ECLI:CZ:US:2020:1.US.2060.20.1
sp. zn. I. ÚS 2060/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Šárky Janouškové a 2) Mgr. Filipa Janouška, obou zastoupených JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 793/2020-680 ze dne 4. 5. 2020, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 190/2019-636 ze dne 30. 7. 2019, a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 12 C 31/2010-615 ze dne 29. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Antonína Rohla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 21. 7. 2020 ústavní stížnost, ve které se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich právo a právo jejich advokáta na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že Česká republika - Okresní soud v Kladně je povinna zaplatit advokátovi stěžovatelů, jako zástupci ustanovenému stěžovatelům pro řízení před okresním soudem, na nákladech spojených se zastupováním 109 929 Kč, a to do 30 dnů od právní moci předmětného usnesení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelů změnil napadené usnesení okresního soudu tak, že částka k zaplacení ustanovenému advokátovi činila 110 473 Kč; jinak předmětné rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dovolání není v souladu s §238 odst. 1 písm. h) téhož zákona přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, stejně jako v řízeních před obecnými soudy, rozporují aplikaci §138 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého, byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování. Okresní soudu totiž advokátovi přiznal odměnu ve výši 219 857 Kč, kterou však snížil na polovinu, neboť stěžovatelé byli osvobozeni od placení soudních poplatků pouze z jedné poloviny.
4. Dříve než Ústavní soud meritorně posoudí opodstatněnost ústavní stížnosti, musí se nejprve zabývat otázkou naplnění podmínek řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
5. Právo na přístup k soudu není absolutní; může podléhat určitým omezením, vyplývajícím i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [viz bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
6. V nyní projednávané věci stěžovatelé podali dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu i přesto, že byli krajským soudem řádně poučeni, že dovolání v dané věci přípustné není. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle ustanovení jako nepřípustné s odkazem na §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Dikce právě uvedeného ustanovení je přitom jasná a nepřináší výkladové problémy: je-li dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu s účinností od 30. 9. 2017, než je bez dalšího zkoumání odmítnout. Nejvyšší soud v případě stěžovatelů uvedl, že napadené usnesení, jímž krajský soudu uložil státu zaplatit zástupci ustanovenému stěžovatelům hotové výdaje a odměnu za zastupování, je rozhodnutím o placení nákladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu je zjevně v souladu se zákonným ustanovením a že Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění odmítavého rozhodnutí. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nutné posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ve vztahu k napadeným usnesením okresního soudu a krajského soudu uvádí Ústavní soud následující. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Pro hodnocení části ústavní stížnosti směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí krajského soudu. V projednávaném případě bylo napadené usnesení krajského soudu advokátovi stěžovatelů doručeno do datové schránky dne 8. 9. 2019; lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadeným usnesením okresního soudu a krajského soudu tedy zjevně marně uplynula.
9. Pokud se stěžovatelé cítili "nákladovým" usnesením odvolacího soudu dotčeni na svých základních právech (což Ústavní soud, přestože jde pouze o náklady řízení, ve výjimečných případech připouští jako možné), měli se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud. Stěžovatelé tak ovšem, ač zastoupeni právním profesionálem, neučinili. Podání dovolání, které občanský soudní řád nepřipouští, tak bylo v této věci procesní chybou, která ve svém důsledku vedla ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.
10. V důsledku těchto závěrů je třeba ústavní stížnost v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu hodnotit jako opožděně podanou (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3770/19 ze dne 14. 2. 2020 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3254/18 ze dne 26. 11. 2019, všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost tedy v této části nelze meritorně projednat, jelikož lhůta k jejímu podání je lhůtou prekluzivní, jak plyne z ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu není možné zabývat se námitkou zásahu do základních práv stěžovatelů, k němuž mělo dojít prostřednictvím rozhodnutí soudů první a druhé instance.
11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to částečně jako návrh zjevně neopodstatněný a částečně jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu