ECLI:CZ:US:2020:1.US.1864.19.1
sp. zn. I. ÚS 1864/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu a nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2019 č. j. Ncp 61/2019 - 62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1 čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelé podali u uvedeného soudu (a několika dalších soudů po celé republice) žalobu na vyklizení a na určení vlastnického práva k nemovitostem. Jeho Jasnost kníže Jan Adam II. (první stěžovatel) je hlavou státu Lichtenštejnského knížectví, nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung (druhá stěžovatelka) je zvláštním fondem spravujícím jeho majetek.
2. V daném případě Městský soud v Brně předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud.
3. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé považují závěr vrchního soudu za nesprávný, neboť (mimo jiné) otázka, v jakém postavení v řízení vystupují, údajně není pro posouzení věcné příslušnosti relevantní. V důsledku absence odůvodnění vrchního soudu stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 shledávají v napadeném usnesení porušení svých základních práv a dovozují i porušení práva na zákonného soudce. Uvedli také mimo jiné, že pokud by byli podřízeni pravomoci okresních soudů v nesouladu s českým právem, takovýto postup by zasáhnul do výsad a imunit, které stěžovatelé požívají podle mezinárodního práva, protože takové řízení by bylo v rovině procesního práva nezákonné. Navíc by toto odlišné zacházení se stěžovateli ze strany českých soudů naplňovalo podle jejich názoru i znaky diskriminace.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná. Po zvážení případu a argumentace stěžovatelů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obdobně již rozhodl o ústavních stížnostech, týkajících se týchž stěžovatelů, zastoupených stejným právním zástupcem a stejné problematiky, a to pod sp. zn. II. ÚS 2860/19 a IV. ÚS 658/20. Na závěry zde vyslovené lze proto odkázat a jen stručně znovu poznamenat pro věc podstatnou část argumentace.
5. Z části odůvodnění ústavní stížnosti by se mohlo jevit, že stěžovatelé zpochybňují vůbec pravomoc soudů v České republice včetně Ústavního soudu v jejich věcech rozhodovat. Ústavní soud přesto nepovažuje za nezbytné zabývat se na tomto místě podrobněji tím, v jakém postavení stěžovatelé vystupují a zda se mohou, nebo nemohou v souladu s mezinárodním právem vůbec imunity v tomto typu řízení domáhat. Ať by tomu totiž bylo jakkoli, podáním ústavní stížnosti stěžovatelé požádali Ústavní soud, aby v jejich věci rozhodl, a výslovně tak vyjádřili přání se pravomoci Ústavního soudu podřídit, přičemž jim ani nic nebránilo vzít ústavní stížnost kdykoli do okamžiku závěrečné porady zpět (§77 zákona o Ústavním soudu) Smyslem jurisdikční imunity je obvykle ochrana státu, ať už jde o imunitu státu, imunitu hlavy státu či imunitu diplomatickou. Je tedy zásadně přímo na státu, nikoli na konkrétní imunitou chráněné osobě, zda se imunity vzdá. U hlav států je však situace specifická tím, že obvykle představuje nejvyšší autoritu v zemi, z čehož bývá někdy dovozováno, že hlava státu je oprávněna se imunity vlastním jednáním vzdát. Ústavní soud se s tímto názorem v zásadě ztotožňuje s tím, že závěr o vzdání se imunity by mohl být přehodnocen, pokud by se Lichtenštejnské knížectví imunity dovolalo k tomu oprávněnou autoritou. Projednáním ústavní stížnosti tedy Ústavní soud postupuje v souladu s výslovným přáním prvního stěžovatele jakožto lichtenštejnské hlavy státu a nijak nezasahuje do suverenity Lichtenštejnského knížectví.
6. Vzhledem k tomu, že první stěžovatel je hlavou suverénního státu, nabízí se otázka, zda se vůbec může ústavní stížností domáhat ochrany základních práv. Ústavní soud ohledně možnosti státu, respektive jeho orgánů a složek, podat ústavní stížnost vychází z principu, že vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci nemůže být nositelem základních práv a svobod. Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, tak kupříkladu není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu. Naproti tomu v případech, kdy stát (či jeho orgán) ve věci nevystupuje v mocenském, vrchnostenském postavení (tedy jako nositel veřejné moci), může být dle judikatury Ústavního soudu nositelem základních práv a svobod a tím i legitimován k podání ústavní stížnosti. Jestliže stát jedná v roli soukromé osoby, je mu ochrana jeho základních práv v judikatuře Ústavního soudu garantována jako u kteréhokoli jiného účastníka řízení.
7. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, ústavní stížností lze zásadně napadnout jen rozhodnutí konečná a meritorní. Z tohoto přístupu nicméně Ústavní soud dovodil určité výjimky, mezi které patří i přezkoumávání rozhodnutí o věcné příslušnosti (viz k tomu nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010). Ačkoli Ústavní soud tedy již v minulosti shledal porušení ústavně zaručených práv v rozhodnutí o věcné příslušnosti, děje se tak zcela výjimečně, a to v případech zjevného, extrémního pochybení při výkladu podústavního práva. Pravidla věcné příslušnosti civilních soudů jsou totiž zakotvena primárně v občanském soudním řádu, tedy v podústavním předpise, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. V nyní posuzované věci Ústavní soud zmíněné extrémní pochybení v rozhodnutí vrchního soudu neshledal, a to rovněž s ohledem na to, že totožné dvě věci již před ním byly řešeny, jak je uvedeno výše. Ve zkoumané konkrétní věci je sice problém s absencí odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jelikož Vrchní soud v Praze ve shora zmíněných kauzách své rozhodnutí alespoň velmi stručně odůvodnil. Pokud by však Ústavní soud napadené usnesení zrušil jen z tohoto důvodu, vzhledem ke znalosti důvodů, vyplývajících z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze by Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí také jen stručně doplnil a z ústavního hlediska by bylo vše v pořádku. Takový nález Ústavního soudu by byl naprosto formalistický, neefektivní, zbytečně zatěžující soudní soustavu a věc stěžovatelů nijak neřešící. Takový postup by byl v nesouladu s úlohou a postavením Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.
8. Stěžovatelé již vědí z předchozích usnesení Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze, na základě čeho vrchní soudy dospěly k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů. Lze znovu poznamenat, že to byli sami stěžovatelé, kteří podali své žaloby k okresním soudům, a vrchní soud jim tedy fakticky dal zapravdu. Jakkoli tato skutečnost nemá vliv na samotné určení věcné příslušnosti, oslabuje rovněž tvrzení stěžovatelů, že k porušení jejich práv došlo nedostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí.
9. Ústavní soud závěrem poznamenává, že se nemusel podrobněji zabývat otázkou imunity hlav států z hlediska mezinárodního práva, neboť z pohledu mezinárodního práva je otázka věcné, místní i funkční příslušnosti vnitrostátních soudů irelevantní. Jako sporná může za určitých okolností vyvstat otázka pravomoci vnitrostátních soudů, nikoli to - a v tom tkví jádro ústavní stížnosti, neboť stěžovatelé si zjevně sami přejí, aby české soudy jejich žalobu projednaly - který vnitrostátní soud konkrétně bude při existenci pravomoci dle vnitrostátního práva spor rozhodovat.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu