 7. 11. 2016 č. j. 21 Co 426/2016-23, ze dne 7. 11. 2016 č. j. 70 Co 419/2016-21, ze dne 25. 11. 2016 č. j. 54 Co 427/2016-24 a ze dne 2. 11. 2016 č. j. 68 Co 426/2016-21 byla odvolání stěžovatelky odmítnuta. Městský soud v odůvodněních napadených usnesení shodně uvedl, že §9 odst. 5 advokátního tarifu je speciálním ustanovením, které v případě výkonu funkce opatrovníka nedává možnost určit tarifní hodnotu podle §8 či §9 odst. 1 až 4 advokátního tarifu. K tomu odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Usnesením městského soudu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 28 Co 422/2016-21 bylo odvolání stěžovatelky naopak vyhověno a usnesení obvodního soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 418/2016-12 změněno tak, že přiznaná odměna činí 1 331 Kč včetně DPH. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud uzavřel, že odměna stěžovatelky měla být určena podle §9 odst. 2 advokátního tarifu.
6. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu přitom v době rozhodování obecných soudů znělo: "Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat1b), se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.
7. Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (176/2020 Sb., pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušilo §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část §9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
II.
Ústavní stížnost
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že v sedmi totožných věcech bylo obvodním a městským soudem rozhodováno různě. Poukazuje jednak na skutečnost, že stejná vyšší soudní úřednice v první posuzované věci přiznala odměnu ve výši 1 331 Kč, přičemž o 25 dnů později v dalších šesti věcech přiznala odměnu ve výši 847 Kč. V tomto postupu stěžovatelka spatřuje znaky svévole. Obdobnou námitku stěžovatelka vyslovuje k postupu městského soudu, který v případě pěti odvolání usnesení obvodního soudu potvrdil, zatímco v jednom případě se s její odvolací argumentací ztotožnil.
9. Účastníci řízení se ve stanovené lhůtě, ani k datu vyhlášení tohoto nálezu ke stížnosti stěžovatelky nevyjádřili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka - sama advokátka - nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky v nyní projednávané věci.
12. Jak již bylo uvedeno při rekapitulaci, Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 zrušilo §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část §9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona o zvláštních řízeních soudních, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu, i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.) podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)] vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak §9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků ve zvláštních řízeních soudních za podmínek stanovených výše citovaným zákonem [srov. k tomu přiměřeně bod 38. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19].
13. Také ve stěžovatelčině věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaná advokátka nebo jako advokátka vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s již citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jmenované soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
14. Závěr Ústavního soudu tudíž lze shrnout tak, že určením odměny advokátky ustanovené soudem opatrovnicí podle zákona o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) s odkazem na §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dochází k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
15. Na základě těchto východisek nyní rozhodující senát Ústavního soudu konstatuje, že určily-li obecné soudy odměnu stěžovatelky jako advokátky vykonávající opatrovnictví i s odkazem na §9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k uplatňování základního práva stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení je tak rozpor se zásadou rovnosti podle č. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
16. Ústavní soud tedy z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 423/2016-12; ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 417/2016-12; ze dne 27. 9. 2016 č. j. 21 L 421/2016-12; ze dne 27. 9. 2016. č. j. 21 L 415/2016-11; a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 L 420/2016-13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 68 Co 426/2016-21; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 21 Co 426/2016-23; ze dne 7. 11. 2016, č. j. 70 Co 419/2016-21; ze dne 9. 11. 2016, č. j. 35 Co 425/2016-22; a ze dne 25. 11. 2016, č. j. 54 Co 427/2016-24, podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu