ECLI:CZ:US:2020:1.US.1663.19.2
sp. zn. I. ÚS 1663/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností J. P., zastoupeného Janem Dobrým, advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 600/2009-23 ze dne 28. 4. 2010 a č. j. 30 C 101/2010-55 ze dne 7. 5. 2012, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení, takto:
I. Rozsudky Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 600/2009-23 ze dne 28. 4. 2010 a č. j. 30 C 101/2010-55 ze dne 7. 5. 2012 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňují podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaných soudních spisů vedených u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 600/2009 a 30 C 101/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město výše označenými rozsudky poté, co jim předcházející elektronické platební rozkazy byly zrušeny z důvodu jejich nedoručení stěžovateli, resp. jeho zákonné zástupkyni paní J. P. (matce), uložil stěžovateli povinnost zaplatit Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s., peněžitou částku ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím ve věci sp. zn. 18 C 600/2009 a peněžitou částku ve výši 4 024 Kč s příslušenstvím ve věci sp. zn. 30 C 101/2010, jakož i povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Žalované částky představují nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť stěžovatel se dle žalob i odůvodnění napadených rozsudků při vícero cestách prostředky městské hromadné dopravy opakovaně neprokázal pověřenému pracovníkovi dopravních podniků platným cestovním dokladem, čímž porušil povinnost vyplývající z §18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů.
II.
3. Stěžovatel brojí proti oběma napadeným rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město samostatnými ústavními stížnostmi. V nich shodně uvedl, že pochází z nepříznivých rodinných poměrů. Do svých 8 let žil pouze se svojí matkou, která se o něj však sama nedokázala starat, a celé období od 9 let věku do zletilosti strávil mimo rodinu, převážně byl umístěn v dětských domovech. Stěžovatel namítl, že mu byla zcela odňata možnost jednat před soudem. Okresní soud jej o řízení neuvědomil, neumožnil mu vyjádřit se k věci či navrhovat důkazy. Rozsudek mu nebyl doručen. O jeho existenci se dozvěděl až ze srážek ze mzdy prováděných zaměstnavatelem. Stěžovatel v té souvislosti na podporu svých tvrzení odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se obdobných případů jízd nezletilých načerno a rozhodování soudů o žalobách s tím souvisejících. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavních stížnostech dále přiblížil.
III.
4. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko uvedl, že v době rozhodování postupoval dle tehdejší judikatury vyšších soudů i zavedené soudní praxe. Vedlejší účastník se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení vedlejšího účastníka vzdal (§101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Z těchto důvodů nebylo třeba zasílat vyjádření okresního soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice.
5. Ústavní soud spojil původní dvě samostatné ústavní stížnosti stěžovatele ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 1663/19. V dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával její další objasnění.
IV.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
7. Ústavní soud shledal, že nynější věc se po skutkové i právní stránce shoduje s případy jízd nezletilých načerno, které ve své judikatuře řešil a nadále řeší [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), sp. zn. I. ÚS 3655/16 ze dne 6. 3. 2017 (N 39/84 SbNU 451) či nález sp. zn. II. ÚS 3814/17 ze dne 17. 4. 2019 (N 64/93 SbNU 295)]. V právě citovaných nálezech Ústavní soud mimo jiné vyslovil právní názor, že zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem nemusí být za všech okolností (posuzováno vždy z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným, a to zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu v takové situaci vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud k tomu dodává, že při rozhodování v takových řízeních, která se vztahují k ukládání peněžitých povinností nezletilým žalovaným, musí soudy rovněž zohlednit ústavně chráněný zájem dítěte, aby do dospělosti nevystupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící účinek [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349), body 29 a 33; nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 56].
8. Okresní soud ve věcech stěžovatele uvedeným požadavkům nedostál. Nezkoumal schopnost matky řádně hájit jeho zájmy, resp. se vůbec nezabýval podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro předmětná řízení. Došlo tedy k tomu, že zájmy stěžovatele, tehdy nezletilého, v jednotlivých soudních řízeních nikdo nehájil, v důsledku čehož byl stěžovatel zatížen dluhem, jehož původně bagatelní výše se v průběhu let natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční částku za bagatelní již označit nelze. Ústavní soud tedy uzavírá, že vydáním napadených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město bylo porušeno zejména právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město, který je ve svém dalším rozhodování vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu.